Do pařížského podzemí

- Zástupy lhostejných Pařížanů málo tuší, po čem denně šlapou. Pod každou ulicí, pod každým náměstím se vinou dlouhé kilometry nekonečných chodeb. Do tmavých stok, kudy se plížil Jean Valjean z Hugových Bídníků, do labyrintu katakomb, obložených vybělenými lebkami, vedou mnohé cesty. Dnes však jsou většinou zazděné. Budova na náměstí Denfert Rochereau naopak ke vstupu do podzemí zve. Malá zelená stavba nevypadá na první pohled pozoruhodně. To že je brána předpeklí? Hloučky turistů postávají před vchodem. V jedné ruce fotoaparát, ve druhé svítilnu.
Není důležitější pomůcka na cestě do ponurých hlubin. "Určitě je budeme potřebovat?" ptá se nejistě Australanka Jane. Podpatky klapají po kamenných schodech, dutá ozvěna je nese dál klenutou chodbou. Stůj! Zde je království smrti! Nápis nad mohutnou branou nikoho nezadrží. Sporé světlo však hází bledé stíny do vážných tváří. Jak takové podzemí vypadá? Hradba vyrovnaná z vybělených lebek a kostí poskládává obří truchlivou mozaiku. Velké kosti paží a nohou tvoří téměř jednolitou stěnu. Pitoreskní obrazce, rýsované chmurnými konturami, vypadají někde jako bizarní kříž, jinde se kříží hnáty pod lebkou. Katakomby spojují zástupy bezejmených vedle tvůrců revoluce. Tady leží i kosti Dantona, Robespierra a dalších obětí revolučních tribunálů. Lebka, "pravděpodobně" markýzy de Pompadour, opěrný sloup, který se stal hrobem básníka Gilberta, a také náhrobní lampa či trojhranný sloup "symbolického mementa". Nejsou to vlastně pravé katakomby. Z původních pařížských hřbitovů se stěhovaly především kvůli hygienickým důvodům. Tak jak se zakrajovaly nové a nové čtvrti do okolí města, živé a mrtvé se stále hůře snášelo. Posvátné přítmí ztrácí zvolna na účinku a lidé se osmělují. Foto ve dvacetimetrové hloubce s kostrou bude mít čestné místo v rodinném albu. "Trochu doprava k tomu kostlivci," létají povely fotografů ratolestem, které z toho mají velké povyražení. Katakomby představují fantastické defilé. Kosti podél 1,6 kilometru dlouhé trasy jsou původem ze všech pařížských hřbitovů. Bizarní podívaná v dlouhé řadě štol prý čítá celkem na šest milionů koster. I dnes mají desky podle míst, odkud pocházejí. Lidské pozůstatky se začaly shromažďovat památného 7. dubna 1786. Sentimentální putování do nové kostnice trvalo dlouhé měsíce a roky. "Večer co večer putovaly zástupy s příšernými povozy k místu nového věčného spánku," psali kronikáři. Vznik katakomb uspíšily některé incidenty. "Přímo na náměstí Denfert Rochereau se propadl v roce 1774 celý dům," napsal spisovatel Armand Lanoux, známý znalec Paříže. Hřbitov se provalil také do sklepení domu v ulici de la Lingirie. Nová kostnice se stala pro Pařížany zdrojem zábavy. Umrlčí černý humor přitahoval. Netrvalo dlouho a nakonec Pařížané jako by téměř věřili, že katakomby tu byly odjakživa. Podobná neštěstí však má poddolovaný vápenec v podloží na svědomí i dnes. Na Vánoce 1995 se při ražbě tunelu metra propadl chodník v ulici Papillon a okolní domy musely být sanovány. K podzemním slojím vedla řada cest. A každoročně množství nerozvážných dobrodruhů zaplatilo životem. Pařížské podzemí, to nejsou ale jen katakomby. Je to i neskutečný propletenec inženýrských sítí, čtrnácti linek metra, kanalizace a jeskyní vzniklých dřívější těžbou. A jsou to i podzemní krypty kostelů, hřbitovní kobky vězení i artézské studně,sahající až do hloubky sedmi set metrů. Kdekoli se v posledním století koplo, tam se objevily stopy předchozí činnosti. Zjistí