Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Dobrá škola začátků života v Kanadě

  15:49aktualizováno  15:49
Miles Gilbert Tim Horton. Jméno známého hokejisty, dnes již legenda kanadského hokeje let sedmdesátých. Bohužel, nedožil se vysokého věku, neboť v roce 1974 ve 44 letech podlehl následkům automobilové nehody. Ale v myslích fanoušků hokeje stále žije. Ti mu vystavěli v rodném městě muzeum a na jeho počest založili "Tim Horton’s Donut Shop", čímž svojí legendě zajistili nesmrtelnost přinejmenším na dobu, kdy budou lidi pít kávu a jíst donaty.

Ale to není to hlavní, o čem jsem chtěla psát. Je to jen objasnění, odkud název Tim Horton’s, který v současné době ztělesňuje pojem zahrnující onu vonnou tekutinu a na jazyku se rozplývající dobrotu. V Kanadě se donut shopům tohoto jména daří opravdu dobře, čehož je důkazem rozrůstající se počet těchto fast food restaurantků všeobecně.

Ve větších městech stejně jako v malých. Na okrajích dálnic, kde jsou zavěšeny jako korále, stejně jako v areálech benzinových stanic coby příjemná oáza občerstvení ”na stojáka”.

Donut Shopy nejsou samoobsluhy
S rostoucími počty ale souvisí i rostoucí počet potřebných pracovních sil. Marná sláva, donut shopy nikdy nebudou samoobsluhami, takže pořád bude aktuální šikovná, rychlá, obratná a ne líná pracovní síla, které navíc nebude zatěžko pouklízet a umýt stoly, vynést igelitové pytle s odpadky, umýt dveře, podlahu, vitríny, záchody, doplnit toaletní papír, doplnit zboží, umýt nádobí, umět si poradit se sendvičem stejně tak obratně jako s přáním zákazníků ohledně přípravy kávy a správného a rychlého vydání drobných. Práce je v takovém donut shopu opravdu hodně, ačkoliv se to na první pohled vůbec nezdá.

Samozřejmě vše s úsměvem a lehkostí dobrých vil, kterým nejde o nic jiného než o konzumentův dobrý pocit, že je vždy vítán, a že jsou ochotny a s to splnit v rámci regulí shopu jakékoliv jeho přání. A že jich není málo. Nakonec každý zákazník zná hodnotu vlastních peněz, které tady utrácí.

Všechny takové fast food story a shopy se vyznačují rychlou obrátkou pracovních sil. Nabízejí totiž pouze minimální mzdu, velké pracovní zatížení a minimální péči o své zaměstnance. Zaměstnavatel ani nemá zájem si udržet pracovní sílu na delší dobu, protože pak by už musel řešit problém zvýšení mzdy. Pracovník se z první euforie získání pracovní možnosti totiž brzy probere a už kouká po tom, jak by s ním mělo být zacházeno, jaké by měl mít podmínky pro práci, včetně možnosti si mít kde uložit vlastní civilní oblečení (což v mnohých shopech vůbec neřeší a nechávají pracovníky, aby si pověsili oděv na hřebík třeba v personálním WC), jak je placena jeho přesčasová práce a práce o nedělích a svátcích, eventuálně výpomoc při noční směně, pokud není přijat vyloženě na noční směny.

Práce je dost, jen ji vidět
Nepatřím k lidem, kteří se bojí změny, nepatřím k těm, kterým je zatěžko se pohnout. Ale zkušenost, kterou jsem získala právě v Tim Horton’s, stojí za to, aby byla ve známost dána. Tím spíše, že mnozí naši čtenáři po obdobných zkušenostech přímo volají.

Poté, co jsem se rozhodla změnit pracovní místo, jsem stála před rozhodnutím, co dál. Nejprve mě polila hrůza, že snad nic nenajdu – už mi dávno není dvacet -, ale nevzdala jsem to. Sedla do auta a objížděla ulice. Když chceš, vidíš je – to množství cedulek Help wanted, a taky ano, v to odpoledne jsem měla hned čtyři nabídky. Kterou z nich vybrat a nešlápnout znova do téhož nevonícího?

