Voda čistá, ledová. Tuleni a medúzy. U mého stolu hraje kytarista Let it Be, podal jsem mu tisíc chilských pesos.
A najednou se třesu. Tak tohle je konec, Dušan Kunovský možná umírá.
Celkem jsem si ho oblíbil, měl jsem pocit, že jsme na Dakaru jenom dva, kteří vlastně závodům moc nerozumí; já a on. Dušan jel polovinu závodu skvěle, byl druhý mezi nováčky, ale jeho to nevzrušovalo. Nepřijel vyhrát, bral Dakar stejně jako svoje himálajské výstupy nebo expedici na severní pól. Chtěl dobrodružství, a to se mu možná nevyplatilo.
online s dušanem KunovskýmSledujte naši přílohu Dakar bez řidičáku. Pokud vše dopadne podle plánu, v úterý 12.1. od 12:30 bude probíhat on-line s Dušanem Kunovským. |
Snažím se dovolat do Prahy, co se vlastně stalo, zatím marně. Vzpomínám na ráno před startem a vše se mi spojuje. Dušan ráno nebyl v pohodě. Rozhodilo ho například, že si o den dřív vážně zranil páteř jiný český jezdec, jeho kamarád Míra Zapletal. "Bude ještě závodit? Bude vůbec chodit?" ptal se mě, a já nevěděl.
Teď už vím, že Zapletal je po operaci a bude v pořádku, ale co je s Dušanem? Praha to nebere.
Ráno urazil štěstěnu, víme to všichni a ví to i on. Poprvé na Dakaru se oholil a to nemusel. A provedl ještě mnohem horší věc, když si všiml, že mu espézetka na Toyotě jenom tak visí, strhl si ji na památku. A to se nedělá. Značku si má vzít závodník až v cíli, v Buenos Aires.
Na telefonu konečně Praha: "Tak rychle, jak je na tom Dušan, prej ho oživujou," křičím.
Praha hlásí: "Jé, to jsme asi špatně formulovali. Asistenti se snaží Dušanovi oživit baterku, auto nejde…"
Volové. Zase jsem o něco šedivější.
Mezi dunami
Nicméně Kunovskému stejně není nejlíp, dnes udělal se svým spolujezdcem Liborem několik velkých chyb. Už na startu auto poprvé tlačili a se špatnou baterkou vyrazili do dun. Kolegové jim později přivezli náhradní, ale chlapci pak stejně několikrát zapadli, nakonec do trychtýře v písku, ze kterého koukal jenom čumák jejich auta. Hodiny se z něj snažili vyhrabávat lopatami, marně.
Chvíli v poušti i spali. "Romantická noc to nebyla," řekne mi Kunovský mnohem později v bivaku, "ale na druhou stranu jsem věděl, že máme zásoby jídla a pití na tři dny."
Opravdu hrozilo, že v pustině zůstanou, my ostatní jsme jim neměli jak pomoct. Celý den jsme se jen modlili, ať kolem nich projede nějaký místní domorodec v silném autě a vytáhne je, protože na Dakaru je veřejným tajemstvím, že místní dvacetiletí kluci by duny projeli v levných autech rychleji a líp než spousta závodníků, odmala dovedou číst poušť.
A Kunovský je klikař, takže přesně tohle se nazítří dopoledne stane. Kolem jede náklaďák chilských nadšenců, kteří si vždy projíždějí trasu den po etapě. Vytáhnou žlutou Toyotu z jámy a Kunovský je dvakrát prosí, ať si vezmou peníze, protože bez nich by tu bivakoval dlouho. "Odmítli. Řekli, že by je to urazilo."
Na smutek víno
Do cíle dojede až třicet dva hodin po startu a po normální silnici, takže v závodě skončí. Chvíli je dost smutný. Radost mu udělá, když začne v bivaku ochutnávka chilských vín; dáváme si nejdřív bílé, pak růžové, nakonec červené.
Kunovskému zasvítí oči: "Ten konec mě štve moc, ale tak mě napadlo, že si na pár dní zajedu do vinařských oblastí u Santiaga."
A jestli pojede Dakar i za rok? Jistě, je to předčasná otázka, když ještě dopoledne nevěděl, kdy a jak se dostane do civilizace. "Těžko říct. Teď jsem zklamaný a potřebuju spát, spát, spát. Ale možná jo. Když lezu po Himálaji, taky si po čase vždycky říkám, že to je naposledy, ale už jsem tam byl osmkrát a těším se, že letos pojedu podeváté…"
anketa: Můj nejšílenější zážitek z DakaruIvo Kaštan, účastník devíti Dakarů na motocyklu, letos manažer slovenského závodního týmu
Nestalo se mi to nikdy předtím ani potom, vyrazil jsem až dvacet minut za Andym. Po pár kilometrech jsem dojel k jeho tělu. Přehlédl nepatrnou díru a zabil se. Kdybych tehdy pokračoval s ním, dnes na tuto anketu neodpovídám… |
