Zbytky čumu (stanu) Evenků

Zbytky čumu (stanu) Evenků | foto: Dalibor Beneš

Sibiří na koloběžce. Tělo fňuká, ale přizpůsobí se, říká dobrodruh

  • 8
Přešel pěšky Bajkal, jako první na světě přejel Pamír na tříkolce a teď podniká na koloběžce cestu přes Sibiř dlouhou přes 2500 kilometrů. Třiašedesátiletý Dalibor Beneš je výjimečný cestovatel s výjimečnými zážitky.

Letos v zimě byl na Sibiři pojedenácté nebo podvanácté. Jeho podivné dobrodružství začalo už v roce 1990, pak měl dlouhou pauzu a od roku 2007 sem jezdí víceméně pravidelně.

Proč zrovna Sibiř?
Sibiř mě fascinuje. Nejspíš je to tím ohromným prostorem. Vybírám si takové oblasti, kde pokud možno nikdo není a často tam nejsou ani silnice. A zimní Sibiř je ještě o to majestátnější. Když jdete tou nekonečnou plání, máte dojem, že jste tam snad první na světě. To je tak ohromný prostor, že často ani nevíte, kde je zem a kde nebe. Občas si musíte odplivnout a dívat se, kam slina padá, abyste zjistili, kde je nahoře a kde dole. Protože například při sněhové vánici je všechno kompletně bílé a nevidíte si ani na nohy.

Na své poslední expedici „Od oceánu k oceánu“ jedete na koloběžce. To není právě běžný dopravní prostředek.
Já nejsem žádný vášnivý koloběžkář, ale postupem času jsem na svých cestách ke koloběžce dospěl. Kolo mě totiž moc nebaví. Nechci také jezdit žádným motorizovaným prostředkem, protože jsem přesvědčený, že člověk musí krajinou putovat, aby si všímal detailů. A protože jsem takový domácí kutil, vymyslel jsem si třeba takovou rikšu, do té jsem se zapřáhl a přešel Bajkal. Pak jsem jel do Horského Badachšánu (autonomní oblast východního Tádžikistánu – pozn. red.) a pro tuto cestu jsem si postavil třístopou koloběžku.

Počkejte, vy sám jste si tu koloběžku postavil?
Já jsem si ji navrhl, vymyslel a spočítal. Byl jsem v minulosti tak trochu i statik. Kamarád mi ji svařil a postavil a s ní jsem potom objel Pamír. Tam jsem přišel na to, že koloběžka je pro mě to pravé. Je to jedinečný dopravní prostředek. Jedete pomalu krajinou, když přijde kopec, tak tlačíte a ona vám odveze všechny věci, co máte s sebou. Když potom přijde rovinka nebo cesta z kopce, jednoduše se svezete. Teď od oceánu k oceánu ale putuji s jinou. S koloběžkou Kickbike. Ta třístopá by se sem nehodila, protože hledat v tom složitém terénu i třeba jedinou vhodnou stopu bylo složité. Natož tři stopy.

Tak to je můj stroj - KICBIKE Cruice Max 20. Trénink před cestou probíhal v Krušných horách.

Kolik toho taková koloběžka uveze?
Měla by uvézt stočtyřicetikilového chlapa. Já vážím osmdesát, takže na zavazadla mi zbývá šedesát a to ani zdaleka nevezu. Snažím se cestovat nalehko.

Co všechno si s sebou vozíte?
Snažím se být absolutně nezávislý, takže na té své koloběžce jsem měl naloženo všechno živobytí. Od spaní, jídla až po vaření. Má to však své plusy i minusy. Nejstrašnější okamžiky celého výletu jsou ty, kdy se to všechno snažím přemístit na start. Když mám přes rameno krabici s koloběžkou, která váží dvacet tři kilo, v pase osmikilovou ledvinku a na zádech batoh s dalšími dvanácti kilogramy a v Moskvě musím z letiště na letiště přes celé město, tak se dost ploužím. Ale pak dorazím na místo a jsem naprosto nezávislý.

Jak dlouho dopředu plánujete?
Kdysi jsem byl v přípravě docela pečlivý, ale ono to stejně nakonec všechno dopadne jinak. To si takhle člověk rok připravuje expedici, plánuje všechno do posledního gramu a kalorie, mapy vytištěné, letadla vypsaná... Pak přijede na Ruzyni a tam zjistí, že mají výstavku starých fotoaparátů. A ta ho zaujme natolik, že mu uletí hned to první letadlo. To byl tehdy docela problém, protože se celý plán rázem rozpadl a stálo to spoustu peněz navíc. Takže čím dál tím víc jezdím téměř na blind.

Jsem v cíli letní etapy. Dál to už jde jen v zimě, až krajina zamrzne.

Stejné místo v zimě. Začátek Zimniku Arktika

To s sebou na ty čtyři týdny vezete i veškeré jídlo?
Já mám na všechno excelové tabulky a do těch si to před cestou zadám. Na jídlo mám jednu tabulku a na vybavení zase druhou. Ono mi to pak počítá gramy a kalorie na den. Já vím, že bych měl mít nějakých čtyři až pět tisíc kalorií na den, protože i ta velká zima bere energii. Jezdím však s bídou s nějakými dva a půl tisící, což je sice těžce do minusu, ale je to plánovaný mínus, protože dalších sedm kilo mám v pase. A počítám s tím, že během toho výletu sedm, osm kilo zhubnu.

