Ďábelský maraton po Aljašce skončil

Třicátý ročník legendárního závodu psích spřežení Iditarod na Aljašce právě skončil. Vítězem se stal mašer Martin Buser, jenž si svou prémii téměř 63 tisíc dolarů odveze ve zcela novém pickupu. Soutěž tento muž vyhrál už počtvrté. Letošní závod, který je nejtěžším svého druhu na světě, odstartoval v Anchorage 3. března a trať měřila 1782 kilometrů.

Premiéru si tento nejprestižnější závod odbyl v roce 1973 a sledoval trať, kterou až do roku 1940 jezdily nákladní saně.

Pojmenování Iditarod dostala soutěž po báňském městečku, nyní již opuštěném, které leží v polovině cesty. Tradičním cílem ďábelského maratónu napříč aljašskou divočinou je Nome - město z dob zlaté horečky.

Odtud se v roce 1925 vypravil norský mašer Leonhard Seppala, jenž svou heroickou jízdou a dovezením séra zachránil osadníky před vražednou epidemií záškrtu.

Nejúspěšnějším účastníkem Iditarodu je Rick Swenson, který v letech 1977, 1979, 1980-81 a 1991 zvítězil pětkrát. Rekordmanem
je i jeho pes Andy, čtyřnásobný tahoun vítězné smečky.

Městečko Nome, ležící na pobřeží Beringova moře, bylo toho roku zcela zaváto sněhem a jedinou možností, jak dopravit životně důležité sérum, se stala cesta na saních z tisíc mil vzdáleného Anchorage.

Z Nenana nedaleko Fairbanksu pak vyjela záchranná skupina, jíž pospíchal vstříc chovatel psů Seppala. Po čtyřech dnech úžasné jízdy bez odpočinku a 260 mílích se s výpravou setkal, převzal lék a spěchal zpět do Nome. 

Dalšího rána spatřil druhou skupinku jedoucí z postiženého města a předal jí životodárnou štafetu. Nome bylo zachráněno.

Vůdčí pes Balto, jenž vedl saně v posledních mílích sněhové bouře, se sice dočkal pomníku v newyorském Central Parku, ale skutečnou poctou všem odvážným mašerům je právě závod Iditarod.

Trať překonává dvě velká horská pásma: Aljašské pohoří a Kuskokwin Mountains, vede též nedaleko 6194 metrů vysoké hory Mount McKinley. Nekonečné míle pádí po zamrzlém Yukonu, po ledu zálivu Norton Bay, ale i přes průsmyky či osiřelé pláně tundry. 

Pořadatelem prvního ročníku byl v roce 1973 Joe Redington a na startu etapového klání stálo tehdy jen pár psích spřežení. Dnes už se nejznámější mushingový závod neobejde bez obrovského zájmu médií a březnová zpravodajství v USA či Kanadě mnohdy zastíní i populární NHL. V sudých letech se jezdí tzv. severní cestou, liché roky jsou ve znamení trochu odlišné a delší jižní trati. Špičkoví závodníci si s náročnou tratí a padesátistupňovými mrazy poradí během jedenácti i méně dnů.
   

Nejváženějšími plemeny jsou odolní aljašští malamuti, lehkonozí sibiřští husky, grónští psi nebo alaskáni.

Iditarod, "poslední skutečný závod světa", má velmi přísná pravidla. Při zahájení může být připraveno maximálně dvacet psů, naopak cílem musí projet nejméně pětičlenná smečka. Od roku 1996 platí regule, která vyřazuje každého mašera, jemuž během závodu uhyne pes. Zúčastnit se Iditarodu není zrovna jednoduché. Ve dvou sezónách je třeba absolvovat kvalifikační soutěže - startovné, vybavení a potrava pro psy stojí desetitisíce dolarů. Saně bývají velmi lehké a psi běhají s ochrannými botičkami na nohou.

Výraznou postavou dějin "sněžného dobrodružství" je Susan Butcherová, která v roce 1986 dokázala zvítězit jako první žena a následně přidala i další tři tituly. Nejnapínavějším Iditarodem byl ročník 1978, kdy Dick Mackey zdolal po 1049 mílích závodu stříbrného Swensona o pouhou jednu vteřinu.  

Kolem slavného zápolení se každoročně točí obrovské peníze: první třicítka mašerů si dělí 550.000 dolarů. Zkrátka nepřijde ani poslední jezdec, jenž bude "odměněn" tradiční červenou lucernou.   

Na aljašském podniku se zásluhou emigranta Jana Maška ukázali i Češi. Mašek se v roce 1971 usídlil v USA, osmkrát jel Iditarod a jeho nejlepším umístěním byla v roce 1988 dvanáctá příčka. Tři roky předtím se pořádal první závod psích spřežení v ČSSR. V Evropě se převážně konají nejpopulárnější sprinty, midy (střední tratě) a longy (dlouhé) jsou méně časté. Iditarodu se tak v blíží pouze slavný Alpirod, který vznikl v alpských zemích v roce 1988.