Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Zelený hnus. Sumatru ničí zloději, sušenky a chipsy z palmového oleje

aktualizováno 
Dávejte si bacha, radí nám místní, na silnicích tam přepadávají gangy a není tam bezpečno. Míříme na Sumatru, poslední v řadě indonéských ostrovů. Něco na tom může být. Čím víc lidí, tím víc problémů. Na Jávě, která je nejzalidněnějším ostrovem světa, nám už vykradli auto, píše Dan Přibáň v dalším pokračování z expedice Tichomořím.

Jakmile byla celá situace jen na nás, poradili jsme si. Když do toho vstoupil někdo další, bylo zle. | foto: Vojtěch Duchoslav, Jakub Koucký, Marek Duranský - expedice Trabantem napříč Tichomořímpro iDNES.cz

Trajekt s legračním jménem Jatra III přirazil ke břehu. Rozhodli jsme se, že přespíme v přístavu, bývá tam největší klid. Je to osvědčená strategie z celé Indonésie, ale jen co si najdeme klidné místo na parkovišti, v mžiku na nás zírá deset Indonésanů na skútrech. Ach jo.

Ale už jsme zvyklí, čím dále jsme od Jakarty, tím větší jsme atrakce. Stany stavíme na bezpečném místě s maximální úrovní ochrany proti zíračům.

Fotogalerie

Na jedné straně je oceán, na další betonový sokl a na další druhý stan, za kterým je zase betonový sokl. Na jediné otevřené straně směrem na parkoviště je alespoň vodovodní trubka. Holt si musíme dávat pozor.

Zloději, zloději ve dne v noci chodějí

Ale je nám to málo platné. Vstáváme brzy a Dan zjistil, že mu v noci ze zavřeného stanu ukradli telefon a stan za sebou zase pečlivě zavřeli. Markovi, který ležel jen tak na karimatce, se pro změnu vrtali v kapse. Zatracená Sumatra! Ovšem na to, jak jsou Indonésané hlučný národ, tu mají fakt tiché lupiče. Co naděláme. Dan se chvíli vzteká, ale to je tak všechno, co s tím může dělat. Odteď jsme ještě paranoidnější.

Ale má to své plusy. Přes Danův telefon totiž šla veškerá komunikace ohledně dopravy aut z Indonésie a většinou to nebyly moc dobré zprávy. Trajekty jsou zrušené, nákladní lodě nejezdí. Teď nemáme žádné zprávy a je to vlastně super. Najednou není co řešit.

Nádherně tvarované přídě lodí. Nebýt na břehu náklaďáky, byl by dojem z Cesty kolem světa za 80 dní dokonalý.

Nádherně tvarované přídě lodí. Nebýt na břehu náklaďáky, byl by dojem z Cesty kolem světa za 80 dní dokonalý.

"Malajsie? Ne, Kalimantan." Ptáme se proč nejezdí do Malajsie. "My nemáme pasy, nemůžeme mimo Indonésii!" Tak takhle to nepůjde.

"Malajsie? Ne, Kalimantan." Ptáme se proč nejezdí do Malajsie. "My nemáme pasy, nemůžeme mimo Indonésii!" Tak takhle to nepůjde.

Už od Jakarty nás trápí jedna „drobnost“. Nemáme se jak dostat z Indonésie, prostě odsud nic nepluje. Spoje, které měly jezdit v době plánování cesty, zmizely. Už jsme sháněli loď v Jakartě, ale mimo Indonésii nic neplulo. Námořníci nám ale poradili Dumai, přístav těsně nad rovníkem, odkud by snad, možná, mohlo něco do Malajsie jet.

Mistři světa v synchronizovaném předjíždění

Ženeme se tedy na Dumai. Čím dříve tam budeme, tím lépe, ať máme čas na případnou další improvizaci. Ale slovní spojení „hnát se Indonésií“ je ale oxymóron. Úzké silničky a obrovský provoz vám umožní všechno možné, jen ne rychlou jízdu. Dokonce ani rychlou jízdu trabantem. A tak se plazíme v nekonečných kolonách čoudících náklaďáků.

Stroje jsou postavené z toho, co dům dal. Vzadu je většinou navařený kus skútru, vpředu nějaká řídítka.

Stroje jsou postavené z toho, co dům dal. Vzadu je většinou navařený kus skútru, vpředu nějaká řídítka.

Časem jsme se stali mistry v synchronizovaném předjíždění a naše vysílačky se nezastaví. „Auto, auto, auto, motorka, žlutý kamion. Teď je volno! Za cisternou se zeleným pruhem a blikající nádrží volno. Jen motorka.“ Ten, komu se podaří předjet jako prvnímu, dává zprávy ostatním. Kličkujeme mezi náklaďáky, které jsou tak přetížené, že i po rovině jezdí třicítkou, a mezi dírami tak velkými, že se vyrovnají kazašským „silnicím“. A když už něco srovnáme s Kazachstánem, něco to znamená!

