Jsme kdesi na silnici číslo 40, legendární cestě táhnoucí se Argentinou od severu k jihu, slavné mimo jiné proto, že na dlouhých úsecích pořád není asfalt a jet po ní není žádná legrace.
Dnes vstáváme před úsvitem, vítr kymácí auty, konstrukce stanů přestala pružit a začala se ohýbat. Snažíme se je sbalit, prach skřípe mezi zuby, štípe v očích a sype se do spacáků. Hlavně aby neuletěly někam do vnitrozemí Argentiny.
Nedá nám to a měříme rychlost větru kapesní meteostanicí. Čísla letí nahoru, zatímco nás vichr tlačí dolů: 77 km v hodině, což je podle Beaufortovy stupnice devátý stupeň z dvanácti neboli vichřice, tak to by pocitově sedělo...
Vítr je tak ostrý, že nám to nedá a změříme si ho kapesní meteostanicí. Displej ukazuje 77 km/h.
Nejhorší to má Marek, který musí se svojí Jawou jezdit v prudkém náklonu tak. aby nespadl.
Ledový král
Už čtvrt roku jsme na cestě k napříč Jižní Amerikou, tedy přesněji "nadél" Jižní Amerikou od Guyany, přes Amazonii, Andy až sem, na hranice Argentiny. Dva trabanty, maluch a Jawa 250 z roku 1957. Máme před sebou posledních jeden a půl tisíce kilometrů na nejjižnější místo kontinentu.
Jestli někde dává příroda okatě najevo svou sílu, je to tady. Na činné sopky za humny jsme si už zvykli. Mysleli jsme, že už není čím překvapit, ale ledovec Perito Moreno to dokázal.
Šedesát metrů vysoká a třicet kilometrů dlouhá zmrzlá stěna sunoucí se do údolí. S hrozivým klidem, důstojností a hromovým lomozem praskajícího ledu, řítícího se do jezera. Když na něj koukáte, chybí vám měřítko. Neuvědomíte si, jak je to celé velké. Až když do vody spadne malý kousek a ozve se ohromná rána. Ten kousek byl větší než naše trabanty a odlétající led zabíjí i daleko od modrobíle zářící hradby. Od roku 1968 do roku 1988, kdy byl přístup k ledovci omezen, dostal 32 lidí.
Ledovec Perito Moreno. Jestli někde příroda ukazuje svoji sílu, tak je to tady.
Vichřice vs. Jawa 250
My však pořád bojujeme s větrem. Nehodlá nás zabít, ale dává nám zabrat. Sedíme v houpajících se autech, česká a argentinská vlaječka na střeše kmitají v nadzvukovém tempu. Dumáme, co dál. Trabanty to neodnese, ale co Marek na jawě? "To je slabý vietor, to u nás v Bystrici je niekedy aj vätší...," komentuje to ironicky. Patriot, u Marka doma, v Bánské Bystrici, je všechno lepší, větší a krásnější včetně Machu Picchu, palem, papoušků a delfínů. Pokud Marek uzná, že něco v Bystrici není, je to velká pocta!
Suneme se po čtyřicítce dvacítkou, pomalu a nejistě. Prach a štěrk, občas i udusaná hlína. Ta jediná tolik nedrncá. Marek se vlní ve větru. Jede v takovém náklonu, že by měl spadnout. Gravitace minus vichr ho ale drží v prostoru. Spíš se bojíme, že ho vítr přehodí na druhou stranu, a pak ho se zemskou přitažlivostí dohromady připlácnou k zemi. Snažíme se mu autem udělat závětří, moc to nepomáhá.
Bitva o asfalt
Krajina kolem je krásná, ale pořád stejná. Pustina, lamy, pustina, pustina, lamy. A asfaltka! Vedle nás se objevila nová silnice! Ale nesmí se na ni. Každý jen maličko použitelný nájezd je zahrnutý. Stejné jako v Asii, stejné jako v Africe. Po cestě se nejezdí, dokud není slavnostně otevřená a páska přestřižena zodpovědnou osobou! Vůle dostat se tam je však silná na všech kontinentech. Vždycky někdo prorazí bariéru a my se svezeme s ním.
