Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Dan Přibáň: Proč klokani v Austrálii skáčou pozadu a tým superhrdinů

aktualizováno 
Pokud chcete přejet Austrálii svým autem, máme skvělou radu: pošlete si ho tam lodí. Funguje to dokonale! Budete tam trčet, až budou klokani skákat pozadu. Po projetí Jižní Ameriky jsme se s našimi žlutými trabanty vypravili k protinožcům. Přiletěli jsme už na apríla, ale než nám úřady auta vydaly, uběhl měsíc. Pořád máte pocit, že je naše pošta pomalá?

Vyrážíme! Po třech týdnech čekání jsme kompletní. | foto: Archiv expedice Trabantem napříč Tichomořímpro iDNES.cz

Austrálie je poslední kontinent, kde náš žlutý cirkus ještě nebyl. Jasně, ještě chybí Antarktida, jenže trabant hrozně špatně topí, takže tam nejedeme. Teď je v pořadí Austrálie. Tenhle zvláštní kus jižní polokoule, který je v mnohém spíš jinou planetou, chceme projet místy, kvůli nimž je známý jako nejnebezpečnější kontinent světa. Kde stovky kilometrů neseženete kapku benzinu či vody.

Fotogalerie

Pokud to přežijeme (a věříme, že ano a že to jsou všechno jen pomluvy), čeká nás ráj jihovýchodní Asie. Pokusíme se přeplavit na Východní Timor a pak dál do pestré Indonésie. Malajsií na sever do Thajska a odtud do divoké Kambodži a Laosu.

Tým snů se superneschopnostmi

Ale na to je zatím spousta času, zatím pořád trčíme na úplném začátku. V Perthu na západním pobřeží Austrálie se právě chystá na cestu sestava, která je všechno, jen ne prototypy akčních hrdinů.

Největší pankáč jihoamerické výpravy Polák Radek Jona, který dokáže opravit cokoli, ale také ztratit dvakrát pas. Nesmrtelný slovenský motocyklista a optimista Marek Slobodník, který jede i s vykloubeným ramenem, ale přitom vypadá spíš jak mončičák než Clint Eastwood. Vojta Duchoslav, fotograf, který běhá po Himálaji v kraťasech a kterému stejně jako Markovi zřejmě zapomněli v dětství říct, že by se měl něčeho bát.

Dan Přibáň

Dan Přibáň

Dominika Gawliczková

Dominika Gawliczková

Radek Jona

Radek Jona

Marek Slobodník

Marek Slobodník

Vojta Duchoslav

Vojta Duchoslav

Kika Madajová

Kika Madajová

Marcin Obalek

Marcin Obalek

Kuba Koucký

Kuba Koucký

Zdeněk Krátký

Zdeněk Krátký

A další Polák Marcin Obalek, který se rozhodl objet svět starým traktorem, ale skončil v Jižní Americe. Dominika Gawliczková, vycházející hvězda českého cestování, metr a půl vysoká křehká dívka, která z motorky sotva dosáhne na zem a přesto na ní sama dojela až k hranicím Číny. A nakonec dva česko-slovenští vozíčkáři Kuba Koucký a Kika Madajová.

To všechno se snaží mít pod kontrolou kameraman Zdeněk Krátký, protože zase točíme film a seriál spolu s „náčelníkem“ Danem Přibáněm, který dal celý tenhle cirkus na kolečkách dohromady.

Maluch s výkonem jednoho vola. Táhnu já.

Maluch s výkonem jednoho vola. Táhnu já.

Jízda po zadních kolečkách vypadá hrozně snadně. Není. Vozík se převáží dozadu rychleji, než řeknete fyzika.

Jízda po zadních kolečkách vypadá hrozně snadně. Není. Vozík se převáží dozadu rychleji, než řeknete fyzika.

Nebudeme vozit vozíčkáře jako porcelán

Uznáváme, že vzít s sebou lidi na vozíku vypadá jako děsivě prvoplánové hraní na city. Tak si to zaslouží trochu souvislostí. Když jsme začali chystat australskou výpravu, potřebovali jsme doplnit tým. Potřebovali jsme lidi, kteří jsou zvyklí na nepohodlí a jen tak je něco nerozhází. Jenže jak je poznat?

Trabantem napříč Tichomořím

Pravidelně děláme přednášky v Jedličkově ústavu. Asi před rokem se tam na vozíčku objevil Jakub Koucký, že by chtěl jet s námi. Je to zkušený cestovatel, v Austrálii už byl, ale přesto to nevypadalo jako dobrý nápad. Ze zadní sedačky trabantu se špatně vystupuje i zdravým lidem, něco se stane a nevyleze ven. Poděkovali jsme mu a odmítli.

