Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Curych a Dháka: Nejlepší a nejhorší místo pro život

aktualizováno 
Navštívit těsně po sobě tahle města, to je jako vidět nebe a peklo. Šílený, nepředstavitelný rozdíl. Curych je místo, kde se žije nejlépe na světě, je v žebříčku první. Dháka, město beznaděje, je poslední. Dvě města, dva světy, bohatství a bída.

Dháka - nejhorší místo k životu | foto: Profimedia.cz

Carlo Wunderlin je typický obyvatel švýcarského Curychu. Nepracuje sice v bance, ale je úředníkem pojišťovny. Chodí v obleku, a když je hezky, jede do práce na kole.

Muhammad Zahadžír je typický obyvatel bangladéšské Dháky. I on jezdí na kole. Je rikšou. Za den našlape na šedesát kilometrů a po celou tu dobu z něj pot jen leje.

Když si Wunderlin zajde s přítelkyní na večeři, třeba na fondue bourguignonne do restaurace Adlers Chuchi v Růžové uličce na Starém Městě, zaplatí tam tolik, kolik Zahadžír vydělá za dva měsíce. A ani nemrkne. Během hodinky tam šest podobných dvojic projí tolik, kolik rikša Zahadžír vydělá za rok.

Jako by žili každý v jiném čase a na jiné planetě.

Kde se žije nejlíp? A kde nejhůř?

Americká společnost Mercer sestavila žebříček, v němž porovnává kvalitu života. Toto je pořadí.

Od 1. do 200. místa

1. Curych, Švýcarsko
2. Ženeva, Švýcarsko
3. Vancouver, Kanada
4. Vídeň, Rakousko
5. Auckland, Nový Zéland
6. Düsseldorf, Německo
7. Frankfurt, Německo
8. Mnichov, Německo
9. Bern, Švýcarsko
10. Sydney, Austrálie
11. Kodaň, Dánsko
12. Wellington, Nový Zéland
13. Amsterdam, Nizozemsko
14. Brusel, Belgie
15. Toronto, Kanada ...
...
196. Bamako, Mali
197. Luanda, Angola.
198. Taškent, Uzbekistán
199. Lagos, Nigérie
200. Dháka, Bangladéš

Další známá města: 46. New York, USA 73. Praha, Česko 102. Bratislava, Slovensko 173. Moskva, Rusko

A skoro to tak je: zatímco Wunderlin bydlí ve městě, kde se žije nejlépe na světě, Zahadžírova Dháka je tím nejhorším.

Magazín MF DNES navštívil těsně po sobě Curych i Dháku, jež se umístily na opačných pólech žebříčku, v němž americká společnost Mercer porovnává kvalitu života.

Rozdíl byl skličující. Curych a Dháka jsou dva cizí světy, nebe a peklo. Curych je výlohou bohatství a úspěchu, Dháka výkladní skříní bídy, špíny a chaosu.

Švýcaři umějí nejen dělat peníze, ale také si za ně umějí i užívat. Život je tam snadný a zajímavý. Ehm, pokud na to máte.

Dháka je stoka, koncentrát bídy, obrovské město s možná až šestnácti miliony lidí, z nichž každý čtvrtý žije ve slumu bez vody a záchodu. Lidem už nestačí chodníky, ulice jsou neustále ucpané, vzduch plný smogu je možná nejhorší na světě. Večer vás škrábe v krku a pálí oči.

Stalo se večer v curyšském Ristorante Cantina. Čtveřice mladých lidí odcházela ze zahrádky a číšník zavolal, že zapomněli zapalovač.

Slečna, jíž patřil, nakročila, že se pro něj vrátí, a pak si to rozmyslela. Mávla rukou a šla. Nestál jí za to. Číšník ho vzal a basketbalovým stylem ho hodil do koše.

V Dháce mnohem obyčejnější zapalovače visí v pouličních stáncích na provázku, a když si chcete zapálit, musíte někde i zaplatit.

Curych

Curych, úhledné a živé sídlo bank a pojišťoven

Počet obyvatel: 366 000
HDP na hlavu (další údaje pro celé Švýcarsko): 33 800 USD
Počet televizí na 1000 obyv.: 457
Počet rádií na 1000 obyv.: 973
Počet telefonů: 5,3 mil.
Počet uživatelů internetu: 2,9 mil.
Průměrný věk dožití: 80 let
Gramotnost: 99 procent

Bankovky šustí, ale hlavně se žije
Člověk by očekával především šustění přepočítávaných bankovek, v krajním případě zadutí alpského rohu nebo aspoň štěkot zaběhnutého bernardýna. Ale na konci Bahnhofstrasse, hned vedle přísných budov bank, zněla salsa.

