Zatímco lidé mě v Niseku přivítali s otevřenou náručí, počasí mi to vrací dvojnásob. Dva dny se zdálo, že se slunce přestěhovalo do jiné galaxie.
A taky jsem konečně zjistil, odkud všichni Australané v penzionu Grandpapa znají moje jméno. Oni ho totiž neznají. S jejich přízvukem totiž neříkají "Hi, Mike", ale "Hi, mate". Oni jsou stejně zajímaví. Vypadají jako banda ochlastů, ale na svahy vyrážejí se mnou hned po snídani a odpoledne se potkáváme při návratu kolem půl páté. To se pak už ani nedivím, že jim nevadí to počasí.
Když se řekne, že sněžilo tři dny vkuse, není to nic zvláštního. Ale tady za tu dobu ani na minutu nepřestalo. A to prý ještě sněžilo den předtím, než jsem přijel. První den lyžování proto nebyl ani zdaleka takový, jaký jsem si představoval. Mlha by se dala krájet a do toho ještě sněžilo. Místy tedy nebylo vidět skoro ani na ten pověstný krok.
Navíc tady dost fouká, a když se jemný sníh zvíří nad povrchem, není vidět lautr nic. Tedy ono něco vidět je, ale není vidět na cestu, a tak nezbývá jet na odvahu a víru, nebo krokem. Prozřetelnost mě osvítila, že jsem si přibalil staré rozjasňující brýle. Bez nich by to bylo úplně k ničemu a i s nimi je to občas jen tak na "dojezd".
Krb, bar, fotbálek, šipky. Po večerech si tady s Australany rozumím podstatně lépe, než bych čekal. (penzion Grandpapa)
Na svahu jako po pořádné bitvě
Třetí den už bylo počasí podstatně lepší, ale i tak přišel každou chvíli pořádný mrak a s ním nezřídka i slušná bouře. Při jedné vypadal svah jako po bitvě, protože skoro všichni leželi. Povrch totiž splynul se vzduchem v jednolitou bílou hmotu. Jindy zase začalo padat něco, co mělo blíže spíš ke kroupám než ke sněhu. To se na horách stává, ale tak rychlý nástup jsem ještě nezažil. Z jasného slunce na bílou tmu se počasí změní do pěti minut. A to tady ani nejsme nijak vysoko, lyžuje se ve výškách do tisíce metrů.
Niseko není nijak velké středisko. Nemá stovky sjezdovek v délce stovek kilometrů. Počet by se podle mapky spočítat dal, ale jejich celkovou délku tu snad ani nikde neudávají. Ono je to totiž jedno. Důležitý je sníh.
Říká se, že na Hokkaidu je nejlepší prašan na světě a docela bych tomu věřil. V tuto roční dobu to sice už není ten "opravdový" lehký promrzlý prašan, ale ani odpoledne, když se oteplí, se nemění v těžké mokré cosi. Celý den je v podstatě stejný.
Do Niseka se jezdí za parádním sněhem a neupravenými terény.
Vrzající sníh, místní deviza
Vědí tady, že právě sníh je největší místní devizou, a tak podle toho vypadají i sjezdovky. Řada z nich se vůbec neupravuje, a když stáhnou "hlavní tahy", tak tam přes noc stejně napadne ještě pár centimetrů. V 10 ráno to pak stejně je na naše poměry neupravené. Takže zatímco u nás se sjezdovky všemi možnými způsoby zpevňují, tady jsou i upravené pisty krásně měkoučké. Vždyť by to byl hřích dělat z toho tvrdou zmrzlou desku.
Tak si říkám, že bych tu chtěl vidět lyžaře z českých sjezdovek, zejména ty, co odjíždějí v poledne, protože "už je to rozbitý". O neupravených úsecích vůbec nemluvě. Tam by si usedavě poplakal nejeden ze lvů českých sjezdovek, kteří se trumfují nejnovějšími modely závodních obřaček. Tady to chce podstatně jiné nářadí.
I když se na chvíli rozjasnilo, sopka Yotei zůstávala stále aspoň mírně zahalená.
Věřili byste, že v létě se hora Annupuri zelená dvoumetrovým horským bambusem?