Zem, kterou sežraly palmy

Čím severněji jedeme, tím více je tu palem. My Středoevropané je vnímáme jako symbol exotiky a teplých moří a i tady na nás tak působí. Jenže je jich moc. Co moc, máme pocit, že jsou všude, že sežraly celou krajinu. Slyšeli jsme o problémech s palmovým olejem, kdy kvůli levnému margarínu mizí tisíce kilometrů čtverečních pralesa, ale tohle jsme nečekali. Je to děsivý pohled.

Palmy a zase palmy. Vypadá to jak nákaza podivným parazitem, který prostupuje celou Sumatrou. Člověk si o nich může číst, může koukat na dokumenty, ale vidět je naživo je skličující. Velkou část Nutelly tvoří palmový olej, je v margarínech, chipsech, sušenkách, svíčkách, dokonce i v zubní pastě. Prostě proto, že je nejlevnější, dokonce o deset procent levnější než nejlevnější oleje. A právě kvůli těm deseti procentům je ze Sumatry zelená poušť.

Prales se nesmí kácet bez povolení, ale takový náhodný požár, ten udělá mnohem víc práce a zadarmo. Prostě někde něco náhodou chytne, prales zmizí a co se spáleništěm? Zasadíme tu krásné nové palmy.

Prales se nesmí kácet bez povolení, ale takový náhodný požár, ten udělá mnohem víc práce a zadarmo. Prostě někde něco náhodou chytne, prales zmizí a co se spáleništěm? Zasadíme tu krásné nové palmy.

Obloha se tady zbarvila do bíla, protože krajinu pohltil kouř. Prales hoří. Ne tady, ale o pěkný kus dál od nás. Zmizely mraky, zmizelo slunce, všude je kouř. Pralesy se bez povolení nesmí kácet a sehnat povolení je složité, ale les může snadno chytit. Sám od sebe. A tak hoří.

Trabantem napříč Tichomořím

Mizí všechno a zůstává krásné nové místo na palmy olejné. Za kilo jejich plodů platí ve výkupu korunu. Abyste si vydělali, musíte spálit pořádný kus pralesa. Máme pocit, že jsme vjeli do krajiny stínů. Celý den je stejné počasí, stejné světlo, bílá noc. Oblaka dýmu se táhnou přes celý ostrov. Pitomá Nutella, pitomá biopaliva, pitomý olej!

Potřetí na rovníku

Ani ten přejezd rovníku člověka tak netěší, jako jindy. Přitom je to událost, naše dva trabanty Egu a Babu přejíždějí rovník už potřetí a pokaždé na jiném kontinentu. To dokázalo málokteré auto a trabant žádný. Kdysi tu postavili památník a jakési návštěvnické centrum, ale celé vypadá už pár let opuštěné.

Nedá nám to a zkoušíme experiment s odtékající vodou, která má na každé polokouli vířit jiným směrem. A znovu potvrzujeme sami sobě, že to je kravina. Že se skutečně nedá hledat rovník s lavorem s dírou. Dan si staví stan hned pod památníkem, nohy má na jižní polokouli a hlavu už doma na severní. Kdyby spal obráceně, nahrnula by se mu do ní krev. Tohle jsme ještě nezkoušeli.

Námořní výprava bez lodi

Blížíme se k Dumai. Palmy, rafinérie, olej a ropa, nic víc tu není. Přístav je velký, průmyslový a nedobytý. Jezdíme od brány k bráně a ptáme se po lodi. Prý tu někdy někdo nějak dostal auto do Malajsie, ale kdy, kdo a jak, to nikdo neví. Nakonec máme štěstí, nacházíme osobní přístav a agenta ochotného nám pomoc. Snaží se, telefonuje, píše, ale auta na druhý břeh dostat neumí. „Zkuste to v Medanu, přístavu o pět set kilometrů severněji,“ radí nám.

O Medanu víme, ale je za naší hranicí návratu do Jakarty. Tam, když už jsme nemohli sehnat loď do Malajsie, jsme si řekli, že pojedeme po Sumatře jen tak daleko, abychom se mohli v případě nouze otočit a vrátit do Jakarty, odkud bychom celý žlutý cirkus poslali předčasně v kontejneru domů.

Jenže nikdo nemíří do Malajsie. Tihle, hned jak opraví generátor pohánějící čerpadlo a jejich loď se přestane potápět, plují na Kalimantan.