Někteří tanečníci v altánu se vlnili, jako kdyby spolkli pletací dráty, ale přesto jste měli chuť odhodit zábrany nebo aspoň kravatu. Škola salsy pod širým nebem přímo na trezorech, v nichž má svět uloženo 1,6 bilionu dolarů.

Na jezeře plavaly labutě, na nábřeží jezdili mladíci na kolečkových bruslích, milenci se líbali, na terasách pětihvězdičkového hotelu Eden au Lac šuměly palmy, bankéři v oblecích bublali domů na svých harleyích a do toho zdálky zněl Wolfgang Amadeus.

Cože? Nejlepší město k životu na světě? Když to někteří známí slyšeli, skoro se zděsili: "Tam je přece jen nuda! Nablýskaná, ale strašná!“

Když jsem pak jel do Curychu navštívit své peníze, čekal jsem finančníky s aktovkami a chladnýma očima, muže bez fantazie, kteří mají v hlavách jen čísla. A úplně jsem viděl jejich manželky v kožiších, jak zahánějí tu velkou nudu platinovými kreditními kartami. Jak jsem se spletl.

"Pojďte s námi,“ říkali někdy kolem půlnoci mladík s dívkou u stanice tramvaje na hlavním nádraží. Byli oblečeni jako piráti, ale tramvaj unést nechtěli. "Jdeme na pirátskou party na podzemní pláž v jogurtové továrně.“ Tuhle větu mohou říct jedině v Curychu. Ale kdysi tomu tak nebylo.

Uvolněnost Karibiku
"Když jsem přijel, byl Curych ještě strohým, šedým bankovním městem, kde večer nebylo dohromady co dělat,“ říká Slavomír Strnad, který žije v Curychu už skoro čtyřicet let.

Teď se město může jevit jakékoli, jen ne strohé. I vstupní hala policejní stanice vypadá malebně, to kvůli klenbě s kresbami Alberta Giacomettiho. Když sem řidič přijde platit pokutu, v duši se mu rozhostí mír.

Holič známý jako Frankie B. má ve své oficíně nejrůznější relikvie z doby hippies, obrovské lahve od piva, fotky hvězd a elektrické kytary. Vpředu u dveří je malý bar. Když na Frankieho čekáte a on nejde, můžete si nalít sami. Nebo si pro něj rovnou zajděte do podniku zvaného Oliver Twist Pub. Je hned přes ulici.

Curych je uvolněné kosmopolitní město. Víc Karibik než Švýcarsko. Najdete tam cokoliv. Jednu chvíli pojídáte meruňkový koláč s horkou čokoládou - jen kousek od domu, kde Tristan Tzara založil dadaismus (a kousek od domu, kde kul revoluční pikle Lenin), za chvíli se odměňujete u Tiff aniho prstenem za pouhých sedm tisíc franků, o hodinu později jste na sjezdovce (v zimě) nebo na jachtě (v létě). Do pravého tropického pralesa to trvá jen čtvrt hodinky.

"Bohatství tady není skryto za zdmi rezidencí jako třeba v Paříži nebo Londýně,“ říká Strnad. "Je všudypřítomné a neokázalé. Curych, to není honosný luxus, ale všeobecně dostupný komfort.“
Nasedněte do tramvaje a podívejte se, jak "komfort pro všechny“ vypadá v praxi.

Vypadá to, že každý druhý vůz je kabriolet nebo veterán a že taxíky musí být tmavé mercedesky. Nenápadně okázalé peníze. "Jenže třetina lidí tady nemá auta,“ říká Strnad. Chudáci? Ale kdepak. "Proč bych měl mít auto, když se všude dostanu rychleji vlakem nebo tramvají? Je to úplně zbytečné,“ vysvětluje mladý obyvatel Curychu Oliver Guggenberg.

Město se kdysi rozhodlo, že vytlačí auta, jak jen to půjde. Znepříjemňuje majitelům život a dělá ho sladší těm, kdo nechají vůz doma.

Kola jsou zdarma, jen za složení zálohy. Curyšští před léty odmítli metro, a tak jezdí vlakem z letiště do centra za pár minut.

