U přední části trabantu se většinou potkávají chlapi, kteří se zajímají o

U přední části trabantu se většinou potkávají chlapi, kteří se zajímají o technickou stránku věci. Ve školce naše auta posloužila také jako zeměpisná pomůcka. | foto: Jakub Nahodil & Zdeněk Krátký, pro iDNES.cz

Shoří trabantům brzdy, když sjedou z 5 000 metrů? Top Gear po česku

  • 6
Co udělá trabant, když se s ním spustíte z výšky téměř 5 000 metrů nad mořem? Shoří mu brzdy? A co udělají malí Peruánci, když jim pustíte Krtka? Oboje jsme se rozhodli zkusit v peruánských horách.

Duní mi v hlavně a kolem sviští studený vítr... jsme 4 700 metrů nad mořem. Vyjet sem z pouhého půl kilometru nadmořské výšky na jeden zátah nebyl dobrý nápad. Jenže kdo mohl tušit, že dva trabanty, maluch a jawa 250 vážně vyjedou takhle vysoko. Dalo nám to zabrat, ale dokázali jsme to. Jet hned dolů si ovšem netroufáme, potmě a na mizerných bubnových brzdách. Raději jsme postavili stany a spíme v sedle pod ledovcem Ausangate.

To byl nápad...

Venku je zima, těžko říci, jak velká, ale pořádná. Nikam se mi nechce, ve stanu je docela snesitelně. Ale ta hlava... duní mi v ní a podle všeho nejsem sám. Potácím se ven, všude je led. Na dosah září vrcholek ledovce a nekonečné nádherné nebe, po kterém co chvíli padá hvězda.

Dýchám jako Darth Vader, vážím každý krok. Jakmile se rozední, musíme dolů. Konečně jsem z lékárničky vyhrabal prášek na bolení hlavy. Z kopce se sune motorkář Marek. Je to drsňák, rozhodl se, že zkusí spát v hamace, jako doteď... jenže doteď kolem rostly palmy. Vydržel docela dlouho. Čekali jsme, že to zabalí dřív. Souká se do stanu, ale zkusil to.

Motorkář Marek chtěl přespat v hamace, ale k ránu to nakonec vzdal a úplně promrzlý se schoval do stanu.

Jediné, co nám kazí výhled, je bolest hlavy z velkého převýšení. Za jediný den jsme překonali více než 4 000 výškových metrů.

Úsvit oživlých mrtvol

Ranní svítání připomíná úsvit oživlých mrtvol. Všichni se potácejí a vyměňují si zážitky z výstupu do takové výšky bez aklimatizace. Masakr. Balíme svých pár žlutých švestek a spouštíme se do údolí. Nekonečné serpentiny, hodiny a hodiny jízdy z kopce. Trabant je do hor skvělé auto: do kopce nejede a z kopce nebrzdí. Dvoutakt nemůže brzdit motorem, rozhodně ne dlouho. Motor se točí sám od sebe, nebere si benzin s olejem, nemaže se a zadře se. Tak musíme brzdit brzdami, stařičkými bubnovými, které se hodí tak na cestu k Balatonu.

Vzhůru dolů

Připadáme si jako šampioni minikár. Se zhasnutými motory, které takhle vysoko stejně nechtějí držet volnoběh, svištíme dolů. Smrad spáleného brzdového obložení nás čas od času nutí zastavit. A pak zase dál, níž a níž... naštěstí neklesáme zpátky na nulu, "jen" něco pod tři tisíce.

Pedál se začal nepříjemně propadat. Brzdovka vaří. Stojíme a čekáme, až vychladne. Startujeme motor a střídavě brzdíme jím a brzdami. Nedá se nic dělat, musí to vydržet. Pedál stále povoluje.

Zastavujeme, z kol se kouří. Čekáme a osaháváme brzdové bubny. Už tak nepálí, dá se na nich udržet ruka, asi vteřinu. Plastové krytky šroubů tečou jako čokoláda.

Jedeme dál, nejpomaleji, jak to jde. Hlavně moc nebrzdit, hlavně se moc nerozjet. Stejně jako cestou nahoru se stáváme souputníky náklaďáků, které se plazily vzhůru pomalu jako my. Teď se společně plazíme dolů. Nádhernou krajinou peruánských And. Brzdový pedál je skoro na podlaze, pomáhám si ruční brzdou a motorem.

