Čtrnáct dní v Rumunsku. Nuda?

Rumunsko - země toulavých psů, uniforem, kdy je běžné, že ve vlaku jsou tři druhy průvodčích, pouličních prodavačů, taxíků, náklaďáků roztodivných tvarů, levné pálenky, automatů na Coca-Colu, výborného ovčího sýru, poblázněných troubících řidičů, rozsáhlých hor, placeného autostopu, tajemných žen s černýma očima a dlouhýma nohama, dobráckých pastevců, žebrajících cikánů, opilých staříků, pravoslavných klášterů, země živá, země na dosah.

Neděle 2.7. 2000

Odjížděli jsme od Devíti křížů s jednou pražskou cestovkou, u které jsme rezervovali 5 míst pro dopravu do Rumunska a zpět. Na tuto cestu byli nominovaní Honza s Luckou z Prahy a Mirus s Petrem a moje dlouhá maličkost z Tišnova. Odjezd byl stanoven na devátou hodinu. Čekání jsme si zpestřili vtipy pana Pivrnce na etiketách vychlazených pivních lahvích. V 10 hodin už sedíme v autobusu a míříme přes Slovensko do maďarského Szegedu, kde bude náš první noclech. Cesta přes velkou uherskou nížinu je velice jednotvárná a v tu chvíli nic nenasvědčuje tomu, že míříme do hor. Nudnou cestu nám zpříjemňuje trojice adolescentů svými znalostmi o autorádiích a turbodieselových motorech. V 19 hodin jsme dorazili do Szegedu. Po koupeli, která nebyla příliš osvěžující, protože voda v bazénu byla z termálních pramenů, se vydáváme do města. Nakupujeme láhve vína a popíjíme na nábřeží Tiszy. Kousek od nás předvádí divokou jízdu místní jezdci na skůtrech, kteří nás udivují svými akrobatickými kousky. Jdeme spát asi hodinu po půlnoci.

Pondělí 3.7. 2000

Vstáváme v 7 hod. a o hodinu později vyrážíme na cestu. Prvním větším městem v Rumunsku je Arad, kdy už se taky krajina začíná vlnit a zaznamenáváme první přítomnost větších vrcholků. Trasa dále vede přes Devu do Sibiu, kam přijíždíme v 18 hod. Tady naše plánovaná cesta končí a dál už se vydáváme sami do neznáma. Stíháme vlak v 19:45 směrem na Cártu. Je horko a tak jízda s otevřenými dveřmi působí příjemně. Stopem se dostáváme k benzince, kde je i křižovatka s cestou na chatu u jezera Bélau Lac. Nakupujeme poslední zásoby jídla a po té za přehnanou cenu 5DM na osobu domlouváme odvoz k tomuto jezeru, které je východiskem na hřebeny pohoří Fagaras. Jedeme v noci, takže ani netušíme, kde vůbec jsme. Spacáky rozděláváme hned vedle silnice. Nad námi se temně rýsují opravdové hory a ještě výš září hvězdy. Naopak pod námi v serpentínách štěkají celou noc psi.

Úterý 4.7. 2000

Vstáváme už v 6 hod., abychom se vyhnuli kontaktu s projíždějícími kamiony. Naše tušení z minulé noci, že nejsme tam, kde jsme předpokládali se potvrzuje. Jsme asi v půli cesty a tak nezbývá, než šlapat po silnici nahoru. Zachraňuje nás ARO, s kterým vyjíždíme asi 15 km serpentín. Ocitáme se ve výšce 2044 m.n.m. u největšího z 96 jezer pohoří Fagaras. Na břehu jezera se staví nový hotel, kolem pobíhají turisti a na zemi se válí všudepřítomné PET láhve. Volíme raději ústup a v 10 hod. stoupáme na hlavní hřeben. Začínají se nám otvírat krásné pohledy. Pod námi na pastvinách po sněhu přebíhají ovce, nad námi nás pozorují kamzíci, ještě výše létají havrani. Makáme do kopců, koupeme se v plesu. Za každým zdolaným vrcholem se otvírají nové hřebeny a nová údolí. V jednom úseku cesty jsme nuceni sestoupit po zasněženém 45 ° svahu. S Petrem a Dlouhým se prodíráme průrvou mezi skálou a dvoumetrovou závějí. Cesta dál vede přes sněhové plotny. Honza s Lucií volí cestu po kamenité suti pod námi. O nebezpečí cesty po sněhu se brzy přesvědčujeme, když v dáli před námi vidíme jak jeden z trojice mladíků, kteří nás předtím předběhli uklouzl a vezl se až dolů na kameny.Naštěstí to odnesly jen odřené nohy. Večer bivakujeme na travnaté planince s výhledem na nejvyšší horu Rumunska - Moldoveanu (2544 m.n.m.). Táboříme společně s mladým rumunským párkem. Jsou to pohodoví lidé, kteří nám poskytují cenné informace o další cestě. Namlsaní okolní přírodou uleháme do spacáků, abychom si ji ještě víc užili. V noci se však začíná zatahovat. Vrcholí to asi v půl druhé, kdy začíná pršet. Narychlo stavíme s Petrem stan a mokří jdeme spát.

