V létě roku 1997 jsme vyrazili na pouť do »srdce Balkánu« Černé Hory. Stačilo vyřídit Jugoslávská víza, nabalit pár konzerv a hurá na jih. Cesta přes Slovensko a Maďarsko ubíhala vcelku rychle. Tak jsme se ocitli ve Slavonii. Pokračovali jsme přes Subotici na Novi Sad, projeli jsme mostem přes Dunaj, který o několik měsíců později tak statečně rozbombardovali »naši milovaní spojenci«, a zamířili jsme do kopců národního parku Tara Planina. Již v prvním průsmyku nás přepadla neproniknutelná mlha. Začínáme bloudit. Domorodci nás stále posílali směrem k Bosně, ale té jsme se chtěli velkým obloukem vyhnout. Nakonec jsme táhlým klesáním dojeli až k hraniční řece Drině. To, co jsme viděli naproti v Bosně, to byl děs. Domek vedle domku, všechny polorozbořené, vypálené, rozstřílené. Časté problémy se vyskytovaly s noclehem. Autokempů po celé Jugoslávii by jste moc nenašli. Jednu beznadějnou situaci jsme vyřešili tak, že jsme se zeptali v prvním stavení, zdali bychom si nemohli postavit stan na zahradě. Milí a přátelští Srbové nás zvali hned domů, a to my zase ne. Pěkně jsme poděkovali, ale že máme stany a bomby (propanbutanové vařiče) a že uděláme »fajer«. Všichni najednou ztichli a se strachem v očích, jaké že to bomby vezeme, nás pozorovali. Naštěstí se vše hned vysvětlilo. Chudáci netušili, že tento humorný překlep se za dva roky stane realitou. Svazová republika Černá Hora by se dala nazvat »Švýcarsko Balkánu«. Překrásné přírodní scenérie, hluboké kaňony, nádherné pláže, milí, pohostinní lidé, to vše je Černá Hora. Bohužel nebo snad bohudík - mnoho turistů sem nezavítá. Zajímavá jsou také zachovalá středověká města na pobřeží jako Budva, Kotor, Sveti Stefan. Ovšem klenotem Černé Hory je národní park Durmitor, jehož bělostné štíty dosahují 2500 metrů výšky. Omrzí-li vás lenošení na krásných jadranských plážích, můžete se vydat např. do pohoří Prokletje, jehož hlavní hřeben je už v Albánii. Po třiceti kilometrovém stoupání konečně zastavujeme v sedle Čakor 1850 m n. m. Zde se nachází jedna polorozbořená stodola s hrdým názvem »Mléčný bar«, uvnitř prodávají jen mléko a rakiju. Ze sedla se naskýtají nezapomenutelné pohledy na okolní dvoutisícovky, do Albánie, i dolů do Kosova, kam máme namířeno. Kvečeru se z okolních hor stahují bačové se svými stády ovcí, a také krásná, i když trochu zanedbaná albánská dítka s košíky plnými borůvek. Zapadající slunce nad okolními štíty vytvářejí překrásnou scenérii, na kterou se jen tak nezapomíná.
23. září 2000