Švýcarsky dokonalá síť tramvají, jejichž zastávky nesmějí být od sebe v centru dále než 300 metrů, jezdí se švýcarsky neochvějnou přesností sedmi minut. Jezdí všechny společenské vrstvy od bezdomovců přes studenty a podnikatele až po bankéře a politiky.

Když se tak vezou, mají všude přednost: elektronický systém zaručuje veřejné dopravě na křižovatkách se semafory vždy zelenou. "Někdy je to k vzteku. Sedíte za volantem, a když už má skočit zelená, objeví se autobus a sebere vám ji,“ popisuje Strnad. "Když přejede a už už vám má naskočit znovu zelená, přijede tramvaj a znovu vám ji ukradne.“

Večeřet v továrně
Je to zvláštní město: skoro máte pocit, že není opravdové. Třeba ho chytří Švýcaři postavili jen jako zábavní park pro turisty.

Všechno je tak dokonalé. Café Schober, to je třípatrové květinářství, neboť prostor je úmyslně kýčovitě napěchován umělými květinami. V restauraci Blindcow vás obsluhují slepí číšníci a vy jíte potmě. Nebo LaSalle - luxusní francouzská restaurace s nádherným barem. Jíte a nad vámi je tovární jeřáb s nosností dvacet tun. Je to zajímavé, snobské, sexy. Je to cool, hip a je to trendy.

A pak je tady Bahnhofstrasse, jedna z nejdražších nákupních ulic světa. Katedrála luxusu, kde musí být všechno, co je šik - od Armaniho přes Bosse a Versaceho po Zegnu. Šperky od Bvlgariho, hodinky od Tissota.

A nad tím jsou tiché, úctyhodné banky, které sedí na vašich penězích. Řeka i jezero jsou průzračné, lidé milí, labutě se zdají bělejší než jinde a bezpečno je tady tak, že ani nepotřebujete švýcarský armádní nožík.

Dokonalost má však trhlinu. Na věži kostela svatého Petra mají hodiny, s průměrem skoro devíti metrů největší v Evropě. Jak jinak, je to Švýcarsko. Jenže hned vedle je jiná kostelní věž s jinými hodinami - a s jiným časem. Rozdíl činí dvě minuty. Celé dvě minuty! Opravdu hrozné...

Dháka

Dháka, chaotická megapolis, kde čtvrtina lidí žije ve slumech

Počet obyvatel: 9 až 16 mil.
HDP na hlavu (další údaje pro celý Bangladéš): 2000 USD
Počet televizí na 1000 obyv.: 7
Počet rádií na 1000 obyv.: 50
Počet telefonů: 742 000
Počet uživatelů internetu: 243 000
Průměrný věk dožití: 60 let
Gramotnost: 41 procent

Kolos plný bídy, špíny, beznaděje
Dháka je město, které přitahuje chudáky jako mucholapka mouchy. Plné ulice zoufalců. Může se zde stát cokoliv a musíte být připraveni na jakoukoliv ránu.

Jsem v Dháce a nechápu, proč se na mě všichni ti lidé usmívají. Můj normální oběd stojí víc, než oni vydělají za týden, a kromě toho mám statistickou vyhlídku, že budu žít o patnáct let déle než oni. Na jízdu autobusem nemusím dlouho šetřit a fakt netoužím po tom, aby mi někdo věnoval svoji nedopitou kolu.
Místním to však udělá opravdu radost.

Jsem v Dháce, a přestože mě ten páchnoucí, rozpálený, dunící kolos fascinuje, počítám dny, které zbývají do chvíle, kdy odtud vypadnu. Kolem je však jedenáct, možná prý i šestnáct milionů lidí, kteří to mají na doživotí.
Třeba tihle dva: Šuvo je tříletý chlapeček a Sumi sedmiměsíční holčička. Nemají vůbec nic. Trvalé bydliště: smetiště. Přímo mezi hnijícími odpadky. Ten smrad je strašný.

Jejich rodiče sem přišli před rokem, aby našli v hlavním městě štěstí a peníze. Teď bydlí - ale to je možná příliš silné slovo - pod kusem igelitu přilepeným k plechové ohradě. Za ní je staveniště. Všude kolem jsou odpadky.

Můžu dál? Jistě, pojďte. Je to ale zbytečná návštěva. Pod igelitem není vůbec nic. Tahle rodina je štědře požehnaná bídou. Vlastní jen několik plechovek na vaření.

