Na kole k trojmezí a nejvýchodnějšímu bodu. Těšínské škarpy dají zabrat

Přestože se jede téměř výhradně po asfaltu a s trochou snahy a sebezapření by se to dalo objet i na silničním kole, rozhodně to není ideální trasa na rodinný výlet s dětmi. Protože to sice možná zní jako paradox, ale drtivou většinu času pojedete do kopce. Finále pak obstará výjezd na Slavíč.
Nejvýchodnější bod České republiky

Nejvýchodnější bod České republiky | foto: Michael Mlynář, iDNES.cz

Trasa se sice táhne přes skoro celou šířku cyklomapy Beskyd, ale zkušeným náhledem to nevypadá jako něco, co by lehce zdatnější turista neměl za den zvládnout. Dohromady to asi tu stovku kilometrů dá, takže se pro jistotu vyjede ještě před polednem. Ovšem je to jeden z těch případů, kdy se řeč mapy a realita značně liší. Zejména když panují vedra jako letos v červnu.

Neobvyklé Beskydy

Cestu z Frýdku-Místku ke známému hostinci Harenda v Dobraticích tady zná snad každý, takže i kdybyste nedokázali najít správnou značenou cyklotrasu (například cestou od nádraží), doptáte se naprosto bez problému. A když bude víkend, možná budou mít i otevřeno.

Tipy na zkrácení

Pokud se necítíte na 120 km po kopcích, nevadí, i tak si můžete nejvýchodnější kouty Česka užít. Do Jablunkova i Mostů u Jablunkova totiž jezdí vlak, takže můžete vystoupit až takříkajíc „v centru dění“. Nebo můžete vystoupit už v Třinci nebo se přiblížit odkudkoli na dráze mezi Třincem a Jablunkovem.

Pokud se přece jen rozhodnete vyjet ráno z Frýdku-Místku a cestou vám dojdou síly, můžete v Mostech nastoupit a vlakem se pro změnu vrátit. Přímo do Frýdku je to sice z Jablunkova mírně oklikou, ale dojedete s jedním přestupem v Českém Těšíně v pohodě a hlavně bez šlapání. Do Ostravy se pak dá dojet i přímo.

O kousek dále dojedete do Komorní Lhotky. Je to docela malá dědinka, takže cedule „Welcome to Komorni Lhotka“ vyvolá úsměv, ale polský název Ligotka Kameralna naznačuje, že jsme na historickém území Těšínského knížectví. Dnes je okresním městem téměř šedesátitisícový Frýdek, který svého času do Těšínského knížectví také patřil, ale historicky je po všech stránkách mnohem významnější Ciezsyn. Jeho část byla roku 1920 oddělena ve prospěch Československa a pojmenována jako Český Těšín, zatímco většina města, včetně historického jádra a velmi malebného náměstí, připadla pod původním názvem Polsku.

Nevím, jak to vlastně nazvat, ale jakýsi „polský nádech“ se vás pak bude držet po téměř celý zbytek vyjížďky. Nejde jen o dvojjazyčné nápisy, ale i o názvy podniků, které v „centrálních“ Beskydech nejsou obvyklé, nebo samozřejmě nářečí místních. A specifická je i krajina. Nejsem žádný geolog, architekt ani urbanista, takže to neumím popsat, ale ráz krajiny i vesniček je tu zkrátka poněkud jiný než ve zbytku Beskyd.

Dřevěný kostelík v Gutech

Světová rarita

Může se stát, že si toho všimnete hned na začátku a s těmito úvahami dorazíte už do Smilovic. Ale spíše si to uvědomíte o něco později. Až ve Smilovicích dorazíte k hlavní silnici, přejeďte ji na druhou stranu a značenou cyklotrasou se mezi pastvinami nechte dovést až na Guty, což už je jedna z okrajových části Třince. V této fázi vás čeká příjemný sešup dolů a kousek za prudkou vracečkou doprava dojedete ke dřevěnému kostelíku Božího těla.

To je další z místních specialit. Kdysi jsem četl, že v Beskydech je největší koncentrace dřevěných kostelů. Udávalo se to tuším v rámci (střední) Evropy, ale z toho mi tedy vychází vlastně i celý svět. Nejsem totiž úplně přesvědčen, že by někde v Africe, Austrálii nebo Indočíně stál dřevěný kostel na každém rohu. Ale ať tak či tak, přinejmenším v rámci Česka je to výjimečný, prokazatelný, ověřitelný a vcelku často zmiňovaný unikát.