Vzhledem k tomu, že jsem už měla zkušenost v donut shopech a také vzhledem k tomu, že tento byl opravdu busy – tedy plný zákazníků, což se mi líbí, sáhla jsem po něm: Donut Shop Tim Horton’s na Queen Street v Bramptonu. Ale adresa je irelevantní, protože jak mě život naučil, situace se opakují, protože se většinou jedná o tzv. chain, tedy podmínky dány z principu donatárny stejného jména, mění se jen tváře majitelů a způsob lišáckých úskoků.

Mě přijala Jean, rodilá Kanaďanka bez akcentu, paní v mých letech, s chlapeckým účesem a pravidelnými bílými zuby , jasná nekuřačka. Klidné, vláčné pohyby, rozvážně volila slova, protože již při první větě pochopila, že angličtina není mým prvním jazykem. Jo, pokyvovala hlavou, zkušená, ranní směna – na pátou nebo šestou ? -, bez dětí - na to se zeptala velice opatrně, protože tato otázka patří v Kanadě mezi tzv. nelegální stejně jako věk, původ, druh víry a status, zda vdaná, rozvedená či vdova apod., ochotná pracovat i o neděli či o svátkách... fajn, podala mi tedy application - žádost, abych ji vyplnila a hned na místě se mnou udělala interview – pohovor o práci, kterou jsem již dělala a která na mě event. čeká.

Byla jsem nadšením bez sebe - to je ta euforie, o které jsem psala již před několika řádky. Budu mít práci a mohu nastoupit od pondělka, domácnost výpadek v příjmu moc nepozná. Dokonce jsme si též zhruba dojednali i hodinovou mzdu.

Kádrování se nevyhneš?
Ona ve funkci manažerky storu nemůže nic slíbit, nicméně může majiteli navrhnout výši na základě vlastního zjištění, což bývá obvykle i akceptováno. Podala mi v balíčku již onošenou uniformu, abych si ji doma oprala, a podstrčila mi s ní i spoustu papírů, abych je na místě prostudovala a podepsala. K ruce mi přišoupla svoji asistentku, která měla dbát na to, abych to skutečně prostudovala a skutečně podepsala.

Zhruba člověk podepisuje poučení o bezpečnosti, pak potvrdí, že nebude jíst žádné produkty a pít žádné tekutiny. Povolen je jeden donut, za den kafe nebo drink, neplatí to ovšem o mléku, kakau a dalších speciálních tekutinách. Do povoleného spadá ještě tak bagel - suchá houska, ovšem bez příloh. Na misku jedné z polévek, které se prakticky rozpouštějí v dalším hrnci nad párou zhruba dvě až tři hodiny z prášku, či na sendvič jakkoliv neobložený, zapomeň, to si musíš koupit za cenu s třicetiprocentní slevou.

Ovšem také znám obchod, kde vařené jídlo bylo vždycky zaměstnancům povoleno, protože se dá vyrobit skutečně za pakatel. A navíc majitel vyznával teeorii, že hladová prodavačka je špatná prodavačka. V žádném případě netrávit break v prostoru společně se zákazníky. Pro obsluhující je určen nedůstojný prostor vedle záchodku pro zaměstnance. Stísněný prostor dal možnost vsunout pod malý stolek dvě židle. Všude jsme s mojí asistentkou tohoto čtení udělali háčky, jako že probráno.

A došla řada na balíček špinavého prádla, který se krčil vedle mě na sedačce. Ošklivá uniforma, nepohodlná, vyrobená z umělých vláken nebo směsi s bavlnou. Jako by byli všichni majitelé takových restaurací domluveni, jen a jen šedivé uniformy. Těla baculek se v košilích, jejichž cípy jsou zasunuty do kalhot, doslova dusí. Navíc se vybulí zrovna tam, kde jim to na kráse nepřidá. Absolutně ztrácejí snad i tu trochu půvabu, a to platí i o štíhlounkých a křehounkých dívenkách. Podívejte se, kam chcete - Country Style Donut Shop, Pizza Pizza, McDonald, Wendy’s... dokonalý způsob, jak zanonymnět dívky a ženy za pultem.

