Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Divočinou národního parku Denali

  11:05aktualizováno  11:05
Konečně sedím v zeleném Camperu ("tábornický" autobus) a mám čas naskládat si potraviny, spěšně naházené do batůžku, do medvědího soudku. Čekají mě čtyři noci v aljašské divočině, v národním parku, který se pyšní tím, že kromě jediné přístupové silnice nejsou na celé jeho ohromné rozloze cesty, mosty ani žádné jiné stopy po přítomnosti člověka. Fotogalerie.
Pohled na JV část Aljašského pohoří

Pohled na JV část Aljašského pohoří | foto: Jiří Sedláček

V autobuse se mnou sedí asi deset táborníků, kteří stejně jako já vyrazili na několikadenní výlet.

Po čtyřech hodinách jízdy mě řidič vysadil před mým úsekem c.34, pár kilometrů za Eielsonovym návštěvním střediskem (Eielson Visitor Center, EVC), ležícím přibližně na 100. kilometru silnice.

Tento úsek napravo od silnice jsem si nevybral dobrovolně; oba sousedící úseky vlevo pod silnicí, jež vedou k ledovcům a předhůří Aljasskeho pohoří, už totiž byly totiž obsazeny (obvyklá kvóta je 4-8 skupin, podle velikosti úseku).

Jelikož rezervace je možná pouze osobně a nejvýše den předem, dostat se do atraktivních úseku není v hlavní sezóně snadné. Tuto překážku jsem obešel tím, že jsem si na první noc vybral nejbližší neobsazený úsek - na další dny už jsem si mohl vybrat podle libosti.

Celou cestu střídavě poprchávalo, v noci bylo ještě pod mrakem (stanoval jsem v nejbližší povolené vzdálenosti od silnice: jeden kilometr a z dohledu), na druhý den se však vyjasnilo a po poledni, po návratu do EVC (a načerpání pitné vody - voda v potocích není bezpečná a musí se převařit či ošetřit), se poprvé ukázala hora.

Mount McKinley - hora extrémů
Mount McKinley - stejně jako sama Aljaška - je plná extrémů. Její dvojice vrcholů (jižní dosahuje výšky 6197 m, severní je přibližně o dvě stovky níže) ční téměř 5,5 km nad okolní tundrou, což je jedno z největších převýšení na Zemi.

Další překážkou pro horolezce je nedostatek kyslíku. Jeho množství totiž klesá nejen se vzrůstající nadmořskou výškou, ale i zeměpisnou délkou, takže Mount McKinley se řídkosti vzduchu vyrovná himálajským osmitisícovkám.

Subarktická poloha hory, časté sněhové bouře a ledové vichry bičující její svahy z ní činí jednu z nejstudenějších lezeckých destinací (ačkoli nepatří k technický příliš náročným, dlouhodobá úspěšnost horolezeckých výprav zde dosahuje pouze padesát procent; počet registrovaných úmrtí - především vinou klimatických podmínek - se blíží stovce).

Nyní, pod zcela vyčištěným nebem, se však zasněžené svahy Mount McKinley - čili Denali, "Veliké" v jazyce původních domorodců, nebo prostě Hory - lesknou ve žhnoucím slunci a majestátní obr působí vcelku přívětivě.

Po stezce prosekané křovisky pod EVC (v okolí středisek určitě vyhrazené stezky jsou) jsem sešel až do širokého řečiště Thoroughfare River, sběrnice ledovcových potoků štěkajících z předhůří Aljašského pohoří, jež se sama později vlévá do McKinley River (za níž leží Hora).

Vyzbrojen podrobnou mapou z návštěvního střediska jsem po půlhodině chůze zabočil do údolí, spadajícího do mého cílového úseku. Postup mi ztěžovalo neustále brodění rameny potoka, jež se v širokém písčitém řečišti všelijak proplétaly, rozbíhaly a zase spojovaly. Počasí se mnou bujně laškovalo a ve zhruba hodinových intervalech mě skrápělo kratičkými, ale vydatnými sprškami - slunce mě naštěstí pokaždé rychle vysušilo. K večeru jsem se utábořil na písečné lavici (soudek před spaním jsem předpisově odnesl na sto kroků od stanu).