Pro vodu a na záchod chodí do mešity. "Dneska jsme měli placky a čaj,“ říká dvaadvacetiletá paní Masima. Sjede neklidným okem po Šuvovi. Chlapeček pořád kašle. Je to zlověstný kašel. Jako když za soumraku štěká vlk. Je to kašel, z kterého máte strach.

Otec, šestadvacetiletý Muhammad Shahalom, živí rodinu sbíráním papíru. Nic lepšího nevymyslel. Vydělá sedmdesát až devadesát tak týdně. To je něco přes dvacet korun.

Stojí sklesle a mluví za něj žena. Je zřejmé, že na Dháku, obrovskou a nemilosrdnou šelmu, která se převaluje za hromadami hnijících odpadků jen pět metrů odtud, nemá. Lidí jako on jsou tady plné ulice.

Peklo u železniční tratě
Dháka je město, které stahuje chudáky. Venkované, kteří se nemohou uživit, přicházejí stejně jako rodina Muhammada Shahaloma, aby nakopli zlatou žílu. Končí ve slumech.

Bangladéš je chudobinec Asie a ti nejchudší Bangladéšané přicházejí právě sem. Je to esence bídy.
Slum jménem Kaurán Bazár se tiskne k jedné z hlavních železničních tratí. Boudy z plechu, prken a palmového listí končí snad půl metru od projíždějících vlaků. Někteří rodiče proto pro jistotu přivazují malé děti jako pejsky.

Jiný slum se vmáčkl mezi vilovou čtvrť a kdysi hezké jezírko s palmami. Hotový tropický ráj. Jenže tohle jezírko slouží jako koupelna, záchod, zdroj pitné vody. V plechových boudách, do nichž byste odložili maximálně míchačku, žijí lidé. Třeba deset. Jedna bouda je větší: je to škola.

Záchody, to jsou díry do země. Studny, to jsou díry hned vedle. "V každém domě je někdo nemocný,“ říká jedna žena. Nějak se tomu ani nedivíte.

Před třiceti lety žil v Dháce necelý milion obyvatel, dnes jich je šestnáct milionů. Když jdete ulicí, brodíte se občas lidmi jako závějí. Někdy vznikne na chodníku dokonce zácpa: prostě stojíte a čekáte, až se špunt kdesi vpředu uvolní a dav se dá zase do pohybu. Uhnout není kam. Vzadu lidé, vpředu lidé. Neprůchodná zeď.

Dháka je nezvládnutelný kolos. Máte pocit, že tady není nic v pořádku. A každý problém je gargantuovsky zvětšený. Když vypukne oheň, zničí rovnou osmnáct stovek obchodů. Když jdete do obrovského nákupního centra s dvěma tisíci obchody, prý dvanáctého největšího na světě, musíte vystát před vchodem frontu, abyste se vůbec dostali dovnitř.

Dháka je město, kde voní pokrmy připravované přímo na ulicích, ale současně si v místních novinách můžete přečíst, že tohle voňavé, exotické jídlo vám může způsobit velmi exotické a velmi nebezpečné nemoci.


Máte žízeň a rádi byste si dali džus z cukrové třtiny, který na každém rohu prodavači lisují před vašima očima. Jenže v novinách varují, že ho ředí vodou a sladí takovými svinstvy, že se můžete otrávit nebo dostat rakovinu.

Dokonce ani voda z vodovodu není zrovna bezpečná. "Hlavně to nepijte. A zuby si v tom také nečistěte,“ varují cizince místní.

Dháka je město, kde musíte být připraveni na jakoukoli ránu. Občas jsou takové povodně, že půlka megapole plave na splašcích. Komáry před časem hubilo vojenské letectvo. Můžete tady dostat horečku dengue, malárii, úplavici.

Ve stylu Jesseho Jamese
Dháka je město, kde lidé mají ve zvyku si občas vyřizovat účty tím, že si nalijí do obličeje kyselinu. Hleděl jsem do tváře žebrákům s vypálenýma očima a stál jsem v nemocnici u lůžka herečky jménem Rohima Mukta, které vylil kyselinu do obličeje ředitel divadla, protože odmítla roli. Nebyl to hezký pohled.

Občas tady bouchnou bomby nastražené teroristy, občas gangsteři přepadnou autobusy, jako Jesse James přepadával dostavníky, a občas lidé berou spravedlnost do vlastních rukou. Byly doby, kdy tady lidé rozsekávali zloděje přímo na místě tempem čtrnáct zlodějů za deset dnů.