Jenže nikdo nemíří do Malajsie. Tihle, hned jak opraví generátor pohánějící čerpadlo a jejich loď se přestane potápět, plují na Kalimantan.

Pokud vyrazíme do Medanu, musíme si poradit přímo tam, protože jinak nestihneme let domů a jeho přebookování by nás vyšlo nepříjemně draho. Chvíli váháme, ale pak sázíme všechno na jednu kartu. Toho bohdá nebude, abychom se vraceli.

Medan není žádné městečko, ale metropole s několika miliony obyvatel. A podle mnohých také nejhorší indonéské město. To zatím nemůžeme potvrdit, ale na seznam světového dědictví UNESCO se určitě nezapíše.

Past jménem Indonésie

Ale nás památky vůbec nezajímají. Přístav, přístav, přístav, jediné místo, které chceme vidět. Motáme se mezi náklaďáky a rikšami, hledáme kancelář firmy, kterou nám poradili v Dumai. Zouváme si boty a vstupujeme po bíle vykachlíkované podlaze pod zeleným stropem do místnosti, kde za psacím strojem sedí náš člověk. „Ano, jezdíme do Malajsie. Ano, můžeme vám odvést auta.“ Záříme radostí. „A za kolik?“ ptáme se. Přichází sprcha ledovým palmovým olejem z lebky mrtvého orangutana. „Dvanáct milionů za auto,“ odpovídá agent s úsměvem. Dělá si srandu?

Dvanáct milionů rupií je necelých 24 tisíc korun. To je šílené. Za peníze, které by stála doprava tří aut, se dá vybavit kontejner do Evropy a ne loď přes uzoučký Malacký průliv. Ale nezdá se, že by nám chtěli slevit. „A to je konečná cena?“ ptáme se v naději, že ubere. Kdepak, prý je to cena jen za naložení v Indonésii a plavbu, v Malajsii ještě zaplatíme vyložení a nějaké další poplatky. A tomu se ještě dozvíme, že na loď nesmíme a budeme platit za letadlo.

Je tragikomické, že největší překážky na našich cestách vždycky čekaly v kancelářích a úřadech a ne na rozpadlých mostech, zaplavených cestách, nebo s rukama od oleje u porouchaných aut. Vždycky, když hrozilo, že neprojedeme, následovalo sezení v kanceláři, telefonování a odesílání mailů. Vždycky.

Je tragikomické, že největší překážky na našich cestách vždycky čekaly v kancelářích a úřadech a ne na rozpadlých mostech, zaplavených cestách, nebo s rukama od oleje u porouchaných aut. Vždycky, když hrozilo, že neprojedeme, následovalo sezení v kanceláři, telefonování a odesílání mailů. Vždycky.

Náklady na převoz aut a motorek spolu s letenkami na druhý břeh se rychlostí vypalovaného pralesa vyhrabaly odhadem na 100 tisíc korun. Absurdní, vydřidušská cena. Jenže co teď? „A kontejner do Evropy byste uměl zařídit?“ ptáme se zemdlele. „Ne, tam nejezdíme, to je moc daleko. Tak kdy nalodíte auta?“

„My se vám ozveme“, mizíme z kanceláře. Do Bangkoku, našeho cíle, je to už jen tisíc kilometrů. Ovšem po druhém břehu průlivu. Nemá smysl vydat 100 tisíc za takový kousek. Jenže co dál? Zpátky do Jakarty to nestíháme, musíme odsud žlutý cirkus nějak dostat. A tak jdeme sehnat nějakou jinou loď. Kamkoli!

Autoři:






Nejčtenější

V Aksu na pobřeží Středozemního moře lákají Turci Rusy i na hotel připomínající...
Turecko bez turistů: hotely propustily 40 % personálu, na zimu zavírají

Teroristické útoky i sestřelení ruské stíhačky se postaraly o to, že do Turecka letos přijelo výrazně méně turistů. Tamní hotely bojují po katastrofální sezoně...  celý článek

Týmu speleologů a potápěčů v čele s Polákem Krzysztofem Starnawskim se podařilo...
Města řeší, jak k nejhlubší zatopené jeskyni světa přitáhnout turisty

V září letošního roku se Hranická propast na Přerovsku oficiálně stala nejhlubší zatopenou jeskyní světa. Okolní města a obce teď hledají způsob, jak do této...  celý článek

Krkonošská magistrála - Trasa mezi Bufetem a Výrovkou
Krkonoše letos čekají milion běžkařů, čeká na ně 700 kilometrů tratí

Podle kvalifikovaných odhadů se předpokládá, že do krkonošských lyžařských stop nastoupí i v této zimě více než jeden milion běžkařů. V horské i podhorské...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.