Ale stejně nám to vrtalo hlavou. Na cestách se nejlépe spolupracuje s lidmi, kteří mají dostatek špatných životních zkušeností. A jestli je někdo otlučený životem, jsou to vozíčkáři. A jestli chceme na cestu fakt otrlého člověka, vozíčkář je ideální volba. A najednou to celé secvaklo dohromady. Trabant byl už z výroby určený jako auto pro postižené, existuje do něj originální automatická spojka i ruční řízení. Nebudeme vozit vozíčkáře jako porcelán, bude se vozit sám! A jestli ne, nikam nejede. Na další schůzce nás Kuba ani nenechal celý nápad doříct a šel do toho.

Radek Jona si vyhrnul rukávy.

Radek Jona si vyhrnul rukávy.

Už jsem se stal mistrem ve skládání a rozkládání Kubova vozíku.

Už jsem se stal mistrem ve skládání a rozkládání Kubova vozíku.

A když už budeme mít trabanta s ručním řízením, proč nevzít vozíčkáře dva. A slovo dalo slovo a náš mezinárodní tým doplnila Kristína Madajová, jedna z nejakčnějších slovenských vozíčkářek. Na rozdíl od Kuby, který nechodí od narození, je na vozíku pár let, a jestli by člověk hledal nejpůvabnější vyjádření slova houževnatost, je to ona. Projela stopem celou Střední Ameriku, je zvyklá poradit si s nepohodlím cest.

K protinožcům bereme stále stejné trabanty, žlutá dvojčata Egu a Babu, která projela už půlku světa. V Jižní Americe se k nám přidalo s šílenou polskou posádkou tři metry dlouhé autíčko Fiat 126p neboli Maluch a Jawa 250 z roku 1957, na které jede Slovák Marek Slobodník. Do Austrálie žlutý cirkus doplnila další motorka, ČZ 175, snížená tak, aby z ní dosáhla alespoň na špičky i hobitka Dominika.

Kristína Madajová na vrcholku magického šutru

Kristína Madajová na vrcholku magického šutru

Co se dá propašovat do Austrálie?

Jestli je něčím Austrálie proslulá (pokud pomineme klokany a Operu), je to ochrana před zavlečením cizích druhů. Od doby, co sem bílý muž zavlekl sám sebe, zavlekl sem i spoustu nepůvodních rostlin a živočichů. Ať jde o králíky, lišky, nebo třeba strnady. A nemusíte mít v batohu zrovna Boba a Bobka, abyste měli problém.

Slyšeli jsme historky o kontrole podrážek bot a další zaručené příběhy. My je potvrdit nemůžeme. Sice jsme moc nepochopili, proč nám už v Dubaji zabavili lepicí pásku (což mohlo v případě závady na letadle znemožnit jeho opravení a naši záchranu), ale Austrálie nás uvítala příjemně a bez problémů. Jen nás seřadili do řady a očuchal nás pes. Což rozhodně nemohlo Radkovi zabránit, aby sem propašoval pytlík čedaru, který tu samozřejmě koupíte v každé sámošce.

Příprava na velkou cestu

Příprava na velkou cestu

Vápencové šutry zvané Pinnacles v Národním parku Nambung poblíž města Cervantes v západní Austrálii

Vápencové šutry zvané Pinnacles v Národním parku Nambung poblíž města Cervantes v západní Austrálii

První dojem? Všechno je tu dokonalé!

Co tak snadno do Austrálie propašovat nejde, je kontejner žlutých prapodivných vozítek. Naše naivní představa o rychlém odbavení v moderní zemi se začala rozplývat hned druhý den, kdy jsme se vydali odevzdat potřebné papíry. Hned zkraje nám bylo jasně řečeno, že teď budou Velikonoce a naším kontejnerem se nebude nikdo zabývat ještě tak týden.

Aspoň bude dost času na aklimatizaci. Což se ale ukázalo jako trochu složitější. Brzy se kolem nás začali vyskytovat další a další Češi, až jsme chvílemi měli pocit, že v Perthu nikdo jiný nežije. Sice jsme si nepřipadali jako v cizině, ale byli jsme za to rádi, třeba už proto, že právě českému páru z malebného městečka Fremantle jsme se nastěhovali na dvorek. Mysleli jsme, že tak na týden... a nakonec z toho byl měsíc.

Velikonoce zastavily veškeré dění. Nic se nedalo urychlit, a tak jsme se nechali strhnout australskou potřebou neustále něco grilovat. Díky tomu jsme klokana dříve jedli, než ho viděli. Někteří měli dokonce to štěstí, že spatřili i koaly, což ale vzhledem k tomu, že koala v Západní Austrálii vůbec nežije, přisuzujeme spíše nedostatku spánku. Alkohol je tu pro nás příliš drahý, tím to být nemohlo.

