Bez těchto letních obyvatel, "Boudařů" i jiných, by česká opevnění byla dodnes jen místy ohrožení pro život. I pevnosti u Verdunu, o něž se dlouhé měsíce zuřivě bojovalo, vypadají zachovaleji než mnohé velké tvrze, betonové sruby či drobné bunkry roztroušené po českém pohraničí.
Přitom ve svém úhrnu je "betonová hranice" jedním z největších výtvorů českých rukou. Až deset tisíc malých "řopíků", bunkrů pro sedm mužů, dále stovky tvrzí a deset rozestavěných nebo hotových pevností, to vše pohltilo miliony tun betonu a tisíce kilometrů ocelových konstrukcí. Jejich zrezivělé tyče ještě ční z rozbitých zdí, většinou tam, kde kdysi býval pancéřový pozorovací zvon nebo kulometné hnízdo. I při pohledu zvenčí má "betonová hranice" daleko ke skvělosti zbytků Atlantického valu nebo Maginotovy linie, která byla pro česká opevnění vzorem.
České pevnosti nebojovaly proti žádnému nepříteli, i když ten na nich dlouho zkoušel svůj um i odolnost staveb. Potkalo je něco horšího. Vandalské řádění podniku Kovošrot, který se při svém tažení za splněním plánu nezastavil před ničím, je proměnilo ve vyrabované, ohlodané trosky. A zub času dokonal své. Nyní se skupiny zájemců a nadšenců pokouší vrátit čas. A tak je dnes z Boudy, kde ještě před patnácti lety zahynul neopatrný zvědavec, kulturní památka.
Opevnění u slezských Darkoviček chráněné řadami betonových jehlanů připomíná propagační fotky ministerstva války. Také srub RS-74 Na holém u obce Hanička vypadá, jako by nepřátelské tanky měly dorazit už zítra - obklopují jej pečlivě vyrovnané řady železných kůlů a "ježků" a ochranný protitankový příkop za nimi je v dokonalém stavu.
Nedaleká pevnost Hanička, která je po přestavbě na protiatomový kryt ministerstva vnitra spíše muzeem technických "zázraků" socialismu, se může pochlubit aspoň skoro kompletní sadou pancéřových zvonů pro lehké a těžké kulomety, krytých pozorovatelen i drobných ocelových "houbiček" pro ventilaci tvrzí. Pěchotní srub OP-S 10 Křižovatka u opavských Velkých Hoštic zase láká svou rekonstrukcí do stavu v roce 1938. Bohatstvím dobových exponátů jej předčí srub N-S 82 Březinka nedaleko Náchoda. Ale i Babí u Trutnova či K-S 5 U Potoka, betonový pěchotní srub nedaleko Králík, se snaží přilákat návštěvníky rozsáhlou expozicí dobových předmětů, modelů a fotografií.
Putování po českých pevnostech je výletem do zcela zvláštních dějin - je to cesta do minulosti, která se nikdy nestala, k válce, která nikdy nebyla, a k věcem, které se nikdy neodehrály, i když měly. U pevností jako Dobrošov či Babí je to stálé "a zde mělo být" nutné. Tyto tvrze nebyly nikdy dokončeny, a tak je nutné říci, co by bylo, kdyby... Ale ani návštěvníci dobudovaných pevností, jako jsou Hanička či Bouda, tomu neujdou.
Tak při cestě přes Kazi a Libuši, jak se jmenují dva z betonových srubů Boudy, dojdou k Horymírovi. To je místo, kde měla stát čtyřsettunová výsuvná dělová věž, mistrovský kousek tehdejší techniky. K vidění je však jen široká kruhovitá šachta - a návštěvník se tu dozví, že v plzeňské Škodě se sice dvě takové věže už vyráběly, ale do mobilizace se je nepodařilo instalovat. Ale kdyby se tyhle tuny oceli dostaly tam, kam měly, vytvořily by ohnivou bariéru, která by zastavila tanky i pěchotu nepřítele… Jenže nepoužité věže pak zabrali nacisté a těm se ztratily kdesi cestou na Atlantický val v Normandii. Čtyři sta tun oceli, prosím. Ty by asi Kovošrotu neunikly. Právě ta stálá "mělo být" a "kdyby" dodávají zvláštní příchuť všem úvahám a diskusím o tom, zda tento pevnostní systém - nedobudovaný a nedostatečně vyzbrojený - mohl skutečně zastavit nacistický výboj už v zárodku.
Pohled na metrové krátery kolem obřích střílen ve srubu RS-79 Na mýtince návštěvníka přesvědčí, že aspoň tady, na Haničce v Orlických horách, by byl takový výboj nesmírně těžce zaplacen. Pro srub s nejvyšší mírou odolnosti (stupeň IV), jakým RS-79 je, je totiž metrová díra ve zdi jen štípnutím - železobeton je tu tři metry tlustý. Německá děla s ním nic nesvedla, i když byla jen dvě stě metrů daleko, což by se v boji asi nestalo.
Česká opevnění nikdy neprodělala "zkoušku ohněm". Jediným důkazem jejich kvality jsou (kromě bojů proti Rudé armádě na Opavsku) německé dělostřelecké zkoušky, na které se přijel podívat i Adolf Hitler. Pro něj to muselo být zvlášť velké zadostiučinění. Nejenže svou politickou zručností efekt pevností zcela zlikvidoval, ale navíc správně odhadl nejsilnější místa české pevnostní linie a donutil své generály, aby upustili od svých plánů útočit právě na ně - na pevnosti v Jeseníkách, Orlických horách a Krkonoších. "Zelený", plán pro přepadení Československa, který Hitler prosadil, pak předpokládal úder přes Plzeň na Prahu - tam také stálo wehrmachtu v cestě několik linií bunkrů, ale šlo pouze o lehká opevnění.
Co by bylo potom, kdyby…? Ani takové otázky nebrání v obdivu ke stavbám, které i nejsilnější výbušnina spíše převrátí vzhůru nohama nebo odhodí stranou, než aby je rozbila. A člověk ještě po desetiletích ocení vynalézavost lidí, kteří je měli bránit a kteří, když jim chyběly předepsané zbraně, dokázali zručně improvizovat a rychle najít za ně náhradu.
TYPY OPEVNĚNÍ:
Lehká: Chránila většinu hranic země a před válkou je tvořilo až 10 000 bunkrů vzor 36 a vzor 37. Bunkry vzor 36 byly střílnami obráceny k nepříteli, a tak byly zranitelnější dělostřeleckou palbou protivníka. Pevnůstky vzor 37 (známé jako "řopíky") byly stavěny šikmo k linii protivníka.
Těžká: Byla tvořena objekty pěchotních srubů pro 20 až 40 mužů i rozsáhlými dělostřeleckými tvrzemi pro několik set mužů. Těchto tvrzí mělo být na severní hranici od Krkonoš po Bohumín vybudováno celkem patnáct.
 Tvrz Hanička patří k nejznámějším místům českého opevnění. |
