Divočina se vzdává

Cestování po indonéské polovině Nové Guineje není pro fajnovky. Příroda je tu drsná stejně jako domorodci, klimatické podmínky nevyzpytatelné a reliéf až nečekaně záludný. Hluboké bažiny a strmé hory uzavíraly tajuplný kraj před cizími vetřelci spolehlivě prakticky až do padesátých let. Tehdy pronikli do vnitrozemí první křesťanští misionáři. A od té doby postup civilizace neúprosně odemyká i tuto poslední divočinu v asijské části Pacifiku a svět zdejších kmenů převrací naruby. Kvalitní silnice však zatím spojují jen některé úseky podél pobřeží. Nejspolehlivějším a často také jediným možným dopravním prostředkem tak zůstává malé sportovní letadlo. V oblasti nepřátelských bažin, v regionu známém jako »peklo jihu«, pak poskytuje jediné spojení labyrint líných, chaoticky meandrujících řek. Ovšem nejjednodušší cesta do kraje Asmatů je letecky z Wamíny do vesnice Ewer a odtud motorovým člunem do městečka Agats. Přes mnohé objevitelské výpravy zůstává oblast do značné míry tabula rasa. Neprostupný prales tam dosud skrývá nejedno překvapení, snad i kmeny, které se dosud nesetkaly s bělochy. Mohou žít třeba na Meervlakte, planině jezer na horním toku řeky Mamberamo. Domorodci si o tamním kraji vyprávějí spoustu podivných legend, třeba o kmeni složeném výhradně z žen, které prý žijí uprostřed záhadného jezera a snaží se chytat muže jiných kmenů, aby se s nimi pobavily, a pak je usmrtí a snědí. Kdo ví...