Ve špatném úseku
Nazítří, sotva jsem vyrazil na další cestu, čekalo na mě překvapení. Z dvojice přicházející proti mě se oddělilo mladé děvče, z něhož se vyklubala rangerka, kontrolující povolení k táboření. Když si všimla čísla mého úseku, zamračila se a po chvíli vzájemného dohadování se ukázalo, že jsem včera z hlavního řečiště odbočil předčasně a jsem tudíž v sousedním údolí - a ve špatném úseku. Náprava byla naštěstí relativně snadná: přejít přes nedaleký hraniční hřeben.

Strží malého potůčku jsem se po dvou hodinách pracně vyškrábal nahoru, na příjemné hřebenové loučce poobědval a pak další strží sestupoval na druhou stranu, až jsem dospěl na písečné dno sousedního údolí a vydal se jím dál. K mému nemalému překvapení se údolí ukázalo jako slepé - končilo ve stěně malého, suti pokrytého ledovce - a já si ten den už podruhé připadal jako naprostý pitomec. Udělal jsem totiž stejnou chybu znovu a odbočil předčasně. Naštěstí jsem byl aspoň ve správném úseku, a tak když jsem v postranní úžlabině objevil vábnou zelenou louku, bylo o tábořišti rozhodnuto.

Mnoho zdejších údolí bylo vytvořeno postupujícími ledovci; písčitá řečiště řek jsou velmi široká, takže to vypadá, jako by je při jarním tání voda zcela vyplnila (když jsem tento naivní dotaz předložil našemu řidiči, jen se shovívavě usmál a prohlásil, že v tom případě by Aljaška zažila povodeň vpravdě biblických proporcí). K této domněnce totiž svádí fakt, že řečiště jsou z větší části prostá vegetace což - podobně jako absenci ryb ve většině potoku a řek - způsobuje vysoké množství minerálů v půdě a kalů.

Večer s kariby
Letní aljašské slunce bylo v sedm večer ještě vysoko na obloze, když jsem ze stanu spatřil první zvířata: čtyřčlenné stádečko karibů, amerických sobů. Podle malých, nepříliš členěných parůžků šlo o samice. Tři zanedlouho zmizely za hřebenem kopce, čtvrtá se však popásala přímo proti mně, na vzdáleném okraji řečiště, ještě dobrou hodinu.

Jelikož chůze písčitým řečištěm a neustálé brodění vodou mě už přestalo bavit - a nošení těžké krosny ještě víc - rozhodl jsem se zůstat na místě i další den a podniknout průzkumnou výpravu přes další horský hřeben, tentokrát přesahující 1700 m (s převýšením cca 600 m). Výstup byl strmý, ač nijak náročný (asi stokrát jsem si ovšem blahořečil, že jsem bágl nechal dole; s ním bych nejspíš hrozivě vyčnívající špici nezdolal) - jen extrémně sýpka suť na svazích představovala určitě nebezpečí, takže jsem se nemohl odchýlit od ostře vystupující hrany.

Okolní scenérie nabývala na dramatičnosti. Za mnou na druhé straně údolí se tyčil rozeklaný Castle Rock - opravdu připomínající věžičky zámku -, dole se vinula stužka potoka (vedle ní čtvereček louky s maličkou zelenou tečkou, mým stanem), a přede mnou se objevovaly další a další stupně mého jakoby nedosažitelného štítu.

Konečně jsem se vyhoupl na samý vrcholek - plošinu sotva 3x3 metry - a nově otevřený výhled, ač očekávaný, mě přesto uchvátil. Aljašské pohoří jako na dlani, korunováno majestátním dvojvrcholem Mount McKinley, bez jediného mráčku. Skalní stěny prudce spadaly dolů do údolí, kde se rozkládal největší ledovec Denali, Muldrow Glacier, téměř celý pokrytý černou kamenitou sutí až na dlouhý úzký pruh bílého ledu, připomínající přistávací dráhu.

Zbytek výletu byl už pouhým dozvukem tohoto zážitku, pocitu posvátné účty před majestátem přírody, nedotčené a nedotknutelné, mocné a nadčasové. Sestup do ledovcového údolí byl poměrně rychlý a snadný, a po bližším prozkoumání ledovce (stále se mi nechtělo věřit, že by se pod hromadami kamení, místy pokrytými trávou a křovisky, mohl skrývat led - až jsem si jedno obnažené místo ohmatal) jsem se oklikou vrátil do svého údolí, na svou loučku.

Sobí tentokrát nepřišli (ani nic jiného, hrozivějšího). Další, závěrečný den svého výletu jsem měl trochu větší štěstí, když při dlouhé cestě řečišti potoku zpět k EVC těsně přede mnou z křovisek, kde se schovávali před poledním žárem, vyskočili dva sobi, zřejmě opět samice.