A byla jsem poučena, že nemohu mít nic jiného, nežli toto oblečení, vždy čepici s kšiltem, pod ním síťku – završení celé té šerednosti -, pod kterou si stáhnu všechny vlasy, a tu a ne jinou košili, pod krkem vázanku s názvem podniku, a kalhoty ne jiné než tyhle. Obuta budu do vždy čistých a jen running shoes, rozuměj kecky. Fajn, to taky beru, některé podniky si na uniformy potrpí.

Ale některých podniků jsou uniformy opatřeny kapsičkami jak u košile, tak i u kalhot. Tady tyhle nic. Jak rafinované a pro zaměstnance ponižující: není kam si odložit ani papírový (s jinými se tady nesetkáte) kapesník, natož těch pár centů spropitného od zákazníka, ale zato není kam uschovat bagel či donut, že? Prostě být pod dohledem za každých okolností. Teď mi bylo už jasné, proč se kolegyně každou chvíli shýbaly pod pult. Tam totiž měly kelímky s různými znaky a jmény, kam si ten svůj bakšiš kosmickou rychlostí házely. V každém obchodě mají jiné zvyky – tady je obsluhujícím nechávali, jinde tzv. tipy střádají do společné přihrádky a o jejich rozdělení – kdy, komu a kolik - rozhoduje šéf , což je jemně řečeno protiprávní. Ale tam děvčata mlčela, žádná si nedovolila ani muknout, co kdyby se znelíbila.

Pak následovala ještě celá řada příkazů a zákazů, to aby bylo na obou stranách jasno. Ale nikde nebylo napsáno, co dělat, nefunguje-li v obchodě chlazení a člověk pracuje v propocené košili a kalhotách s čůrky potu za ušima, nikde řádné poučení o tom, když nejste spokojeni s výší proplacených přesčasů – pokud to někde jako přesčas vůbec berou, nikde ani čárka o tom, jak mají vypadat prostory pro stolování zaměstnanců, kolik místa a kde by měl být vymezen prostor pro zaměstnancovy osobní věci, kam je uzamknout před nevítaným hostem apod.

Připadáš si jako v soukolí
Když jsme měli i toto za sebou, přišla řada na nový papír, který obsahoval celkem dvanáct otázek, jejichž vyplněním jsme na sebe měli v podstatě požalovat, kde a jakých chyb jsme se kdy dopustili – např. kdy naposledy si na tebe zákazník stěžoval, kvůli čemu to bylo, cos udělala, když jsi viděla ..., jak by ses zachovala, kdyby apod. Tento formulář společně s ostatními pak byly založeny do osobní složky. Nato mi bylo přiděleno osobní číslo, které si člověk musel vycvakat na pokladně. Taková nějaká “píchací” karta, která byla napojena hned na účtárnu, kde hned věděli, zda jste v práci, zda včas anebo pozdě. Jakési usnadnění účtárenské práce, protože se tímto způsobem také hned načítají odpracované hodiny i s daty.

Samotná práce nebyla až tak ničím zvláštní – donatárna jak donatárna. Někde více, někde méně frakventovaná. Tato byla enormně plná v každou denní i odpolední hodinu. Dokonce i v noci byl člověk za pultem v plné polní. Samozřejmě se pracovní povinnosti na směnách poněkud lišily. Stejný zůstavál servis zákazníků, péče o čistotu a pořádek a pravidelné mytí kávovarů a nádobí. To hloubkové čištění měla na starosti noční směna.

O další povinnosti se dělila děvčata, každá je měla každý den jiné. Připadáš si jako v soukolí. Nejvíce jsem litovala ty, které pracovaly u “drive thru” – volně přeloženo jet skrze nebo až k, což je obsluha u otevřeného okénka, přičemž zákazník zůstává ve voze a zabudovaným mikrofonem udělá objednávku. On sám do obchodu nevidí, a tak dívka s ním komunikuje prostřednictvím mikrofonu a sluchátek, které má po celou pracovní dobu na uších. Běhá kolem regálů a vyjmenovává každému zákazníkovi, co je a co není k dispozici.