Stejně nečekaně jako koala v Západní Austrálii by vypadaly dokonale posekané veřejné trávníky a ulice bez billboardů u nás. Tohle se v Česku prostě nevidí. Je to krásné, ale možná až přehnaně civilizované, což jen umocňuje ohromná spousta cedulí upozorňujících prakticky na cokoliv. Dokonce i u panenky a panáčka na záchodech je napsáno pánské a dámské toalety. Asi pro případ, že umíte číst, ale nerozeznáte obrázky.

Dominika na motorce v Austrálii

Dominika na motorce v Austrálii

Jakub Koucký sjíždí na vozíku docela prudký kopec.

Jakub Koucký sjíždí na vozíku docela prudký kopec.

Druhý dojem? Byrokracie!

Skončily Velikonoce a my se nadšeně vrhli do dopisování a telefonování s přístavem. Doufali jsme, že bychom mohli mít auta za pár dní. Postupně nám ale víc a více docházelo, že takhle to tady nefunguje. Austrálie miluje nejen cedule, ale i nařízení a přepisy. Tady nejde nic jednoduše a přímo. Většinu času jsme čekali na vyjádření v tu chvíli odpovědné osoby, která měla na všechno dost času. Až jsme se postupně začali ztotožňovat s oblíbenou australskou hláškou „No worries, mate“, což tak trochu znamená „nestarej se, my se taky nestaráme“.

Po dvou týdnech konečně celnice svolila k otevření kontejneru. A naše plechové (a plastové) miláčky čekala obávaná karanténní kontrola. Tentokrát to nebyla taková pohoda jako na letišti. Komisař byl nekompromisní. Jestli je ale něco na téhle zemi skvělé, tak usměvaví a ochotní lidé, kteří jsou na vás milí, i když nemusí. A tak nám s úsměvem a trochu omluvně oznámil: „Vyčistit“. Což ale bohužel neznamená, že bychom vzali kýbl a houbu, ani to neznamená, že by se někdo vrhnul do čištění, pouze se někdo vrhnul do toho, aby předal informaci jiné zodpovědné osobě, která pokyn k čištění vydá.

Následoval čas nezbytný k tomu, aby se to dozvěděli lidé, kteří mají auta vyčistit, a pak, kde se vzal, tu se vzal, další víkend. Po víkendu bylo zahájeno čištění, které muselo být opravdu náročné, protože trvalo pár dní. A pak? Přišla tolik očekávaná zpráva, že máme volat někoho, kdo nám řekne, koho máme volat, aby nám vydali naše auta a motorky. Konečně!

Poprvé tankujeme u klokanů. 91 oktanů musí stačit.

Poprvé tankujeme u klokanů. 91 oktanů musí stačit.

První fotka za branou přístavu (24.dubna 2015)

První fotka za branou přístavu (24.dubna 2015)

Vzhůru na další kontinent!

Tak umyté podvozky naše stroje neměly od doby, co je před desítkami let vyrobili. Zbytek sice už tak nezářil, ale hlavně když byl spokojený komisař z karantény. A my také. Je to nezvyk, když se vám (byť v rámci šílené byrokracie) pořád někdo snaží vyjít vstříc. Například když se omluví, že musel vyhodit úplně zahnojenou podložku pod kanystr, která s námi jezdí od roku 2007, ale že už vám vyrobil novou. I když nám leze občas na nervy, máme Austrálii pořád raději. Takže vzhůru na další kontinent!

Takhle parta s trabanty vyrážela z Prahy:

Autoři:






Nejčtenější

Ryanair létá výhradně s Boeingy 737-800
Ryanair útočí na cestovky, k letenkám nabídne kompletní zájezd

Cestovní kanceláře už o velkou část klientů s nástupem nízkonákladových dopravců v Evropě přišly, teď se levné aerolinky snaží o další zásek do jejich byznysu....  celý článek

Děda Fidel a jeho nejoblíbenější kratochvíle
Ztraceni v pralese. Chudoba, povodně i pohoda v peruánské Amazonii

Peruánská část Amazonie je pro Středoevropana jako já ztělesněním exotiky. Tisíce kilometrů čtverečních amazonské džungle, velmi poklidný ráz místní říční...  celý článek

Královské apartmá v hotelu Burdž al-Arab
Padesát odstínů přepychu. Jak vypadá noc v hotelu za 300 tisíc

Je to prý nejluxusnější hotel na světě. V nadsázce se dokonce říká, že to je jediná sedmihvězda. Navštívili jsme nejdražší apartmá v dubajském hotelu Burdž...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.