Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Copacabana a Isla del Sol

  13:53aktualizováno  13:53
Naše cesta do Bolívie začala v peruánském městě Puno na břehu jezera Titicaca a musím říct, že pro mě dost neslavně, protože jsem měl zdravotní potíže. Dodnes mi není jasné, jestli to bylo jídlem nebo nadmořskou výškou, ale dost možná šlo o kombinaci obojího. Jídlo v Peru, kde jsme už strávili měsíc, nám až doposud vyhovovalo, ačkoli jsme nijak vybíraví nebyli. Samozřejmě jsme se co to šlo snažili vyvarovat nejnebezpečnějšího - především neošetřené vody a hlávkového salátu -, ale jinak jsme si pochutnávali na všem možném.

I na hustých, dobrodružně vypadajících polévkách, kterých byl vždy natolik vrchovatý talíř, že pod ním musel být ještě jeden mělký, záchytný (pravda, pohled na Peruánce, snídající polévku, z níž vyčnívala půlka čelisti prasete, už bylo moc i na nás). Až jsem si v Punu dal nějakou špatnou, a následující  noc a den strávil napůl na záchodě, napůl v mrákotách v posteli.

Příští den jsem alespoň byl schopen pohybu, takže jsme vyrazili. Mikrobusy k hranici odjížděly živelně z křižovatky uprostřed města, po místním nanejvýš ekonomickém způsobu: nejede se, dokud vozidlo není plné, nejlépe lehce našlapané. Jelikož Bolívie zrovna slavila týdenní svátek nezávislosti, nebyla nouze o místní turisty a poutníky (a busy byly našlapané dost těžce). Za dvě hodiny jsme dorazili na hranici, plné prodavačů a proudících davů, kde nejenže nám nestál v cestě žádný přísný pohraničník, ale sami jsme se za ním museli vypravit do úředního domečku a požadovat vstupní razítko, jehož absence by nám při návratu mohla dost znepříjemnit život.

Pak jsme nasedli do čekajícího bolivijského mikrobusu a odjeli do nedaleké Copacabany. Naše počáteční nadšení z toho, že se nám poštěstí uvidět fiestu - sváteční veselici - brzy ochladlo, když jsme shledali, že městečko je přeplněné, špinavé, smrduté a předražené. Místní obchodníci pružně zvedli ceny na dvojnásobek, volný hotel se těžko hledal a byli jsme rádi, že jsme našli vůbec něco.

Můj stav se mírně zlepšil, dál jsem ale trpěl průjmem a naprostým nechutenstvím. Také proto jsem začal mít podezření na výškovou nemoc, místním názvem soroche. Jezero Titicaca totiž leží ve výšce 3800 m n.m., vzduch je zde tedy již mnohem řidší a nedostatek kyslíku působí většině cestovatelů potíže. Těm se úplne vyhnout nelze;  jediným jakžtakž spolehlivým prostředkem je postupná aklimatizace.

Městečko Copacabana (po němž je pojmenovaná ona slavná pláž v Riu) založil incký vladař Tupac Yupanqui jako odpočinkové místo pro poutníky, navštěvující místní svatyni, kde se podle všeho vykonávaly lidské oběti. Jeho původní název  Copacahuana v místním jazyce Aymará znamená “výhled na jezero”. Poutním místem Copacabana zůstala i po příchodu Španelu, tentokrát díky mnohým zázračným uzdravením, k nimž zde údajně došlo. V 16. století byl ve městě nejprve postaven oltář, později se začalo s výstavbou katedrály, která byla dokončena a vysvěcena o celých dvě stě let později, v roce 1800. Její patronkou je černá Virgen de la Candelaria (tedy doslova Panna Maria hromničná). Kromě katedrály je cílem  poutníků i vrch s Křížovou cestou, odkud je krásný výhled na jezero Titicaca.