Už je to snad jen kousek. Prý pět minut do údolí. Po dvaceti minutách tam jsme.
Trabant se skřípáním zastavuje... Dokázali jsme to. Ohříváme čaj, zatímco brzdy chladnou. Odpouštíme převařenou brzdovou kapalinu a jedeme dál. Za jedním z nejveselejších úkolů, jaký tady máme.

Fotbal milují děti na celém světě.

Klasická ukázka městské hromadné dopravy

České školy v Jižní Americe

Zatímco v Africe české neziskovky staví školy, kopají studny a budují solární elektrárny, na Jižní Ameriku povětšinou kašlou. Přitom odlehlejší horské oblasti Peru si příliš nezadají s Etiopií. Afrika má holt lepší zvuk.

Najdou se ale i výjimky. Jednou z nich je nadace Inka (www.inkaperu.cz), která podporuje školy a dílny v chudých částech Peru. Nestačili jsme zírat, když jsme zjistili, že Inka je vlastně jedná rázná paní, jmenuje se Olga Vilímková a je velkým znalcem Jižní Ameriky a poměrů tady.

Inka nevysílá do Jižní Ameriky svoje lidi, neutrácí peníze za úřadování, všechno obstarávají místní, náklady na provoz jsou mnohem menší. Nevypadá to sice tak velkolepě jako u jiných organizací, ale o to lépe to funguje.

Hradčany v Peru

V Peru máme dvě velvyslanectví, jedno v Limě a jedno tady v Yanaoce, malém městečku v horách, kolem něhož je několik škol a dílen podporovaných Inkou. Naše vlajky na zdi, ježek v kleci na stole a asi patery fotky Hradčan. Je to milé, najít něco takového uprostřed Peru.

Když jsem se s paní Vilímkovou poprvé setkal, koukala na mě dost nedůvěřivě. Jako na někoho, kdo chce jet do Peru zachraňovat chudé a bezbranné. "O tohle tam vážně nestojí. Umějí si pomoci sami, jen je stačí podporovat," prohlásila.

Inka a její zakladatelka mi byly od začátku sympatické. Viděli jsme to na mnoha místech v Africe, kde si místní natolik zvykli na nekonečnou moc z Evropy a Ameriky, že už ani nic jiného dělat nechtěli. Jen čekat na záchranu.

Peruánci si pomáhají sami. "Tak co kdybychom dětem prostě udělali radost," zeptal jsem se. V Africe to fungovalo. Nakonec se zrodil plán na pojízdné kino. Sehnali jsme maličký projektor na baterky, stačilo jen vymyslet program. Volba byla jednoznačná: budeme Peruánčatům promítat Krtka.

Zdeněk Miller by měl určitě radost. Shodou okolností je to téměř přesně jeden
Co myslíte, mají v Peru krtky? Vědí tyhle děti, o jaké zvíře vlastně jde?

Zdeněk Miller by měl určitě radost. Shodou okolností je to téměř přesně jeden rok, kdy skvělý český výtvarník a autor Krtečka zemřel, ale jeho práce pořád žije. A podle reakce peruánských dětí ještě dlouho bude.

Krtek, siiii!

A tak tu teď stojíme ve třídě plné prcků, kterým září očička. Právě skončil další díl Krtka. Si, Sii! Křičí jeden přes druhého, když se zeptám "Ještě?" Mohl bych klidně prohlásit "Vepřo-knedlo-zelo" a budou hulákat Siiii, jde hlavně o to pustit další pohádku. Nejlépe si vede Krtek a žvýkačka a Krtek chemikem. Je to paráda.

Morče je nejkvalitnější maso, které tady můžete sehnat. K našemu překvapení chutná opravdu výborně, podle místních kuchařek je nejlepší to ze spodní čelisti.

Klikatíme se horami k další škole. Už jsme ohlášeni. Blíží se čas oběda a v hliněné pícce se peče oběd. Místní specialita, morčata, nejlepší maso, jaké tu seženete. Ochomýtám se kolem pícky a snažím se zjistit recept. Voní to krásně, takže by nebylo od věci zajít doma do zverimexu. Dámy v barevných kloboucích a krásných krojích zájem oceňují. Vyndávají pečené morče na klacku a po chvilkové debatě mu uříznou dolní čelist, nejlepší maso. Chutná skvěle, Peru je úžasná zem.

, , pro iDNES.cz