Aljašské "safari" z autobusu
Tento jediný dosavadní kaz na kráse - málo spatřených zvířat - dokonale odstranila zpáteční cesta autobusem: během ní jsem napočítal čtyři medvědy (jeden nerušeně vyhrabával kořínky nedaleko od silnice), dvě vzdálenější stádečka sobů, bílé tečky ovcí aljašských na několika svazích okolních kopců, lišku, jež těsně před námi přeběhla silnici a na dálku i dosti vzácného vlka (případně ještě vzácnějšího kojota - osazenstvo autobusu se totiž nemohlo dohodnout).

Když jsem pak večer, unavený, s puchýři na chodidlech a značně vyhládlý, v návštěvním středisku předával usměvavé rangerce prázdný medvědí soudek, mohl jsem na její otázku odpovědět: "Ne, sice jsem nepotkal žádného medvěda, ale jinak jsem viděl úplně všechno."

Ač to na první pohled může znít zvláštně, z okénka autobusu je obvykle vidět daleko víc zvířat než při pěší túře: zvířata si totiž zvyklá na to, že lidé pro ne nepředstavují hrozbu, a pohybující se autobusy je neruší (kupodivu ani zvuk motoru; jsou mnohem citlivější na lidský hlas), tudíž nemají důvod se silnice stranit a někdy ji i vyhledávají.

Autobusem navíc návštěvník pochopitelně pokryje mnohonásobně větší plochu než při pomalé chůzi obtížné schůdnou tundrou, pozoruje okolní terén z větší výšky - a třicet párů oči vidí víc než jeden.

Autoři:




Nejčtenější

Kalinov: první osvobozená obec v Československu
Dobre tu už bolo. Bizarní svět kolem Lupkovského tunelu na Slovensku

Pokud máte dojem, že tunely souvisí s politikou, pak pro Lupkovský tunel na severovýchodním Slovensku to sedí stoprocentně. Po několikaleté pauze přes něj...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Karambol v Chorvatsku? Nehodu nechte zapsat a pokutám se nebraňte

Zkazila vám dovolenou v Chorvatsku bouračka? Zkuste nepanikařit a nezapomeňte na záznam o dopravní nehodě. A hlavně zavolejte tamní policii - stačí vyťukat...  celý článek

Zboží s tematikou zatmění 2017
Reportáž: Zatmění slunce vyhnalo Američany na venkov. Přípravu nepodcenili

Jackson, USA (od zvláštního reportéra Technet.cz) Zatmění slunce je astronomická událost, která je (na rozdíl třeba od průletu komety) srozumitelná úplně každému. Američané se už nemohou dočkat, především pak...  celý článek

Typický obrázek z německé Rujany: plážové „domečky“ jako ochrana před stálým...
Hrachovka z pytlíku, vlny studené. Jak se za Československa jezdilo k moři

Praotec Čech nás zavedl do středoevropské kotliny, rok 1918 nás v ní hranicemi uzavřel. Výsledek: nemáme moře. A přece jsme po jeho vlnách vždycky toužili....  celý článek

Některé turistické stezky a cyklotrasy v Národním parku Šumava jsou po...
Šumavský park chce zakázat vstup do lesů. Na stezky padají stromy

Nevyrážejte do lesů kolem Nové Pece a Stožce, mnoho turistických tras je stejně neprůchodných. Takové varování vydal ráno Národní park Šumava. Silný vítr o...  celý článek

Další z rubriky

Provensalské Grasse je hlavní město francouzských parfémů
Kde nos potřebujete víc než oči. Výlet do města, kde voní každá ulice

Letní návštěva jihofrancouzské Provence se nemusí omezit jen na notoricky známá místa a přímořská letoviska. Vyrazte pár kilometrů do vnitrozemí, kde se mezi...  celý článek

Kalinov: první osvobozená obec v Československu
Dobre tu už bolo. Bizarní svět kolem Lupkovského tunelu na Slovensku

Pokud máte dojem, že tunely souvisí s politikou, pak pro Lupkovský tunel na severovýchodním Slovensku to sedí stoprocentně. Po několikaleté pauze přes něj...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Jak létají Češi. Letenka za 300 tisíc a cesty kolem světa

Kolik jste ochotni zaplatit za letenku na vysněnou dovolenou či pracovní cestu? Český rekord za poslední půlrok drží letenka za bezmála tři sta tisíc korun....  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.