Do kupé se vsunul obrovský černý, notně odřený kufr a za ním drobný, vousatý, opálený děda s dýmkou v ústech. Na hlavě měl nezbytnou placatou čepici se štítkem. "Chlapci, máte tu volno? Všude je plno a nikde mne nechtějí," řekl stařík a spiklenecky na nás mrknul, silně zabafal z dýmky a usmál se. Aniž čekal na odpověď, posunul odřený kufr do uličky a vměstnal se mezi nás. Únava ze všech rázem spadla. Se staříkem vstoupilo do kupé veselí a dobrá pohoda.
Byl to rybář z Azova. Celý život strávil na moři. Nyní je na odpočinku, ale ryby loví stále. Jede prý do Moskvy k vnukovi, který tam bydlí a pozval ho na nějakou dobu k sobě. Děda v Moskvě ještě nebyl, a tak se moc těší. Vyprávěl plno zajímavých, napínavých i žertovných příběhů ze života. Dychtivě jsme naslouchali. Nabídl jsem dědovi žigulovské pivo, které jsme dostali od přátel na cestu, a zábava nerušeně pokračovala. Horko a dusno neustávaly, co šlo otevřít, bylo otevřené.
Po chvíli byla však tato pohoda narušována stále větším a větším pachem z ryb. I přes stálý průvan pach neustával, ale sílil, až to bylo téměř neúnosné. Ulička před naším kupé v jinak plném vagonu se téměř úplně uvolnila a cestující se tlačili na jejím konci. Stařík si povšiml našeho neklidu i poznámek, a protože si asi pomyslel, že jeho povídání nás již nebaví, změnil téma. "Chlapci, něco vám ukážu," tajemně se zatvářil, "vezu vnukovi dárek, podívejte se!" Otevřel víko kufru a my zalapali po zbytcích kyslíku, který tu snad ještě někde zůstal.
Z kufru se doslova vyvalil pach žluklého rybího tuku. Kufr měl dvě přepážky. V jedné bylo srovnané prádlo a v druhé několik desítek tmavohnědých placek. Obojí velmi pečlivě urovnané a seřazené. "To je sušená ryba kambala, sám jsem vše ulovil a nasušil," řekl tichým a snad i trochu slavnostním hlasem. "To je lahůdka, které není rovno. Víte, kluk je měl moc rád. Bude mít určitě radost. A vůbec, chlapci, vezměte si každý jednu ode mne na památku. Ochutnejte." Začal ulamovat z jedné placky, podal Mirkovi a potom ostatním.
Marně jsme jej přemlouvali, že si tak cenný dárek nezasloužíme, že nemůžeme ani ochutnat, ať raději myslí na vnuka. Nakonec jsem však podlehl, zachránil naši čest, a také abych milého staříka neurazil, kousek jsem ochutnal... Následující hodiny jsem se léčil všezachraňující vodkou ke škodolibé radosti kamarádů. Jen jsem později přemýšlel, jakou asi radost z dárků měl vnuk, a zejména jeho žena!
 Mnohé kavkazské vesnice vypadají podobně jako před sto lety. |