Před třemi roky bylo obviněno sedm tisíc lidí, že se vrhli na pětici lupičů eskortovanou policií a vyloupali jim oči. Teď se mravy zřejmě zjemnily: viděl jsem, jak jakýsi chudák ukradl obyčejný pytel, byl chycen a odevzdaně držel, když ho majitel stánku přehnul přes zábradlí a dvakrát přetáhl latí.

Dháka je město, kde největší bída a utrpení jsou vystaveny na chodníku přímo pod vašima nohama. V téhle části Asie je to běžné, ale i člověk zakalený Indií zjistí, že v Bangladéši je toho nějak víc. Tři slepí, otrhaní žebráci se vedou jako vojáci od Yper. Jinde je žena, kterou příroda ohnula tak, že má tvář u kolen. A malý mrzáček, nad nímž srdce pláče.

Napůl chlapec, napůl pavouk, leze po čtyřech, jako by si hrál. Jenže končetiny jsou zkrouceny tak, že postupuje po loktech a kolenou. Chodidla a předloktí míří k nebi. Na pažích a nohách má kusy ustřižených duší. Jsou to jeho boty.

Dháka je město, kde se může stát úplně cokoliv a kde by se Murphy cítil jako ryba ve vodě, protože co se může pokazit, se taky pokazí. Pravidelné stávky ochromují život a muž jménem Muhammad Ismaíl tady čekal na zavedení telefonu sedmadvacet let.

Vysokoškoláci vypálili koleje, když chtěli, aby jim před fotbalovým mistrovstvím světa jejich vedení koupilo dvě televize. Je tady vedro, vlhko, dusno, v noci bývá až devětadvacet stupňů. Šestadvacetiletá Šefali Begimová si dala inzerát, že prodá oko. Nepřekvapí, že v tomhle městě utekl ze zoologické i lev.

Do řeky raději nesahat
Jednou jsme narazili na dlouhou ulici, kde si na zvýšeném středovém pásu nějací lidé udělali políčko. Jeden tam stál s klackem a hlídal.

V Dháce je život boj. Jednoruký rikša Muhammad Solaman Chán za den ujede tak šedesát kilometrů. Chlapec na křižovatce prodává nástěnné mapy Bangladéše. Snaží se ulovit cizince tím, že mapa je v kilometrech a ne v mílích.

Muhammad Mazíd Chán rozjíždí svůj podnik. Pořídil si přenosný sporáček, konvičku na vodu a několik skleniček, půjčil si na mléko, cukr a čaj, a teď prodává na ulici čaj. Sklenička za jednu taku, asi třicet haléřů.

Dháka se v posledních letech chová jako tito lidé. Cpe se trochu nahoru. Finanční čtvrť vypadá místy dost dobře, obrovské nákupní centrum je omračující a lidé tam chodí okukovat zázrak příslibu lepšího pozítří. Nová střední třída tam utrácí své peníze získané ze stovek továren, kde ženy ze slumů šijí za pár tak drahé značkové oblečení pro celý svět.

Ve vodním světě jménem Nondon park, který by chtěl být miniaturou Disneylandu, mají obrovský Titanic. Ale když jedete na toboganu, uvidíte z výšky opět tu pravou Dháku: ulici, kde se ve špíně povalují žebráci a masařky usedají na kýty, které tam v palčivém slunci visí ve stánku u prašné silnice.

Je to pořád ta stará Dháka, kde domy nesousedí, ale spíše podpírají samy sebe jako invalidé a elektrické a telefonní dráty vytvářejí chumáče, jimiž neproleze ani moucha. Město na řece jménem Buriganga, kde se lidé koupou a čistí zuby ve vodě, v níž plave tu mrtvý pes, tu kondom. Je to víceúčelová řeka: veřejná koupelna, záchod i septik velkoměsta. Skoro věříte, že kdybyste tam strčili prst, hned by vám upadl.

Je to město, které si vás nakonec získá svým šarmem šílence. Ucpané ulice, to jsou moře rikšů, kteří sebevražedně jezdí v protisměru, uhýbají před náklaďáky a policisty, kteří jim za trest propichují kola šroubováky, jež mají frajersky zastrčené v botách. Všichni troubí, houkají, zvoní. Auta vyfukují plyny - Dháka dýchá možná nejhorší vzduch na světě, až jste z toho večer úplně zkouření.

