Crater Lake - inkoust v horách

Oregonský úsek pacifické dálnice (Pacific Highway - silnice č.1) patří k té nejhezčí části amerického západu, kterou lze cestou ze Seattlu do San Francisca vidět. Zhruba v polovině cesty se u městečka Reedsport vyplatí relativně malá - zhruba dvouset kilometrová odbočka směrem na východ. Cíl je jasný: Crater Lake. Česky by zřejmě nejvíce sedělo jméno "Kráterové jezero". Okolí Crater Lake je pro tuto část Oregonu příznačné. Terén kopcovitý, později hornatý. Kam oko dohlédne husté lesy borovic a urostlých sekvojí (Redwoods). K jezeru vede přístup ze severu a jihu.

Na obou stranách stojí vstupní brány s rangery a tudíž bez desetidolarového poplatku za auto dál cesta nevede. Samo jezero je pastvou pro oči. Sevřeno skalními masívy půlkilometrové výšky vypadá jako gigantické oko nejmodřejší modře, což jistě ocení zejména lovci dobré fotografie. Sopečný proces, jenž má toto dílo na svědomí, utichl zhruba před sedmi a půl tisíci lety.

Obrovitý kráter nachrlené lávy tehdy neunesl svou vlastní tíhu a oslaben četnými dutinami se zhroutil prakticky do nynější podoby hlubokého talíře na polévku. Jak hlubokého? Nejvyšší okraj horského plesa Hillman Peak leží v nadmořské výšce 2484 metrů, hladina jezera v nějakých 1882m a jeho nejhlubší bod pak ještě o 589m níže. Rozdíl je tedy úctyhodný - jeden kilometr a jedno sto metrů.

Jezero nemá přítok a také nemá žádný odtok. Kolik je v něm vody tedy zavísí jen a jen na množství deště a sněhu. Světe div se! I přes značné převyšení brázdí hladinu jezera velkokapacitní čluny naložené turisty a navigované zkušenými rangery. Vyjíždějí z Cleetwood Cove, jinak také jediného místa na břehu jezera, kam lze sejít po svých.

Kráčet krok za krokem strmým svahem k azurové hladině bývá zážitek k nezapomenutí. Jednak kvůli kouzlům přírody, čerstvému vzduchu a všemu tomu, proč se lidé procházejí. A jednak také kvůli té prašné klikatici, která, aby to nebylo tak strmé, natáhne skutečnou vzdálenost k vlnám jezera přinejmenším na trojnásobek.

Dolů to jde opravdu dobře. Nahoru je to pot a dřina, zkrátka mizérie. Dole u jezera ale vládne jedním slovem pohoda. Voda svádí k vykoupání. Ta je však i v sebevětších vedrech tuze studená. Namísto plavců jsou vidět potapěči v zateplených neoprénech s kyslíkovými bombami na zádech, s nimiž podnikají dobrodružné ponory v dosud neprobádaných hlubinách jezera.

Léto je k návštěvě jezera jistě čas nejpříhodnější. Už proto, že v zimě je silniční okruh vedoucí po obvodu kráteru kvůli vysokým závějím sněhu uzavřen. Jižní strana žije i v době mrazů čilým ruchem. Je totiž tradičně vyhledávaným cílem dobré lyžovačky a nerušených toulek na běžkách.

Mimochodem, jezero objevil v roce 1853 prospektor a zlatokop John Wesley Hillman. O padesát let později v roce 1902 jej americká vláda vzala pod svá ochraná křídla a učinila z něj národní park. Hlavně díky sedmnáct let trvajícímu lobingu W.G. Steela, jemuž jezero učarovalo už jako malému školákovi, kdy mu maminka zabalila svačinu do novinového papíru s článkem o Crater Lake.

Více o Spojených státech najdete na autorových soukromých stránkách:

Cleetwood Cove odkud vyjíždějí čluny s turisty

Ostrůvek uprostřed je pozůstatek druhého kráteru