Mají tu sice nové náklaďáky, ale vozí s nimi na pole dřevěný pluh, který by přišel jako muzeální exponát i bratrancům Veverkovým.
Peru versus Peru
Je tohle skutečné Peru? Nebo je to spíš to kolem Cusca a jeho nádherných památek? Na náměstí, kde vám uvaří skvělé kafe, které nám po Brazílii tak chybí? Na náměstí, kde je víc bílých turistů než místních, a ti, co tu jsou, prodávají suvenýry. Ano, je milé vidět zase po dvou měsících hezké Evropanky, ale je tohle Peru? Rozhodně, ale jiné. Kontrasty na pár desítkách kilometrů.
Nahoru a dolů...
Dereme se k Machu Picchu. Dlouho jsme debatovali, jestli tam jezdit. Mraky turistů a tuny suvenýrů nás moc nelákají. Jenže... jenže i hodně otrlí cestovatelé říkají, že to stojí za to. Že bychom ho měli vidět.
Jedeme zadem. Z Cusca sice jezdí vlak, ale lístek stojí přes sto dolarů a navíc, my jsme motoristická výprava, ne železniční.
Rveme se opět nad 4 000 metrů nad mořem, už nám to přijde skoro normální, i když koka na nadmořskou nemoc přijde vhod. Ani nejdelší sjezd, jaký jsme zažili, pod úroveň Sněžky, o 3 500 metrů dolů, nás už tak nebere.
Tak hluboko jsme ještě neklesli. Brzdy se nevaří, už se rovnou pečou, ale je zima a je nádherně. Musí to vydržet. A tak stoupáme a klesáme. Kolem monumentálních inckých staveb, které by nám na ohromení stačily. Jaké je asi Machu Picchu?
Cesta smrti na "Hidro"
Jeďte na "Hidro", radili nám, je to nejkratší cesta na Machu Picchu. Hledáme odbočku. Nikde nic. Tohle? Vypadá to jak cesta na staveniště. Pomalu padá tma. No co, jezdí se tudy prý běžně. Jezdí, ale čím. Nevidíme nahoru ani dolů, jen podle temného hučení vody v údolí tušíme, po okraji jakého srázu se suneme.
Tuhle cestu tu nestavěli pro trabanty, ale pro náklaďáky budující hydroelektrárnu. Začíná pršet, kopce už tak moc prudké začínají klouzat. Chtěli jsme projet slavnou Cestou smrti do La Pazu, ale je zavřená. Už nám to ani není líto. Tohle nám ji vynahradí. Řeka dole divoce hučí, jen je nějak pořád dál a dál. Ještě, že je tma a nevidíme dolů, asi bychom se začali bát.
Cestu nám několikrát zkříží horské říčky. Nezbývá než doufat, že se okraj srázu neutrhne.
Necestou, necestou
Objevil se brod, zastavujeme, musíme si ho vyfotit. Za chvíli další, větší, zase fotíme. A další... kašleme na to, jedeme. Přes cestu se valí říčky, prostě to tu je normální, snad okraj srázu vydrží. Až se před námi otevře řeka. Nevíme, jak je hluboká, ale musíme ji projet.
Opatrně se ji snažíme nejdřív projít. Motorkáři Markovi to připadá dlouho. Dunění jednoválcové jawy rezonuje údolím. "Vole, stůj!" Pozdě. Marek je na druhém břehu. Ok, takže to jde.
Suneme se vodou a pak do kopce a zase vodou a zase do kopce. Motory nezabírají, jak by měly, stěrače nestíhají, benzin dochází. Tohle je opravdu hodně alternativní trasa. Po půlnoci projíždíme staveništěm elektrárny, začínáme mít pochyby, ale nikdo nás nezastavuje, jedeme mezi spícími bagry a vlastně už nevíme kam. Tudy se přece na Machu Picchu nemůžeme dostat.
Uvidíme ráno
Jsme u kolejí, vypadají jako opuštěná vlečka. Z nebe se valí provazy deště. Strážník v budce s nápisem "Nevstupovat" ani nevypadá překvapeně. Ano, jste tu správně, odsud ráno jede vlak na Machu Picchu. Trať sem protáhli kvůli elektrárně a když už tu je, proč ji nevyužít.
Počkáme do rána. Hledáme místo na spaní, všude je voda. Nakonec rezignovaně zalezeme do aut a Marek do drezíny, možná bude nahoře dřív než my a ani o tom nebude vědět.
Leháme si hned vedle kolejí, Marek si ustele rovnou v drezíně. Snad nám s ním v noci nikdo neodjede.
Turistický terorismus
Ráno je pošmourné, ale stánky s jídlem naznačují, že jsme tu správně. Turisté žádní, jen pár místních. Jdeme koupit lístky na vlak. Pět solesů, nějakých čtyřicet korun, podezřele dobrá cena, když vlak z Cusca stojí přes sto dolarů.
Pokladní překlápí naše zraky vedle, na vyšisovaný ceník: 18 dolarů tam, 12 dolarů zpátky, zpáteční jízdenka neexistuje. Místo 40 korun 350. Skřípeme zuby a kupujeme lístky.
Nacpou nás do luxusního vagonu, asi aby nás těch pár místních, co jednou normálním vlakem, nepokousalo. Tohle je také Peru, bohužel Peru, které uvidí většina lidí. Poslali bychom je všechny do hor dál od Cusca, dál od nádherných staveb Inků, na kterých se teď rejžuje. Ale nikdo tu není, celý ten nabubřelý vagon je jen náš. Konečně nám dávají smysl nápisy cestou z Cusca: "$ Inca" tady tečou velké peníze, tady se prodávají Inkové za tvrdou měnu.
Lokomotiva peruánské železniční společnosti
Horské obydlí Peruánců
Největší stánek se suvenýry
A nekončí to. Městečko Aguas Calientes, turistická výspa pod Machu Picchu, největší stánek se suvenýry v Peru. Lístky na autobus nahoru stejně jako vstupenka do samotného města za speciální zvýšené ceny pro cizince. Desetkrát víc, aby se to dobře počítalo. Měli jsme jít pěšky, je to sice šílený kopec, ale nemuseli bychom si připadat jak oslíčku otřes se. Teď už je pozdě, museli bychom vyrazit v noci.
I tady na nás čeká zvýšená koncentrace turistů a ceny, které jsou pro nás desetinásobně vyšší než pro Peruánce. Ale co, stálo to za to.
Pestré oblečení nenosí místní kvůli turistům, zářivé barvy patří i do hor.
Stojí to za to!
Jedeme nahoru a tají se nám dech. Ano, je to tu příšerné, obrali nás, jak to jen šlo, ale tohle za to stálo. Dodnes se neví, proč obyvatelé město v horách opustili, ale už je nám jasné, proč sem teď jezdí tolik lidí. Není to kvůli kamenným stěnám ani monumentálním terasám na příkrých svazích, ale kvůli horám. Neskutečné krajině, v níž leží neskutečné město.
Ano, oberou nás ještě cestou zpátky. Nebudou nám chtít prodat lístek, protože poslední vlak jede už za 10 minut a oni se přece z nějakých gringos nezblázní. Všechno kolem Machu Picchu je továrna na dolary, ale když přivřete oči, vymažete ty stovky barevných teček plahočících se kolem vás s kompaktními foťáky a uvidíte jen zelené hory a bílou mlhu, uznáte, že je to tady úžasné.