Sjezdovky v NisekuPřehlednou mapku sjezdovek v japonském Niseku si můžete stáhnout ZDE. |
Asi něco bude na tom, že je tu jiný sníh. Pod lyžemi totiž nekřupe, ale divně vrže. Je to něco mezi vrzáním parket a taháním desky po asfaltu. Jeden Australák u snídaně říkal, že je to tím, že je mokřejší. Před pár dny byl přimrzlejší a nevrzal. Ale to nic nemění na tom, že u nás zkrátka takhle nevrže nikdy.
Až během druhého dne jsem si vzpomněl na servisáka z půjčovny. Podvědomě jsem u lyží vyzkoušel ostrost hran, ale říkal, že je nebudu potřebovat. Svatá pravda, za tři dny lyžování jsem tu nenarazil ani na jednu ledovou plotnu.
Parakotouly po japonsku
I to, co vypadá jako vcelku zpevněné, je ve skutečnosti dost měkké. Mimo jiné z toho plynou fakt srandovní pády. Při pádu se totiž vždycky něco zaboří, takže z toho většinou vyjdou dva takové hendikepované parakotouly. Navíc ještě docela zpomalené, čehož se nešťastník vždy snaží využít k vyrovnání, takže mává vším možným na vše strany. Pochopitelně neúspěšně.
Ke sjezdovkám jezdí malé skibusy. Nemají jízdní řád, protože jezdí celý den každých pár minut. Akorát nesmím sedět vepředu. Jezdí se tu po opačné straně, a tak když proti nám něco vyjede (zejména v zatáčkách), začínám vždycky brzdit úplně vším, protože se leknu, že se srazíme. Na to si nezvyknu asi nikdy.
Tyto hadice slouží k odfukování sněhu z výzbroje a výstroje před vstupem do restaurantu na sjezdovce. Číňané si tím vzájemně foukají do obličejů a rozkroků.
Proč to jde v Japonsku bez řetězů
Ve skibusu mi taky došlo, proč tu skoro nikdo nevozí řetězy. Silnice jsou většinou pod sněhem, ale v prudkých úsecích jsou vždy vzorně odhrnuté až na asfalt. Na zastávkách skibusu pak bývá odklizený jen malý obdélník, aby se bus mohl v pohodě rozjet. Hodně se tu navíc vozí pneumatiky s hřeby.
A nejzajímavější na tom je, že většina místních suverénně jezdí s malými japonskými prdítky typu Suzuki Alto. A to je tady kdoví kolik metrů sněhu. Když si vzpomenu, že v Praze se to i v létě na suchu jen hemží různými offroady a SUV, tak přemýšlím, zda se stala chyba v Praze, nebo Niseku.
Zrovna teď jsem si mezi psaním zašel pro kávu a v kuchyni jsem zastihl dvě mladá děvčata, co tady pracují. Připravují už něco na ráno. Na tom by asi nebylo nic zvláštního, kdyby nebylo 11 hodin večer. A kdyby tady holky nekmitaly ráno někde od sedmi, aby snídaně byly na minutu přesně v osm. A kdyby úderem deváté nevybíhaly s hadry, košťaty a vysavači, aby naleštily penzion, zatímco my lyžujeme.
Začátek března v Niseku (před penzionem Grandpapa)
Vesnička Nieko Hirafu je opravdu malinká. ovšem lyžování je tu kolosální. kousek vedle pak ještě je "regulérní" Niseko
Proč to tady funguje bez zákluzu
Holt, další důvod se zastydět: když já musím zůstat v práci o půl hodiny déle, bývám nakvašený jak pěkně uleželý kvašák. Ony se ve 23:00 usmívají a ptají se, jestli nechci něco k jídlu. Vcelku tvrdá rána, ale snad to zítra ráno na lyžích rozjezdím.
Paní Yoko jsem z Česka dovezl dřevěné figurky s rukama a nohama z provázků. Říkal jsem si, že v alpském penzionu plném všemožných serepetiček by se pro ně mohlo najít místo. Dárky jsou důležitou součástí společenského života v Japonsku, a tak paní Yoko projevila velké nadšení. To jí ovšem velí bonton. Ale když už je má čtvrtý den na recepci, kde je několikrát za den vidí každý host, tak si říkám, že jsem to asi i trefil.
Teď ještě, aby se zase nezhoršilo počasí. Rád bych totiž konečně trefil i do zcela volného terénu nebo aspoň na sjezdovky ve vedlejších vesnicích. Dá se tam sice dojet skibusem, ale když už tu jsem na lyžích, tak tam chci dojet přes kopce vrchem. Busem se můžu povozit i v Praze.