Za kostelíkem ovšem začíná první vážnější stoupání. Je to pohodička, na začátku výletu jste ještě plní sil, sluníčko svítí, kolem cesty se pasou koně, krávy a ovce a je to prostě idylka. Jen málokoho by tady napadlo, že z kopce si dnes skoro celý den moc nepojezdí.

Lehké převody, těžká jízda

Když se vydrápete na gutské rozcestí, šipka cyklotrasy 56 směrem na Bukovec vás pošle doleva z pěkného sešupu. Sviští to, jen se práší za kočárem, ale radost trvá ostudně krátce. Během chvíle se totiž zhoupnete do protisvahu a s tím přichází dávka trpělivého šlapání na lehké převody. A tak to bude dalších několik hodin.

Uvítací cedule v Bukovci stojí taky v pěkné škarpě. Dostat se k ní a pak zase zpátky na silnici chce sice velmi mírné, ale přece jen jisté základy gymnastiky. Zvláště v cyklistických tretrách.

Nejvýchodnější bod České republiky

Sám nevím, zda je to nějakým specifickým reliéfem, nebo tady prostě „jen tak blbě postavili cesty“, ale nikde jinde jsem se zatím nesetkal s tak zvlněným profilem. To nejsou žádné velké kopce, jsou to jen takové krátké hupy. Jsou dlouhé maximálně (nízké) stovky metrů, ale jsou docela prudké. Místy to vypadá jen jako nějaký o něco hlubší příkop alias škarpa. Mimochodem, věděli jste, že v Beskydech se říká ta příkopa, tzn. příkop je tu ženského rodu?

Občas se tak přehazovačka může přetrhnout, aby stihla včas přeřadit na dostatečně lehký převod poté, co vlítnete do protisvahu a ten vás na pár metrech málem zastaví. Výsledek je, že po drtivou většinu času jedete do kopce. Nahoru v řádech minut, dolů v sekundách. Ve slabé chvilce poblíž Hrčavy jsem si dokonce říkal, že materiál na stavbu cest a silnic se tady snad musel rozkrádat v tak velkém, že z toho, co zbylo, se to prostě dalo postavit už jen tak přímo do kopců. Inu, to už tak bývá, že když teplota přeskakuje třicítku, člověk toho má plné zuby a před sebou má ještě to nejhorší, tak ho zkrátka napadají různé nesmysly.

V tomto duchu se povezete skoro až do konce celé vyjížďky. Mezi Oldřichovicemi a Milíkovem aspoň čeká příjemný rovný úsek lesem, kde se to dá na chvilku rozšlapat tak říkajíc normálně a na pohodu. V horku pak tady přijde vhod i příjemný chládek.

Testujeme NEJ česká kola

Sup, který nemá slabinu, dá i maraton

Hliníkové MTB kolo Superior xp 919

Rovinky do kopce

Přes okrajové části Třince projedete úplně v pohodě, zato v Jablunkově jsem dodnes nepochopil značení. Ale na druhou stranu se mi vždy podařilo se odtud bez problému vymotat. Od náměstí to člověka protáhne i mezi paneláky, ale po chvíli na další žlutou šipku na Bukovec určitě narazíte.

Za Jablunkovem sice už terén není tak vlnkovatý jako dosud, ale přijdete zde do blízkého styku s další vpravdě fantastickou věcí. Říká se tomu „beskydská rovinka“ a je to typicky silnice v nějaké podhorské vsi, která se jeví jako rovinka, ale ve skutečnosti vede do kopce, a to ne zcela zanedbatelného.

Když vám pak od hor foukne protivítr, máte co dělat, abyste to nějak důstojně ušlapali a nemuseli vepředu potupně podřazovat na menší převodník. Když to jedete opačně, je to pochopitelně čistá radost, ale to nebude váš případ. Proto se předem připravte, že vás velmi pravděpodobně budou nebetyčně štvát všichni ti, co pojedou proti vám, z kopečka a s větrem v zádech a budou se tvářit stylem „dnes by na mě neměl ani Cancellara“.

Cesta přes úpravné dědinky Písek a Bukovec tak bude rovněž trvat o poznání déle, než byste podle mapy čekali. V Písku zaujme i zdejší luteránský kostel, který byl dostavěn teprve v roce 2010, takže je to velmi moderní stavba, ale ke zdejší tradici dřevěných kostelíků odkazuje více než zřejmě.