Spropitné spíše jako zvláštnost
Pokud jde o spropitné, nejsou na tom donut shopy nikterak valně. Mnoho zákazníků nechá zhruba deset až patnáct procent v každé hospodě, ale donatárnu mnozí nepovažují za hodnou spropitného, a to i při vědomí, že tato pracoviště jsou vyhlášena minimální mzdou, což činí na hodinu 6.85 dolaru, a když se přidává, tak po čtvrtdolaru v lepším případě, obvykle po patnácti centech jednou za rok. Jestliže někde v donatárně pracují ženy za osm dolarů na hodinu, tak mohou mluvit o štěstí a velkomyslnosti majitelově.

V tomto směru jsem poznala i další, odloučené pracoviště téhož donut shopu. Bylo vybudováno jako nezávislá součást tzv. Truck Stop, kde se nacházely sprchy, místnosti s pračkami a sušičkami, obchod se všemi možnými potřebami pro trakaře (řidiče těžkých nákldních vozů), již se tady zastavovali na dlouhé cestě, aby se mohli vyspat (ve vlastním traku), vykoupat a vůbec udělat osobní očistu. Ráno se pak před výjezdem najíst, hlavně však probudit chutnou, horkou a vonící kávou. Tak tam jsem se s těmi, co by nedávali spropitné, nesetkala. Ale služba to byla doslova řeholní. Nebyl čas si zajít na svačinu, o obědu nemluvě. A pořád v kole. Až do konce pracovní doby, kdy přišla obsluha na druhou směnu. Tam se donaty dovážely z centrální výrobny, polévky se “vařily” na místě, přílohy na sendviče vozily pravidelně z mateřského shopu.

Najít kamaráda není jednoduché
Za zmínku stojí i pracovní vztahy. Vlastně jsou mnohdy důvodem k tomu, že se člověk rozhodne odejít. Spoluzaměstnanci, v tomto případě to byly, kromě jednoho (nepovedeného) muže s náušnicemi a namalovanými rty, převlečeného za ženu, samé mladé ženy. Práce jim šla skutečně od ruky. Obsluha byla perfektní. Ale co mě překvapilo, byl fakt, že – a to je na všech kanadských pracovištích téměž jednotné – neumějí být kolegiální. Novicce pomůže jen ta, která je k tomu nadřízeným určena. Žádná jiná si nově příchozí téměř nevšimne.

Nebývá zvykem upozorňovat ji na chybu potichu a decentně pomoci zjednat nápravu. Naopak, jako by je to stavělo na nějakou vyšší příčku, spoluzaměstnanci na chybu upozorňují nahlas, před zákazníky, před bossem, hrnou se, aby zákazníkovi ukázali, jak se to má správně udělat, vyprávějí nadřízenému o chybách, kterých se kdo dopustil, a nedejbože jde-li o peníze. A to vše s tak bezelstnou tváří a přístupem, že nabudete dojmu, že ani nemají tušení o chování, které jsme vždycky označovali za bonzování, šplhounství, patolízalství a donášení.

Nikde nelze navázat kamarádský a vůbec už ne vřelý vztah. Nikde si nepopovídáte o tom, co ve vaší rodině, co v rodině toho druhého. Jak jste na tom se zdravím, co bolí, co se podařilo. Takové náměty nemají na pracovišti místa. Tak ještě o počasí, o baseballu, o hokeji a televizních seriálech. Je nepatřičné se také ptát, kolik která bere, kolik činilo navýšení platu, za jakou dobu apod. Ani na otázku, kde a kdo z rodinných příslušníků pracuje, nedostanete přímou odpověď. Dlouho jsem hledala chybu v sobě - třeba mi správně nerozuměli. Dnes vím, že vyhýbavost odpovědi byl úmysl a že jsem se vlastně ani ptát neměla. Byl to vrchol vlezlosti a netaktnosti. Málokdo neřekne celý a přesný název fabriky, ale něco na způsob toho, co jako dělá: se železem, se dřevem, s papírem, prodává apod. Pochopitelně že se nikdy více nemůžete dozvědět, protože kdyby tam bylo náhodou místo volné, tak byste jej mohli obsadit zrovna vy... Samozřejmě že výjimky potvrzují pravidlo.