Středa 5.7. 2000

Vstáváme do slunečného rána. Nebo je bez mraků. Z kopce nás pozorují psi pastevců. Nakonec se odvažují ( nebo se spíš odvažujeme my? ) přijít blíž a vezmou za vděk kouskem chleba. Při sestupu do údolí si neodpustíme opslední horskou prémii v podobě výstupu ke krásnýmu vodopádu. Dojem malosti člověka v tomto údolí začíná nabývat na intenzitě. Rumunské Karpaty jsou prostě hory, u kterých přívlastek velkolepé neznamená frázi. Sestupujeme asi 7km po rozpálené silnici do výšky 1000 m.n.m. U chaty Cabana Piu zaplatíme řidiči, který sem přivezl turisty a ten bás odváží do Pitesti. Úmorná cesta trvá 2 hodiny, z toho polovinu v horských serpentínách podél přehrady Vidraru. V Pitesti si dáváme malé občerstvení u Mc Donald´s. Se 40 minutovým zpožděním odjíždíme do Bucuresti.V noci se dále přesouváme do přístavního města Tulcea, kam přijíždíme v 6:30hod.

Čtvrtek 6.7. 2000

Dopoledne si prohlížíme město, měníme peníze, svačíme a dáváme si i nějaké to pivo. S výřečnou Rumunkou, která umí česky a se studentským výrazem ve tvářích domlouváme za 150 USD 2-denní okruh lodí po Dunajské deltě pouze pro nás pět, spojený s noclehem na břehu ( komáři jsou zadarmo) . Slunko peče jak urvaný, naštěstí s sebou máme dostatečné zásoby tekutin. Před cestou nakládáme 2 kusy ledu velikosti silničního patníku na chlazení. Vyjíždíme před polednem. Na lodi panuje dobrá nálada a koupání je taky příjemný.Večer se kocháme západem slunce. Ke břehu přirazíme, když už se šeří. Stavíme stany a večeři už ani nedovaříme, protože se na nás vrhlo tisíce komárů. Komáři doráží i na stan, než je rozehnal snad silný vítr, který v noci foukal.

Pátek 7.7. 2000

V 10 hod. odjíždíme do dalších zákoutí Delty. Všude kolem staré vrby, rákos a ptáci - pelikáni, volavky, ledňáčci. Dáma z přístavu, která nám tuto cestu domluvila, slibovala, že to bude velice sentimentální. A opravdu nelhala. Zanedlouho se nám porouchala loď a než ji opraví trvá to asi 2 hodiny. Nechtěnou zastávku vyplňujeme chytáním ryb. Odpoledne "naši námořníci" připravili opravdu chutný oběd. Pečené ryby, které ráno nakoupili, hranolky, bílý chléb, rajčatový salát a na závěr kávu. My si ještě navíc dopřáváme z vlastních zásob víno. Do přístavu se vracíme v 19 hod. a už o hodinu později odjíždíme vlakem směr Medgidia, kde jsme před půlnocí. První vlak do Constanty jede až ráno v 5:15 hod. Sedíme tedy na nábřeží, za voudou zuří dvě diskotéky. Občas si zaskočíme do periferní knajpy pro pivo. Noc víceméně probdíme a ráno odjíždíme.

Sobota 8.7. 2000

Constanta. Den trávíme prohlídkou města a přístavu. V 15:30 odjíždíme autobusem do Corbu. Jsme asi 5 km od moře. Silný vítr, který vane od moře je opravdu nepříjemný. Podaří se nám chytnout stop, který nás zaveze až k liduprázné pláži. Stany si stavíme v bývalém kempu po nepříliš zajímavém jednání s jakým si " správcem". Večer jsme unaveni, že hned usínáme.