A jsme na východě

A za chvíli vás už přivítá Bukovec, nejvýchodnější obec České republiky. Dal bych hlavu na špalek za to, že ještě začátkem 90. let mě ve škole učili, že nejvýchodnější je Hrčava, ale teď je to zkrátka Bukovec. Jistě, dá se dohledat, jak to tehdy vlastně bylo, ale to já odmítám. Ono mi totiž značně vyhovuje, že v mém věku už mám aspoň jednu historku, kterou můžu podávat stylem: „A to si představ, že za mých časů to ještě bývalo tak a tak. Fakt.“

Trojmezí, příchod z polské strany. Altánek vpravo už je v Česku, ten vlevo za stromy pak na Slovensku.

Bukovcem projeďte až na konec, kde se začne sklon cesty zvedat. V těchto místech vás i několik cedulí začne k hranici posílat různými směry, ale jeďte zkrátka rovně a nikam neodbočujte. Za Bukovcem vás tak čekají serpentiny do nepřekvapivě prudkého, ale na dnešní poměry delšího kopce. Když se to nahoře zlomí, projedete za chvíli slušnou rychlostí přes bývalý hraniční přechod. Ještě než přes něj prosvištíte do Polska, určitě si všimnete žluté šipky doprava. Jeďte ji pro jistotu zkontrolovat. Zjistíte totiž, že vás naviguje k jiné trase, po níž se pak dojede k nejvýchodnějšímu bodu České republiky.

Cesta začíná pochopitelně do prudkého kopce, ale nebude trvat dlouho a nahoře vás značení pošle kamsi na louku. Po ní dojdete k lesu a tam se dáte doleva. Ideálním pomocníkem jsou cedule naučné stezky. Většinou je vidět od jedné k další, a když zkrátka pojedete po nich, dorazíte k nejvýchodnějšímu bodu zcela neomylně.

Někoho možná trochu zamrzí, že je toto místo označeno jen šutrem s cedulí, ale doufám, že nejsem sám, kdo by tady z tohoto místa opravdu nechtěl dělat lunapark.

Komplikovaná cesta na trojmezí

Až se tam dostatečně nafotíte, vraťte se zase na původní cestu a pokračujte směrem na Hrčavu. Bude to většinou do kopce, ale to vás asi už nepřekvapí. Cestou se začnou objevovat polské navigační cedulky, kterým se vyplatí věnovat pozornost. V jednom krátkém sjezdu se totiž objeví rozcestník, který vás pošle na Jaworzynku/Trzycatek. Odpovídat by tomu měla žlutá turistická značka. Pokud to trefíte správně, dojedete na rozcestí s křížem, tam se dáte doprava a pojedete až k hlavní silnici. A tam zase doprava a pak pořád rovně až k trojmezí.

Nad slovem „trojstyk“ se jistě bez ohledu na věk uchechtne každý, kdo není absolutní suchar.

Pokud to netrefíte, pak se prostě do Jaworzynky dostaňte někudy jinudy a na cestu k trojmezí se tam doptejte. Je to ta největší atrakce, jakou si podobná vesnička může reálně představovat, takže vás tam neomylně nasměruje opravdu každý místní.

Trojmezí je pěkně upravené a altánky a tráva vyzývají k posezení a poležení, zvlášť s tím, co už máte v nohou. Ale s vidinou toho, co vás ještě čeká, se asi nezdržíte tak dlouho, jak by se vám líbilo. Ovšem nikdo si snad neodpustí postavit se kamsi „na čáru“ a se slovy „jsem v Polsku a teď jsem zas v Česku“ udělat párkrát jeden krok tam a hned zase zpátky (ne, taky jsem si to neodpustil). To se zkrátka musí. Zvlášť když běžný smrtelník nemá moc šancí si na vlastní kůži vyzkoušet jít na sever a v tu ránu najednou na jih. Tak zkrátka aspoň z Česka do Polska.

A jde opravdu do tuhého

Z trojmezí to vytlačte (do kopce) zpátky na polskou stranu a tam se po žluté turistické vydejte na Hrčavu. Zde začíná asi nejhorší úsek cesty, protože v jednu chvíli tam nastoupíte do kopce prudkého a dlouhého tak, že byste nejradši celé kolo na místě roztřískali. Do Hrčavy tak dojedete pěkně strhaní a zejména na pokraji psychického vyčerpání. Takže si po zhruba třech kilometrech od trojmezí musíte dát další pauzičku.