to každý, kdo cestuje pařížskou podzemní dráhou. Velké stanice v centru jako třeba Les Halles, Chatelet či Gare de l'Est voní tisíci těžkých parfému, mezi kterými dominuje těžký odér sirovodíku. Denně se tak Pařížanům neodbytně připomíná minulost města. Není to však nic proti zápachu, jaký zde zažívali před pár set lety. "Z vod stoupaly tak jedovaté výpary, že byly s to zamořit celou čtvrť," psali kronikáři počátkem sedmnáctého století. Podzemí ale není jen dvacet metrů do hloubky, do kterých se dá sestoupit. "Udělejme vertikální řez Paříží," navrhuje spisovatel Armand Lanoux. Z hlubin pod železničními dílnami v ulici Aubervilliers, kde končí vrt v celých 718 metrech, až po výšiny Eiffelovky, zahrnuje profil města více než kilometr. A ta větší část, která je pod zemí, je stejně skrytá jako šest sedmin ledovce pod vodou. Podzemní Paříž má tři podzemní řeky, jedno velké jezero a také množství opuštěných lomů. Poddolované prostory si nepamatují dějiny o nic méně,než historické zdivo nad nimi. V úkrytech se tísnili odbojáři do roku 1944. Při revoluci téměř sto let předtím zde hledali útočiště povstalci, pronásledovaní plukovníkem Cavaignacem. Stříleli tu i pařížské komunardy, schovávali se tu ale i obyčejní zlodějíčci a krutí vrazi. Jean Valjean Victora Huga se prodíral tekutými písky s hlavou v páchnoucí vodě. A románový hrdina to přežil. Ve skutečnosti to bylo složitější: zemřel zde téměř každý stavbyvedoucí, který stoky opravoval. Nástrahy se jmenovaly dýmějový mor, tyfus a také kousnutí všudypřítomným potkanem. Nic z toho nehrozí 160 000 turistům, kteří podzemí každým rokem navštíví. Ti se v Muzeu stok u mostu Alma dozvědí, že dnes by již, na rozdíl od Jeana Valjeana nezabloudili. Jednotlivá ramena chodeb zdobí stejné cedule s názvy,jako pařížské ulice. Modrozelené tabulky pomáhají k orientaci opravářům. Stoky nad ulicemi vítězí: zatímco nadzemních komunikací se nalézá ve francouzské metropoli asi 1400, stoky čítají celkem 2400 ramen. To vše se každý dozví v Muzeu stok. A navíc třeba: že v podzemí je i potrubní pošta, že s dolováním se začalo již kolem roku 1000, že Francie je jediná země na světě, kde funguje Inspekce lomů, že bazilika SacréCoeur se opírá o mohutné nosné sloupy, které procházejí celým vrchem Montmartre, a že své malé podzemí má třeba i chrám Notre-Dame. No fuj! Děti se otřesou při pohledu na vycpaného potkana, který vévodí jednomu ze sálů. Nic ale stoky tak dokonale nesymbolizuje. Hbitých hlodavců se nachází ve spodním parteru města tolik, co lidí nahoře. Na každého člověka jeden potkan. Spořádaní občané sledující filmové představení na Champs-Elysées nemají nejmenší zdání, že největší dobrodružství běží kdesi dole pod jejich nohama.

Může se hodit

KUDY SE DOSTAT DO PODZEMÍ:

Muzeum Denfert-Rocherau, adresa: náměstí Denfert-Rocherau 75014 telefon: 00331 43 22 47 63 otevřeno: úterý až pátek 14 až 16 hodin, sobota a neděle 9 až 11, 14 - 16 hodin Vstupné: 28 franků (pro děti 19 franků)

MUZEUM STOK

nábřeží Seiny, 10 metrů od mostu Alma

CO S SEBOU

Je užitečné vzít s sebou baterku

JAK SE TAM DOSTAT

Denfert-Rocherau je stejnojmenná stanice metra přímo na náměstí. Do katakomb se jde vchodem čp.1 U mostu Alma se nachází na levém břehu stanice dráhy RER

Do Paříže létají společnosti ČSA a Air France několikrát denně

V katakombách jsou uloženy lebky z pařížských hřbitovů.

Tajemná, důstojná a vznešená je hradba pařížských katakomb, tvořená šesti miliony koster.

"Stoka, toť svědomí města..." (Victor Hugo)