Neděle 9.7. 2000

Vstáváme v 8 hod. Ještě se zalepenýma očima se jdeme s Petrem a Dlouhým proběhnout po pláži a koupat se. Zdá se nám, že voda má snad 18 °C. Po hektickém tempu týdenního cestování je to první den odpočinku. Válíme se nebo skotačíme ve vlnách. Je neděle a pláž se začíná zaplňovat. Vozy tažené koňmi přivážejí další lidi. Vidět toho sudokopýtníka jak spásá seno na pozadí moře plné vln je opravdový zážitek. Lidí na pláži je plno, ve vodě téměř nikdo. Domorodci se věnují fotbálku nebo projížďkám na kole. V jedné chvíli jsme byli jedinými aktéry v moři my. Zatímco odpoledne Lucka dospává, my popíjíme blízké hospůdce pivo. Později se k nám přidávají dva rumunští vojáci z blízké posádky. Večer se začíná zatahovat a na horizontu se blízká. Vlny se zvedají, přesto se jdeme s Petrem koupat. Petra, který se poněkud dále vzdálil od břehu, považují domorodí hrdinové za neschopného návratu a okamžitě se rozbíhá velkolepá záchranná akce, do které se zapojuje i přilehlá vojenské základna NATO (armády USA a Turecka). Společná akce ozbrojených sil Rumunska, Turecka a USA vrcholí úspěšnou záchranou domnělého utonulého. Večer jsme nuceni všechny věci sbalit do stanů, protože začíná pršet a kdesi na moři probíhá bouřka.

Pondělí 10.7. 2000

Ráno, ale už zase svítí slunce. Balíme stany, platíme nám dobře známému sjednavači za noclech ( 200 000 Lei = 20 DM ) a vydáváme se pěšky směrem ke Corbu. Cestou se přátelsky zdravíme s kolonou tureckých vojáků. Z Corbu do Navodari jedeme stopem. Řidič jel několik desítek metrů v protisměru jenom proto, že v levém pruhu byl stín a mohl tak aspoň na pár okamžiků uniknout horkému slunci. Z Navodari do Constanty jedeme mikrobusem. Před odjezdem vlaku do Brasova se občerstvujeme v nádražní restauraci Fast Food Gara (Gara = nádraží) Poklidnou cestu, kdy doháníme spánkový deficit narušuje pouze nějaký místní komik se svou " one man show ", když se mu od nás za pomocí kombinace pánaboha a nevyléčitelné choroby podaří získat konzervu játrovky a patku chleba. V Brasove večeříme za velice solidní cenu v příjemné reasturaci, do které nás přijali už po zavírací hodině. Obsluhující slečna se může přetrhnout, abychom se tady cítili dobře. Kolorit lidové zábavy dokresluje parta dvaceti opilců, kteří přestože sedí u kulatého stolu, zpívají už poněkud ostrohraně. Taxíkem odjíždíme asi do 7 km vzdáleného kempu. Po devítí dnech opět zažíváme, jaké to je osprchovat se v teplé vodě. V chatce popíjíme kvalitní červené víno. Jdeme spát ve 2 hod. ráno.

Úterý 11.7. 2000

Vstáváme odpočatí do slunečného rána. Vracíme se částečně pěšky a částečně trolejbusem do Brasova. Následuje bohatá snídaně v bufetu Rapid. Po proflákaném dni, kdy spřádáme další plán na cestu a kdy je nám místní prodejci nabízen různý tovar - počínaje oplatky a konče šroubováky - je odjezd autobusem směr Dimbivicioara stanoven na 15:15 hod. Už jsme nastoupení v autobuse, když se podaří dvojici snědých kořenů vyvolat zmatek a sehraným způsobem ukrást Dlouhýmu z kapsy peněženku i s doklady. Pronásledování je marné, cesta se odkládá. Dlouhej začíná diplomaticky jednat s Bogdanem - kolegou z rumunské pobočky firmy CARION v Brasove. Zbytek expedice se přesouvá vlakem do Zarnesti. Bivakujeme kousek za městem.

(Dlouhej - diplomatem)

Ten den jsem si na pobočce domluvil schůzku s konzulem v Bucuresti. Díky Bogdanovi jsem měl možnost poznat město, jeho blízké a také úspěšně zdolat místní byrokracii. Druhý den ráno jsme jeli na policii v Brasově pro doklad o krádeži. Další cesta směřovala do Bucuresti, kde se nás ujal kolega s místní pobočky a doprovodil na českou ambasádu. Tam jsem po zaplacení několika poplatků rumunské administrativě dostal pas s dobou platnosti 1 měsíc (pro příště je lepší si vyřídit několik pasů, tak jak to dovolují naše zákony a mít i více peněženek). Druhý den ráno jsem vyřídil i výstupní vízum a mohl odjet zpět do Brasova, kde jsem se setkal opět s Bogdanem a zbytkem výpravy. Vzhledem k tomu, že byli promočení durch po bouřce a celodenním dešti, vyrazili jsme do nám již známého autokempu na okraji města. )