Co jíte?
Jídelníček mám postavený na tucích a instantních věcech. Nejlépe z hlediska poměru váha a kalorie vychází sádlo nebo tučné salámy, jako je například uherák. A ty potom doplňuji instantními potravinami. Žena mi připraví vaničky se sádlem a to já pak dávám do všeho.

To by mě nenapadlo, že si s sebou cestovatelé vozí na expedice sádlo...
Se sádlem se ale musí opatrně. Když jsem byl na expedici na Kolymě, tak to s ním nedopadlo dobře. Můj parťák Petr Sedláček měl na starost kuchyň a v jednom okamžiku usoudil, že máme nedostatečnou spotřebu sádla. Takže ho začal míchat do všeho. Snad i do čaje... A teď si to představte: Venku je minus čtyřicet, postavíte stan, vlezete do spacáku a tak hodinu trvá, než si ten prostor zahřejete. Když začnete konečně usínat, přijdou střevní potíže. A dostat se ze spacáku, obout se do ztuhlých bot, vysoukat se ze stanu, když jsou zamrzlé zipy, není nic jednoduchého. Pak se vrátíte zpátky, vlezete do spacáku a za hodinu jdete znovu. A tohle se opakuje třikrát za noc.

Tábořiště u řeky Kulu. V noci stoupla voda a já musel utíkat.

Čeká mě další mrazivá noc.

Absolvujete před cestou nějaký speciální výcvik?
Vůbec ne. Razím heslo, že nejlepším výcvikem je samotný život. V mládí jsem závodně běhal na lyžích se psem a lezl po skalách. Ještě teď trochu běhám a lezu, takže je to vlastně takový permanentní trénink. Myslím ale, že mnohem důležitější než tělesná zdatnost je psychická odolnost. Všechno to je v hlavě.

Co je na tom, z hlediska psychiky, nejtěžší?
My jsme strašně zhýčkaná civilizace. Jsme obklopeni tunami věcí, o kterých nás přesvědčují, že je nutně potřebujeme. Člověk si tomu snadno přivykne. Na svých cestách, které absolvuji sám a pěšky, však musím kalkulovat každý gram. Já půlím i kartáček na zuby. Na cestách se člověk musí smířit s tím, že opustí civilizační vymoženosti, že ho čeká velká námaha někdy hraničící s utrpením a že musí podstoupit vysokou míru nepohodlí.

Co vás nejvíc štvalo?
Nejšťastnější jsem vždycky byl, když jsem rozboural stan a vyšel. Když potom zapadalo sluníčko, začalo se enormně ochlazovat a já jsem věděl, že si musím postavit ten svůj domeček, na to jsem se nikdy netěšil. To pro mě byl obrovský stres, protože postavení stanu a uvaření trvají v těchto podmínkách třikrát tak dlouho než normálně. Než si konečně můžete vlézt to spacáku, trvá to dvě až tři hodiny. To byly situace, které mě deptaly, a když to bylo možné, tak jsem se jim vyhnul.

Jak se tomu dá vyhnout?
Zkrátka jsem vůbec nic nedělal. Prostě jsem jenom vytáhl karimatku a položil na ni spacák.

32 stupňů mínus, čas na selfie

Můj anděl strážný od mé ženy Libušky

V těch minus čtyřiceti?
To byly noci, kdy už jsem byl mimo hory. V horách je taková mrazová kotlina, kde stéká chladný vzduch a tam byla nejnižší teplota minus čtyřicet tři stupňů. Jakmile jsem ale vyšel z hor a pohyboval se v lesotundře, bylo už tepleji. Přes den zhruba minus patnáct a v noci minus třicet. Někdy jsem zkrátka vůbec neměl sílu stavět stan a ani vařit.

Skutečně jste nenarážel na tělesné limity?
Rozhodující je opravdu psychika. Tělo začne fňukat, ale když pozná, že je mu to k ničemu, fyzicky se přizpůsobí. A udělat padesát kilometrů denně zdravý člověk bez problémů zvládne. Mnohem větší problém je ustát to v hlavě. Já jsem jel například čtyřistakilometrový úsek, kde nebylo vůbec nic, jediné lidské obydlí, zkrátka vůbec nic. A konce této etapy už byly docela krušné.

Kolik vlastně vaše expedice měří?
Celá ta cesta je dlouhá asi 2 600 kilometrů. Jedu od Ochotského moře k Východosibiřskému moři, což je okrajové moře Severního ledového oceánu a teď mám za sebou dvě etapy po čtyřech týdnech. První etapou byla Tenkinská trasa, což je silnice, která je sice nezpevněná, rozbahněná, místy bez mostů, ale pořád je to silnice. Tuhle etapu, která měřila devět set kilometrů, jsem absolvoval v létě.