Ženeme se po asfaltu, hladkém, černém, novém. Pojedeme po něm, dokud to půjde, i když se to nesmí. Není čas na hrdinství a vyhledávání drsných stezek. Pokud to jde, musíme jít cestou nejmenšího odporu. Autíčka mají dost. Cesta přes Jižní Ameriku bylo to nejnáročnější, co kdy zažila. Z Ushuaii, nejjižnějšího města světa, ještě musí ujet 3 000 kilometrů do Buenos Aires, odkud poplují domů. Bude to náš sestup z vrcholu, nejnebezpečnější okamžik horolezeckých výprav.
Kde je vůle, tam je i cesta. Tímhle heslem se řídíme a právě tady, na nejjižnějším místu Argentiny, plně vnímáme pravdu, která se za ním skrývá.
Konec světa... skoro
Jsme tady! Ushuaia, město světa honosící se titulem fin del mundo neboli konec světa. Jenže tady zdaleka nejsme na nejjižnějším cípu Jižní Ameriky, ten je až na Hornově mysu. Tam se ovšem trabantem dostaneme stěží. Nedostanete se tam ani tankem. Míjíme Ushuaiu a hledáme nejjižnější místo, kam se dá po souši dojet autem. Po pobřeží vede cesta na Estancii Moat, poslední útočiště původních obyvatel před kolonizátory, poslední výspa pevninské Jižní Ameriky. Pojedeme po ní, dokud neskončí...
Vítr ještě zesílil a zvedají se vlny, my si ale v klidu a teple užíváme horký čaj.
Nejjižnější bod
Máme za sebou skoro sto kilometrů po nádherném rozeklaném pobřeží kanálu Beagle, minuli jsme Estancii Moat a jedeme dál. Podle mapy tu žádná cesta není, ale vlní se před námi, plná děr kličkuje kolem bouřícího žlutohnědého moře. Masa chladné vody a vítr vanoucí od Antarktidy.
Posouváme se k 55. rovnoběžce, o kus dál, ale pořád na ní leží Hornův mys. Tuny naplaveného dřeva, stromy deformované neustávajícími jižními vichry, další a další zatáčky, malé stoupání a... konec. Dál už jen útes a moře. Na jeho vrcholu stojí radarová stanice argentinského námořnictva. Novodobý strážce majáku na nás překvapeně mžourá. Čekáme, co bude, přece jen je to vojenská základna...
Nestřílí, ani nezvané hosty nevyhazuje, bere nás dál. Uvnitř je ticho a zatopeno, meluzína úpící v anténách zůstala venku, obrazovka radaru mihotavě bliká, vysílačka si tiše mluví pro sebe cosi ve španělštině a jediný člověk na konci světa nám vaří čaj. Vítr zesílil, vlny se zvedly a my se hřejeme o horké plecháčky. Dokázali jsme to. Jsme na konci světa. Není tu žádná cedule ani památník, prostě konec cesty, dlouhé cesty.
Hrnek horkého čaje na konci světa
Kolem antény hučí meluzína, z vysílačky se ozývá vzdálený hlas ve španělštině. Jsme nejdál od civilizace, co to jen jde.
Konec dlouhé cesty?
Ujeli jsme 16 578 kilometrů, trvalo to přes čtvrt roku a celou dobu jsme se utvrzovali v tom, že čím dál jsme od civilizace, tím jsou lidé slušnější a milejší. Ať jste uprostřed deštného pralesa, ztraceni v peruánských Andách nebo na konci světa kdesi v Ohňové zemi.
Na světě to není tak zlé, jak to vypadá v televizi, a to je dobré vědět.
Když jsme startovali, říkali nám, že to nejde. Že trabant neprojede deštný prales, a když projede, nepřejede Andy, a když je přejede, stejně nás tam zabijí. Tvářili jsme se drsně "to se nám přece nemůže stát" a tajně se toho báli.
Teď tu stojíme na konci světa, pod námi bouří oceán a víme, že to jde. Stačí následovat své sny... Jedeme dál!