Středa 12.7. 2000

Vstáváme už v 6 hod., abychom co nejdříve vypadli, než se začnou trousit turisti a v 7 hod. nastupujeme cestu do vápencového pohoří Piatra Craiului - Králův kámen. Před polednem se dostáváme k chatě Cabana Carmatura. Krásný pohled na osvětlené bílé štíty ruší akorát skládka odpadků a bordel kolem chaty. Ve 14 hod. stoupáme na hlavní hřeben na vrchol Ascutit (2136 m.n.m.). Hřeben tohoto pohoří, který měří vzdušnou čarou jen asi 15 km se táhne mezi pohořím Fagaras a Bucegi. Zaujmou zde zvláště téměř kolmé vápencové věže, některé vysoké až 400m. Doslova se zde naplňuje původní název Karpaty, který se odvozuje od keltského "carp aith" (vysoká skála).Cestou po hřebenu, která je místy jištěna řetězy, nás doprovází skupina tří turistů, kteří nás s naplno puštěným tranzistorem týrají hity Ricky Martina předpovědí počasí v místním jazyce. V tu chvíli ještě netušíme, že se počasí postaví proti nám. V posledním sedle pod vrcholem La Om (2239 m.n.m.) nás chytá bouřka s kroupami a jsme nuceni se stáhnout do údolí. Po téměř dvou hodinovém deštivém sestupu stavíme stany. Skoro všechny věci máme promočený včetně spacáku. Zahříváme se pálenkou a čajem. Petrovi se na mobil ozývá Dlouhej. Je v pohodě - televize, teplé jídlo, vana, alkohol. Doklady dostane v pátek. My v namoklých věcech uleháme až v osm večer. Moc nespíme, protože nás stále budí bouřka. Honza navíc musí opravovat stan, protože mu skoro uletělo tropiko.

Čtvrtek 13.7. 2000

Bouřka trvala s malýma přestávkama až do osmé hodiny. Tedy asi 15 hodin. Využíváme prvního prothání oblohy, pakujeme věci a o půl jedenácté sestupujeme níže do údolí. Protože jsme však mimo turisticky značené cesty, zkoušíme se domluvit s pastevci, aby nám ukázali kudy dál. Bačové jsou velice ochotní a tak ja následujeme po ovčích stezkách, které jsou vystlány výkaly a 10 cm vrstvou bahna. Asi za 3 hodiny se dostáváme na turistickou značku. Z podhůří vzhlížíme k nepřekonanému vrcholu, který se ztrácí v mracích. Nezdá se, že by tohle pohoří bylo nějak zvláště chudé na vodu , jak uvádí turistický průvodce. Začíná zase pršet. K večeru přicházíme mokří do Zarnesti odkud pokračujeme vlakem zpět do Brasova. Na nádraží se setkáváme s Dlouhým. Jsme unaveni cestou a chceme si taky usušit věci, proto se ubytujeme v nám již známém kempu.

Pátek 14.7. 2000

Měkká postel a večerní moldavské muškátové víno nás tak ukolébaly, že vstáváme až v 10 hod. Odpoledne se procházíme po Brasove, navštěvujeme i historickou část města s pěkným náměstím a Černým kostelem. Všichni už pomalu myslí na návrat. Večer jdeme do pivnice Rychlík do Devy, kde máme sraz s organizovanou výpravou, jede až 0:47 hod., takže tam sedíme až do půlnoci a dopřáváme si poslední potěšení a zároveň rozloučení s Rumunskem.

Sobota 15.7. 2000

Ráno před odjezdem autobusu ještě stihneme návštěvu tržnice, plné různého zboží. Najdeme tu ovoce, zeleninu, koření, med, košíky, sýry… Na snídani jsme si koupili banány. Ve třináct hodin autobus vyráží směrem na Maďarsko. Cestou začíná pršet. Nálada je proto mizerná a moc tomu ani nepomáhá kolující rum a víno. Do kempu s Szegedu, kde byla plánovaná zastávka však nedojedeme, protože na hranicích jsme se zdrželi 5a půl hodiny. Průvodce zájezdu volí náhradní noclech. Protože je všude mokro a pořád drobně prší, nerozděláváme ani stany a spokojujeme se s noclehem na betonové podlaze v zastřešené kuchyňce.

Neděle 16.7. 2000

Nudná cesta domů se opakuje, tentokrát v opačném pořadí. Jediným vzrušením se stává na benzinové pumpě v blízkosti slovenských hranic spatření dvojice hvězdy NHL Jaromíra Jágra a poslední Miss Slovensko, které ocení zejména zástupkyně rodící části lidstva. K motorestu Devět křížů přijíždíme v 18:30 hod. Přesyceni zážitky odjíždíme soukromým odvozem do Tišnova.

 

 

 

 

Fagaraš patří mezi nekrásnější pohoří v Evropě.