Název zastávky je naprosto doslovný. Pár metrů za zády fotografa totiž končí cesta. Úplně. Prostě skončí asfalt a začne louka.

Ale zastavit se tu určitě stojí za to. Vlastně tu není nic moc k vidění, ale je tu hezky. Člověk má pocit, jako by byl někde na konci světa. Třeba i proto, že tu prostě najednou skončí silniční asfalt a začíná tráva. Když je pěkné počasí, musíte si tady do ní na chvíli sednout, i kdybyste byli v sebevětším časovém presu.

A mimo jiné tu narazíte na další dřevěný kostelík. Stejně jako ten v Gutech je katolický, ale postaven byl teprve ve 30. letech minulého století, zatímco historie toho gutského se píše už od poloviny 16. století.

V Hrčavě máte pocit, že jste na kopečku a všemi směry to musí být z kopce, a tak se po silnici do Mostů u Jablunkova vydáte plni elánu, že teď se konečně trochu projedete. No, není to úplně pravda. Chvíli sice jedete z kopce, ale brzy se cesta začne narovnávat a najednou pojedete opět do mírného kopečka. Pak zase chvilku mírně dolů a zase nahoru. A pak ještě zhruba dvakrát.

Cyklotrasa 561 v jednom místě uhýbá prudce doprava, tak to nepřejeďte. A nebo možná i jo, protože nepříliš pohledným úsekem kolem zemědělského objektu se pojede zase pěkně do kopce. Ale to asi nepřekvapí už nikoho. Jednak je to tak dnes celý den a jednak, pokud jste si svědomitě udělali domácí přípravu, jistě jste si všimli, že to tady vede přes místo nazvané Jablunkovský průsmyk. A to většinou neznačí malebné údolíčko.

Pozor na značení

Až spadnete dolů, asi vás trochu zmate značení, ale přejeďte přes silnici na druhou stranu. Tam to pokračuje jakoby rovně, ale vede to trochu doleva. Zde chvíli pojedete po cestě typu „beskydská rovinka“, aby se časem začaly objevovat znaky dnešní typické vlnkatosti.

Pojedete pořád rovně, až dojedete do lesa na trasu 6081. Ta není značena klasickými žlutými cedulkami, ale značkami namalovanými na stromech, kamenech apod. Je to podobné, jako klasické turistické značky. Píšu to zde proto, že po chvíli trasa uhne doprava do kopce s rozbitějším povrchem, ale žlutá cedulka s černou šipkou vám to neřekne. Musíte koukat po namalované značce.

Asi si všimnete, že tady se už kopce začínají docela prodlužovat. Přinejmenším vám to tedy tak bude připadat. Na druhou stranu, až se překulíte přes tento, čeká vás příjemný delší sjezd lesem zpátky do Mostů a Bocanovic. Člověku to dodá na elánu a vůbec mu v tu chvíli nevadí, že když sjel z Jablunkovského průsmyku, mohl to sem vzít normálně po hlavní silnici a nemusel se trmácet přes kopec. Však malý jen ten, kdo malý má cíl.

Vzhůru na Slavíč

V Bocanovicích pak čeká dalších pár kilometrů rovinky beskydského typu do Horní Lomné, což je v této fázi výletu už dost nepříjemné. Naštěstí je v Dolní Lomné pěkná cyklostezka, takže to člověk nemusí celou dobu kroutit jak pako po silnici. Ale stejně to neodsýpá.

Až si na okraji Horní Lomné všimnete cedulí označujících místní část Tatínky, je třeba z vyčerpané letargie zbystřit. Zde se totiž odbočuje doprava na vrchol Slavíč. V okamžiku, kdy GPS ukazuje téměř 90 kilometrů a cedule 5 kilometrů na Slavíč, to na morálce opravdu nepřidá. Ale toto je velké finále dnešní etapy, takže je potřeba se k tomu postavit čelem.

Výhled od chaty na Slavíči. Tady už vám bude hej, protože zbytek cesty je v podstatě už komplet z kopce. A po té celodenní lopotě se tu budete cítit jako v ráji.

