Jejím nejnáročnějším úsekem byla jízda napříč Austrálií. "Na severovýchod od Mount Magnet prostírá se pustina beze stromů a bez vody," líčí Jiří Baum jednu z epizod ve své nejčtenější knize Kolem zeměkoule autem a lodí. "Není ochrany před slunečními paprsky a každá práce vede v krátké době k úplnému vyčerpání. Naše pokusy nasbírat nějaké ukázky zdejší zvířeny jsou vždy bezvýsledné, jako by sluneční žár vše živé zabil." Místo rajské oázy, kterou jim sliboval jeden australský přírodopisec, našli jenom dno vyschlého Austinova jezera. Zato jinde si přišli na své a jejich vědecká kořist se utěšeně rozrůstala. Jiří Baum, narozený na prahu 20. století, v roce 1900, byl zoolog. Podle přání svého otce, pražského velkoobchodníka, vystudoval nejprve obchodní akademii, ale bytostně ho to táhlo od byznysu jinam - do přírody, do světa. Zapsal se tedy na Přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity, kde později získal i doktorát. A po první, ještě studentské stipendijní cestě do USA následovaly poměrně krátce za sebou další výpravy. Brazílie, západní Afrika (s botanikem dr. Pilátem), celoroční expedice do indomalajské oblasti, pak (se sochařem Foitem) znovu Afrika, tentokrát z Káhiry až do Kapského Města. Všechny následující výpravy s ním sdílela jeho manželka Růžena, která už předtím sama vydala pod dívčím jménem Fikejzová několik cestopisů. Společně zkoumali přírodu Pobaltí, Skandinávie, Španělska, Maroka. Načež si to namířili s obytnou tatrovkou kolem světa. Dr. Baum náruživě fotografoval a sbíral materiál pro velké zoologické dílo, jakéhosi nového, "českého Brehma", kde chtěl vylíčit život zvířat, jaký skutečně je. Českým vědeckým institucím přivezl cenné sbírky ornitologické i etnografické a tisíce exemplářů cizokrajného hmyzu. Entomologové mezi nimi určili i několik nových, neznámých druhů a některé nazvali po jejich objeviteli, jako Carabus baumi nebo Alleculodes baumi. Kromě cestopisů napsal několik beletristických knížek pro děti o životě jejich vrstevníků v dalekých končinách. Ovládal jedenáct cizích jazyků: kromě hlavních evropských také arabštinu, malajštinu i africký jazyk kisuaheli. "Příliš mnoho cestoval a byl příliš vzdělán, než aby nadsazoval a cokoliv přikrašloval," charakterizuje jeho tvorbu prof. Kunský ve svém díle Čeští cestovatelé. Ti, kdo Jiřího Bauma znali osobně, ho shodně představují jako člověka neobyčejně pracovitého, tichého až plaše zdrženlivého, zároveň však přívětivého, pozorného a ohleduplného k ostatním. Jeho věda mu byla vzrušujícím dobrodružstvím poznávání a měl ještě velké plány do budoucna. Zhatilo je něco horšího, než byla malárie, kterou si přinesl z tropů. Pár dní před osudným 15. březnem 1939, kdy wehrmacht obsadil bezbranný zbytek českých zemí, vrátil se Baum se svou ženou z další velké cesty po Africe do Prahy. K údivu přátel a kolegů, kteří nechápali, proč raději nezůstal venku. Jenže on chtěl být v nadcházejících těžkých časech doma, mezi svými. První a zároveň poslední Baumova knížka, která pod jeho jménem vyšla za německé okupace hned zjara 1939, měla titul: Na daleké cesty - příručka pro vystěhovalce a cestovatele. Dál mohl publikovat už jen pod cizími jmény. S neokázalou samozřejmostí se zapojil do národního odboje. Pořizoval snímky na falešné doklady stíhaných lidí a mikrofotografie různých zpráv a dokumentů, propůjčoval byt ke schůzkám odbojářů a ukrýval pronásledované. Na jakési udání byl v červnu 1943 zatčen. Poslední cesta dobrého a statečného člověka Jiřího Bauma - jako tisíců jiných - vedla přes pražské gestapo a Terezín do Osvětimi. Někdy začátkem roku 1944 podlehl nelidským poměrům nacistického koncentráku.
Autor je spolupracovníkem redakce
Seriál Velké cesty století tímto příspěvkem končí
- sobota 16. prosince 2000