Timovu kávu ale všichni milují
Tak to je pracovní zařazení profese prodavačka v donut shopu. Věřte mi, že pokud nenajdete jiné místo, začít právě tady není zase tak špatná škola života v Kanadě. (Ostatně, faktem je že málokdy stojí za tím pultem emigranti s dobrou angličtinou a progresívními schopnostmi.) Přesto všechno musí dělat ten “Tim Horton’s Donut Shop” něco dobře, protože stále existuje, stále se rozrůstá a stále je mezi popíječi kávy a pojídači koblihů oblíbený. Lidi jej milují i s tím servisem a s těmi odosobněnými dívkami a ženami v ošklivých uniformách.

Takže, až se rozhodnete zajít si na kávu třeba zrovna tam, pomněte, že pult má dvě strany... a že ty v těch kšiltech nad očima jsou také jenom lidi. A velmi tvrdě pracující.

Nu, příště zase něco optimističtějšího, a to bude jiná káva...

Z ontarijského Bramptonu své čtenáře srdečně zdraví a hodně sluníčka přejí Věra a Petr Kohoutovi. Chcete-li nám psát: vera.kohout@sympatico.ca





Nejčtenější

V červnu 2016 byly otevřeny nové turistické stezky v Adršpachu.
Jak vyzrát na Adršpach. Fronty a přeplněná místa přenechte nezkušeným

Adršpašské skalní město praská ve švech pod náporem turistů a fronty se stojí na vstup do skal i na parkoviště. Jak z toho ven a současně si bizarní pískovcové...  celý článek

Šílený přístav v Bangladéši
VIDEO: Nás nedostanou. Kurz přežití v šíleném přístavu v Bangladéši

Bangladéšský přístav v Dháce je stejný jako celá země. Přelidněný, přeplněný, plný odpadků a boje o přežití. Míchají se zde staré bárky s moderními loděmi,...  celý článek

Bunkr Atlantického valu, který Němci postavili za druhé světové války, aby...
Nizozemsko odkrývá nacistické bunkry. A s nimi i bolestnou historii

U pláží nedaleko Haagu pokryl písek bunkry, které tu byly postaveny na Hitlerův rozkaz. Jakoby tento písek schoval i bolestivé vzpomínky, které bunkry...  celý článek

Tanečník ze Sepiku je připravený na kulturní show v Madangu.
My máme hodinky, oni mají čas. Co udělají mobily s Papuánci?

Martin Soukup letos dostal cenu Neuron, udělovanou nejlepším vědcům. Mimo jiné za to, že sleduje, jak žije asi patnáct set lidí v odlehlém údolí ostrova...  celý článek

V Sieře Leone přišlo po masivním sesuvu půdy o život až tisíc lidí. (14. srpna...
Jak bahno utopí tisíc lidí. V přelidněném Freetownu katastrofě sami pomohli

Při masivních sesuvech půdy v metropoli západoafrické Sierry Leone Freetownu zemřelo více než 400 lidí, z toho zhruba sto dětí. Dalších 600 se stále pohřešuje,...  celý článek

Další z rubriky

Bunkr Atlantického valu, který Němci postavili za druhé světové války, aby...
Nizozemsko odkrývá nacistické bunkry. A s nimi i bolestnou historii

U pláží nedaleko Haagu pokryl písek bunkry, které tu byly postaveny na Hitlerův rozkaz. Jakoby tento písek schoval i bolestivé vzpomínky, které bunkry...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Jak létají Češi. Letenka za 300 tisíc a cesty kolem světa

Kolik jste ochotni zaplatit za letenku na vysněnou dovolenou či pracovní cestu? Český rekord za poslední půlrok drží letenka za bezmála tři sta tisíc korun....  celý článek

Výhled na pobřeží ostrova Gran Canaria
U Kanárských ostrovů je hnědé moře, zamořují jej sinice

Návštěvníky Kanárských ostrovů může v těchto dnech na vyhlášených plážích překvapit odpudivá barva moře. Kvůli vysokým teplotám vody se zde rozbujely sinice,...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.