Nahoru vás vyvede trasa 6082 a zpočátku může být složité ji udržet, protože ve spodní části kopce je dost různých odboček. Ale ve skutečnosti stačí jet víceméně pořád rovně a do odboček se necpat. Po prvních kilometrech se kopec začne narovnávat a vy můžete propadnout falešnému dojmu, že ve skutečnosti nemá ani těch pět kilometrů, protože už jste vlastně v sedle. V tu chvíli ovšem přijde ostrá odbočka doprava a před vámi se objeví krpál přímo po spádnici. Někde v půlce asi zjistíte, že se manicky smějete a brbláte si sami se sebou něco v tom smyslu, že na takovém směšném brdku se ani nestihnete zapotit. Netřeba panikařit, to je tady úplně normální.

Zasloužená odměna

Nahoře pak zjistíte dvě věci. Zaprvé, že ten kopec měl spíš šest kilometrů než pět, a zadruhé, že od chaty na Slavíči je krásný výhled. Není nijak široký, daleký, ani panoramatický, ale je nádherný. A když se na louce před vámi ještě pasou koně, máte v tu ránu pocit, že tuto trasu sice asi jen tak někdy zase nepojedete, ale že to sakra stálo za to. Bylo to těžké a dali jste si do těla jako už dlouho ne, ale ten pocit z „dobře odvedené práce“ je zkrátka nenahraditelný.

A nedokáže vás vytočit ani to, že v restauraci jste sice aktuálně jediný zákazník, ale obsluha má zrovna hromadu práce se studováním nějakých lejster. Chvíli uvažuji, zda se neobsloužit sám, ale vyhodnotím to, že na přelezení baru nemám už sílu. No co už, nezemřel jsem za celý den doteď, tak nezemřu ani teď při čekání na limošku.

V dlouhém sjezdu na Morávku jsem se přistihl, že na celé kolo radostně hulákám hitovky, které mi celý život neskutečně lezou na nervy, a cestou do Frýdku jsem to v euforii vzal ještě přes Skalici, konkrétně tedy přes tamější kopec. Zrovna dnes totiž jeden kopec sem, druhý tam opravdu nehraje roli. Na zahrádce kousek od domu mi pak na GPS svítilo něco přes 120 kilometrů a to pivisko šmakovalo jako mana nebeská.

Nádraží Praha Vršovice

  • Nejčtenější

Svezte se nostalgickými a zážitkovými vlaky, máme jejich soupis

1. října 2021,  aktualizováno  27.3 14:07

Aktualizujeme Máte rádi vlaky a chcete zažít něco extra? Vyzkoušejte mimořádné nostalgické a zážitkové jízdy. Po...

Vstup zakázán! Ostrovu Morgan vládnou tisícovky pokusných makaků

25. března 2024

Mohutné duby porostlé chomáči lišejníků, husté křoviny a šest úzkých písečných pláží. Morgan Island...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

KVÍZ: Poznáte země světa podle jediné fotografie?

22. března 2024

Existují místa, která jsou tak výjimečná, že se dají zařadit pouze do jedné konkrétní země. Poznáte...

Mnohem lepší než Thajsko. Kambodža vás okouzlí vstřícností i památkami

21. března 2024

Kambodža byla loni zvolena asijskou vedoucí kulturní destinací. My jsme si její návštěvu...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Nejpomalejší rychlík světa. Ledovcový Express nabízí úchvatnou jízdu

25. března 2024

Tentokrát jsme se za švýcarskými panoramaty vydali s vlaky Rhétských drah, tedy typicky červenými...

Láska na druhé sousto. Japonská kuchyně je plná nástrah i úžasných chutí

28. března 2024

Seriál Když jede člověk do Japonska, nevezme si s sebou zásobu paštik, to se rozumí tak nějak samo sebou....

Svezte se nostalgickými a zážitkovými vlaky, máme jejich soupis

1. října 2021,  aktualizováno  27.3 14:07

Aktualizujeme Máte rádi vlaky a chcete zažít něco extra? Vyzkoušejte mimořádné nostalgické a zážitkové jízdy. Po...

Výlet do thajského ráje. Některé ostrovy tu většina Čechů ještě neobjevila

27. března 2024

Premium Když se řekne dovolená v Thajsku, většina lidí si představí ruch a vřavu největšího z ostrovů...

Znovuzrozená z popela. Navzdory děsivé minulosti má Varšava co nabídnout

26. března 2024

Premium Kdo se rád toulá křivolakými uličkami s kamennou dlažbou a obdivuje hlavně středověká náměstíčka s...

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...