Zimnik Arktika

A potom?
Pak začíná legendární zimnik, co vede nahoru, a to se dá absolvovat pouze v zimě. Jakutsko je totiž sice šestkrát větší než Francie, ale v tomhle obrovském prostoru je jen jedna jediná, jakžtakž zpevněná silnice, po které mohou jezdit auta. A pak jsou tam zimniky, což jsou zimní cesty. Když všechny ty močály, jezera a bahniska zamrznou, přijedou silničáři a tak nějak, jak se jim to povede, vyhrabou cestu. Ta vede každý rok trochu jinak a to je jediná cesta, která vede nahoru a zásobuje zdejší obce, jinak by tam lidé zemřeli hlady. To se ostatně letos v únoru stalo. Po zimniku nebylo možné jet, byl vyhlášen nouzový stav, protože lidé v osadách neměli co jíst a čím topit.

Jak to máte naplánované?
První část zimniku jsem udělal letos v zimě a na poslední etapu vyrážím začátkem března. Tentokrát to bude kratší, asi sedm set padesát kilometrů, ale řekl bych, že tato etapa bude nejnáročnější. Opustím totiž pásmo lesů a půjdu bezlesou tundrou. Tam je problém s větrem a se sněhem, který zasypává stopu. Pak nastávají situace, kdy člověk skutečně nemůže dál. Sedí na zadku a čeká třeba týden, než přijedou silničáři a trasu znovu prohrnou.

Jezdíte s GPS nebo satelitním telefonem?
Satelitní telefon nevlastním a pronájmy jsou drahé. GPS jsem nebral. Odjel jsem sice s nějakými mapami, ale ty jsem stejně v rámci optimalizace váhy brzo vyhodil, protože jsem si řekl, že tady na tom výletu vlastně nemohu zabloudit. Zimnik Arktika je totiž jediná cesta nahoru na Čukotku a stejně není kam uhnout.

Koně Jakutů. Dosedneš jim na hřbet a propadneš se o deset centimetrů.

Tuto noc bylo 43 stupňů po nulou.

Ani kompas nemáte?
Měl jsem na dně brašny buzolu a tu jsem nikdy nevyndal. Musím však přiznat, že jsem se dostal do situací, kdy jsem se modlil, zda jdu po té správné vyhrabané rýze.

Jak na vás reagují místní?
Stal jsem se takovým inventářem té trasy. Šoféři mě potkávali třeba i čtyřikrát, mávali na mě a křičeli: „Nazdááár, to jsi toho teda moc neušel!“ Často mi nabízeli, že mě odvezou do cíle. Brali mě do kabin a hostili mě. A když jsem dorazil do osad, spal jsem u dobrých lidí.

Co děláte s veškerou bagáží, když cestu přerušíte?
Když jsem končil ten druhý úsek, měl jsem velký problém, protože se mi nechtělo všechny věci táhnout domů. Potřeboval jsem tedy najít dobrou duši, u které bych nechal svou výbavu. Podotýkám, že jsem ji dával dohromady patnáct let a stojí neskutečné peníze. Potřeboval jsem ji tam někde na rok uložit s tím, že se v zimě zase vrátím. Našel jsem pětašedesátiletého důchodce Kolju, kterému jsem slíbil, že ho zmíním ve své knížce, kdybych ji někdy náhodou napsal. Všechny věci jsem nechal schované u něj, ale jestli do příštího roku umře, tak jsem namydlený.

Můj anděl strážný Kolja v Srdněkolymsku

Až si sám naložím bagáž, poletím domů!

Jak se ale dostanete na místo, kde jste skončil předchozí etapu, abyste mohl zase navázat?
Letecky. Tam je takové mrňavé polní letiště, ze kterého létá takové strašné vrtulové letadlo. Když jsem s ním letěl naposledy, díval jsem se z okna na to, jak na křídle poskakovaly nýty. Byla tam příšerná zima a letuška chodila v kožichu, což jsem ještě nikdy nezažil. Ale doletěli jsme. Takže se vrátím do Sredněkolymska, snad si vyzvednu věci u Kolji a ještě musím udělat opravy, protože před koncem druhé etapy mi začaly praskat na koloběžce dráty. Pak budu pokračovat dál.

Nedá mi to, abych se nezeptala: co na to vaše žena?
Své ženě říkám: „Libuško, já dorazím do delty řeky Kolyma, vezmu si s sebou láhev a v té láhvi bude vzkaz, že na tohle místo došel pěšky z Magadanu nějaký Dalibor Beneš. Pak tu láhev zakopu do ledu. A ona někdy možná, za dvacet, třicet, padesát let dopluje třeba do Grónska, někdo si ji otevře a najde tam kontakt na mého syna, protože já už tady nebudu. A oni mu napíší, že našli láhev se vzkazem od jeho otce.“ Takhle to mám vymyšlené, že mé cestování skončí zakopáním flašky. Pak se vrátím do Čech a budu se strašně naparovat.

V současné době mám za sebou 1 800 kilometrů po Sibiři. Posledních 750 km mě čeká nastávající zimu.

, pro iDNES.cz