Lidé však na své město nedají dopustit. "Žiju tady rád, líbí se mi tady,“ řekl Pankaj Kapali, který mi ukazoval Dháku.

Kráčeli jsme městem, byli jsme zpocení, napolo udušení a otupělí z toho všeho hluku, když mi přišla esemeska, kterou jsem přečetl i Pankajovi: V Česku bylo ten den 37 stupňů. Zamyslel se a řekl: "To máte štěstí, že jste tady, že?“

A jak si stojí Praha?

Asi nepřekvapí, že Praha má v kvalitě života mnohem blíž k Curychu než k Dháce.
Někde je to těsné. Například u společensko-kulturního ovzduší vede Curych jen o pět procent. Kupodivu ani v ekonomickém prostředí, nedostává Praha na frak, ztrácí jen jedenáct procent. Nejvíc Curych poráží Prahu tam, kde by to málokdo čekal - ve školství a vzdělávání činí rozdíl 43 procent. Pražané nijak neprohrávají ani v možnostech rekreace a volného času, Curych získal jen o dvanáct procent víc. O to víc však zarazí, že Praha výrazně zaostává v městské hromadné dopravě, v Curychu je o 21 procent lepší.
Celkově Praha zaostává v indexu za Curychem o 18 procent, zatímco nad Dhákou vede o 55 procent. Největší propast je ve zdravotnictví (69 procent), v politickém a sociálním prostředí (60 procent) a školství (57 procent).

Zdroj: Mercer Human Resource Consulting

Autoři: ,




Nejčtenější

V Sieře Leone přišlo po masivním sesuvu půdy o život až tisíc lidí. (14. srpna...
Jak bahno utopí tisíc lidí. V přelidněném Freetownu katastrofě sami pomohli

Při masivních sesuvech půdy v metropoli západoafrické Sierry Leone Freetownu zemřelo více než 400 lidí, z toho zhruba sto dětí. Dalších 600 se stále pohřešuje,...  celý článek

Tanečník ze Sepiku je připravený na kulturní show v Madangu.
My máme hodinky, oni mají čas. Co udělají mobily s Papuánci?

Martin Soukup letos dostal cenu Neuron, udělovanou nejlepším vědcům. Mimo jiné za to, že sleduje, jak žije asi patnáct set lidí v odlehlém údolí ostrova...  celý článek

První fotky pořízené pod mořskou hladinou dokazují, že potápění u zříceného...
Dokud je čas. Potápění u zříceného Azurového okna se stalo hitem

Ještě přes svým zřícením do moře bylo Azurové okno na Maltě jednou z největších turistických atrakcí světa. A jak to vypadá, kolaps této nádherné skalní stěny...  celý článek

Šílený přístav v Bangladéši
VIDEO: Nás nedostanou. Kurz přežití v šíleném přístavu v Bangladéši

Bangladéšský přístav v Dháce je stejný jako celá země. Přelidněný, přeplněný, plný odpadků a boje o přežití. Míchají se zde staré bárky s moderními loděmi,...  celý článek

Bunkr Atlantického valu, který Němci postavili za druhé světové války, aby...
Nizozemsko odkrývá nacistické bunkry. A s nimi i bolestnou historii

U pláží nedaleko Haagu pokryl písek bunkry, které tu byly postaveny na Hitlerův rozkaz. Jakoby tento písek schoval i bolestivé vzpomínky, které bunkry...  celý článek

Další z rubriky

Šílený přístav v Bangladéši
VIDEO: Nás nedostanou. Kurz přežití v šíleném přístavu v Bangladéši

Bangladéšský přístav v Dháce je stejný jako celá země. Přelidněný, přeplněný, plný odpadků a boje o přežití. Míchají se zde staré bárky s moderními loděmi,...  celý článek

Lidé procházejí kolem protituristického graffiti v historickém centru...
V Evropě se zvedá odpor proti turistům. Je jich moc, zlobí se místní

Protesty v Benátkách a Barceloně, zvláštní opatření v Římě a Dubrovníku. V nejpopulárnějších turistických destinacích Evropy se šíří protituristické nálady....  celý článek

První fotky pořízené pod mořskou hladinou dokazují, že potápění u zříceného...
Dokud je čas. Potápění u zříceného Azurového okna se stalo hitem

Ještě přes svým zřícením do moře bylo Azurové okno na Maltě jednou z největších turistických atrakcí světa. A jak to vypadá, kolaps této nádherné skalní stěny...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.