Chtěl jsem být slušným turistou respektujícím a ctícím omezení a nařízení. Stačilo však příslušnými průvodci a brožurkami zalistovat a bylo mi jasné, že představa o slušném turistovi bere za své. Místo toho jsem se stal desperátem a vyvrhelem. A po pravdě řečeno, nestydím se za to.
Přikázání číslo 1 praví: Nekempujte mimo vyznačená tábořiště.
Toto pravidlo ovšem - stejně jako mnoho dalších - vůbec nepočítá s turistou nevlastníkem automobilu či šetřilem. Když se pak takový člověk dokodrcá po dvanáctihodinové jízdě autobusem v 10 hodin večer do města, odkud je to k nejbližšímu kempu sedm kilometrů, nezbývá mu než udělat výjimku a přespat někde v lese. Jedna noc přece není nic tak hrozného. Jenomže nakonec zjistíte, že není jiná šance, než udělat z výjimky pravidlo. Naprostá většina zdejších tůr je totiž koncipovaná tak, že se z parkoviště necháte autobusem dopravit na druhý konec tůry, odkud pak čundrujete zpět ke svému autu po svých. 15 dolarů za autobus mi připadalo zbytečně moc, takže jsem se mezi jednotlivými tůrami musel přesunovat oblastmi, jež kempy neoplývají, a tedy spát ve volné přírodě.
Přikázání číslo 2, buďte slyšet:
Tady se zkrátka vyžaduje vydávat během cesty přírodou hluk Jde o to, že vedení parku se všemožně snaží zamezit kontaktu turisty s medvědem, losem, sobem, vlkem či jiným potenciálně nebezpečným zvířetem. V průvodcích, informačních brožurkách i v infocentrech, všude do návštěvníků hustí, že musíte být slyšet a připraveni na hrozící nebezpečí. Mnohý turista pak vlivem této kampaně podléhá dojmu, že sotva vkročí mezi stromy, nutně se na něj musí vyřítit stádo krvelačných medvědů, zuřivých losic s telaty nebo sobů v říji. Putování zdejší nádhernou přírodou pak provází řinčení zvonků zavěšených na batozích, tleskání a halekání. Ne abyste podobně zodpovědného turistu vylekali či překvapili! Určitě má totiž s sebou přibalený návod pro boj s medvědem a bleskurychle na vás vytasí protimedvědí sprej (prý to obsahuje jemně nadrcený pepř).Ať je to, jak chce, pro člověka zvyklého pohybovat se v přírodě nenápadně a spíš se do ní snažit zapadnout je myšlenka na podobné - byť třeba sebezáchovné a zodpovědné - chování neúnosná. Vstupovat do lesa s tím, že musím zaplašit veškeré zvířectvo v okruhu několika set metrů, to mi připadá zvláštní. To jsem se nemusel trmácet přes půlku zeměkoule, výlet do lesa ve středních Čechách by vyšel levněji. Takže, zvonek jsem nezavěsil, protimedvědí návod ani sprej nezakoupil a při chůzi nehalekal. Další mínusové body ve snaze stát se turistou-gentlemanem. Ach jo!
Přikázání číslo 3, nešlap, nelámej:
Ne, nemluvím o stejnojmenném songu od tuzemské superstar. To je další z přikázání. Křehká alpinská příroda totiž - alespoň jsem se tak dočetl - nesnese nižádný zásah a každou utrženou nebo sešlápnutou rostlinkou ničíte ekosystém. No jo, jenomže když je hlad, musí jít ekosystém stranou, Vojtěchu, řekl by náčelník a já s ním. Ostatně, ten hřib by určitě sežrali červy. A nějaké ty jahody a maliny? Když ony byly opravdu dobré a já měl navíc hrozný hlad. Mimo to, mám takový dojem, že chudák méďa vyplašený ozvonkovanou jódlující výpravou rozšlápne těch hřibů při svém zoufalém úprku křehkým ekosystémem daleko víc.
Přikázání číslo 4, Delikátní záležitosti vyžadují delikátní přístup:
Toto přikázání vychází z prosté skutečnosti, že i drsný a větry ošlehaný zálesák musí během svého putování kanadským národním parkem opečovávat svůj zažívací trakt. Zdánlivě banální záležitost. Ale to zase pozor! To nejde jen tak si odskočit za nejbližší keř a pak se zase vynořit a dělat, jakoby se nic nestalo! Na to se musí vědecky. U těch jednodušších úkonů to není zase až tak složité. Stačí jenom nalézt lokalitu nejméně 60 metrů od cesty a vodního zdroje vystavenou slunečnímu svitu, s tmavou, lehkou a biologicky aktivní půdou nejlépe pokrytou vrstvou suchého jehličí. Také by to mělo být dostatečně daleko od kempu, neboť sůl obsažená v moči přitahuje zvířata, jež mohou být - jak už víme - potenciálním nebezpečím. Potřeby složité už vyžadují náročnějšího zacházení. Lokalitu vybíráme podle podobných pravidel jako v předchozím případě. Ovšem poté přichází ke slovu skutečná alchymie. "Vyhlubte na daném místě díru 10 až 20 centimetrů (4-8 palců) hlubokou a 10 až 15 centimetrů (4-6 palců) širokou. (Jestli to může být i víc, to se nepíše) Po úkonu vhoďte do díry hrst hlíny, promíchejte vše větvičkou kvůli rychlejšímu rozkladu, přihrňte vykopanou hlínou a pečlivě místo zamaskujte. Použitý toaletní papír vraťte zpět do svého batohu. Nahromaděný papír vyhoďte do kontejneru. na konci své cesty. Ruce si vždy umyjte antiseptickým ubrouskem." Tolik říká průvodce. Ještě štěstí, že většina tůr je maximálně na tři dny. Po takovém čtrnáctidenním putování by už totiž turista nejspíš táhl pořádný ranec použitého papíru. No co si budeme povídat, skóre jsem si nevylepšil.
Jak vidno, stát se slušným turistou v Kanadě není žádná selanka. Vyžaduje to pořádnou porci sebekontroly, odříkání a asi ještě cosi navíc. Já jsem svůj boj prohrál. Na druhou stranu jsem si ze Skalistých hor přivezl místo batohu plného použitého toaleťáku a protimedvědích pomůcek odvezl spoustu krásných zážitků z nádhery, která tu dýchá z každičkého koutu. A abyste věděli, ten toaleťák jsem vždycky zahrabal pořádně hluboko! Možná i víc než 10 až 20 centimetrů (4 - 8 palců).
 Kanadské Skalisté hory |