Můj zdravotní stav se stále nelepšil. Začal jsem mírně propadat panice a protože nic nepomáhalo, vydal jsem se do místní lékárny. Nedělal jsem si žádné velké naděje, a když jsem vstoupil do špinavého krámku s neméně špinavým a silně páchnoucím lékárníkem, vzdal jsem se jich úplně. Nicméně, když jsem muži pracně - spíše ručně než slovně - vylíčil své potíže, pokýval hlavou a za poněkud přemrštěnou cenu (jak se mi zdálo) mi prodal plató zalisovaných tabletek. A - světe div se - pomohly. Moje tušení že jde o výškovou nemoc se tudíž podle všeho potvrdilo: lék se nazýval Sorojchi a později jsem si v průvodci ověřil, že se skutečně jedná o jeden z doporučovaných prostředků, pomáhající zmírňovat její následky.

Druhý den ráno už jsem konečně byl schopen normálně posnídat, načež jsme vyrazili do města. Všude čilý ruch a cvrkot. Na pláži stály zaparkované řady náklaďáků a mikrobusů, všelijak vyzdobených a ověnčených, před nimiž se veselili jejich pasažéři. Pak jsme si všimli dvou kněží, nebo možná jen ministrantů, kteří postupovali od vozidla k vozidlu a pomocí tekutiny v příručním kbelíčku je křtili. Jestli to byla voda nebo něco ostřejšího, se nám zjistit nepodařilo. 

Pochybnosti jsme zato neměli později, když jsme se pracně vyškrábali na vrch s Křížovou cestou, kde podél stezky stáli kupčíci, liči olova a také prodavači jakýchsi modelů domků a autobusů (které měly i půl metru délky). Napřed jsme nechápali smysl tohoto obchodního artiklu, až jsme viděli, jak je po zakoupení jejich majitelům podivní chlapíci v typických andských pletených ušankách křtí pivem! Přímo z láhve.  

Usoudili jsme, že tento rituál má zřejmě přinést štestí jejich skutečným obydlím a oněm obstarožním vozidlům, která jsme viděli dole na pláži (ta vypadala, že rozhodně potřebují trochu toho štěstí k tomu, aby vůbec dojely). Nahoře, kolem sedmi Dolores - výjevů z Kristova života - obklopených svíčkami, se pohybovaly davy svátečně oblečených lidí, většinou celých rodin, kteří se fotografovali. K tomu účelu tam bylo i několik fotografů s polaroidy. Jedna skupinka se dokonce nechala zvěčnit s gringos (námi) v pozadí. Prostě pouť jaksepatří.

Nejvýznamějšími bohy, kteří z Isla del Sol pocházejí jsou bohyně země Pachamama, bohyně moře Mamacocha a především nejvyšší bůh a stvořitel všeho živého Viracocha. Ten prý původně stvořil svět obrů, ti se však protivili jeho příkazům, takže je opět zničil a z hlíny vytvořil lidi. Svět byl ale dosud ponořen do tmy, takže poručil, aby z jezera Titicaca povstali další bohové - bůh slunce (Inti) a bohyně měsíce (Mamaquilla). Od té doby existuje svět, jak ho známe, a jeho středem i rodištěm je majestátní jezero Titicaca.

Nazítří jsme si udělali dvoudenní výlet na ostrov Isla del Sol, neboli Sluneční ostrov, kde se měly nacházet incké ruiny. Legenda praví, že se zde narodil první inka, Manco Capac, zakladatel Cusca. Podle další pověsti je Isla del Sol a jezero Titicaca místem vzniku světa a rodištěm inckých božstev.

Po zhruba hodinové plavbě jsme dorazili k ostrovu. Od přístavního mola vedla strmá stezka do kopce, ovšem naše námaha došla odměny v podobě krásného penzionu s výhledem na jezero a zasněžené hory v dálce (jak jsme zjistili odpoledne), i na východ slunce (jak jsme zjistili druhý den ráno). Odpoledne jsme obešli část ostrova, který byl daleko čistší než většina míst, která jsme zatím viděli, všude úhledná políčka a domky s doškovými střechami - ale nikde žádné ruiny.

Bez podrobného průvodce jsme zjevně neměli šanci je nalézt, tak jsme se jen kochali malebnou kopcovitou krajinou s neustále se měnícími průhledy na jezero.  Krásný den měl i patřičné završení. Po návratu do penzionu jsme s překvapením zjistili, že na nás i na dalších šest turistů už čeká večeře: velmi chutná ryba s rýží a zeleninou. Rázem jsem na soroche zapomněl a nad plným talířem a sklenkou vína jsem svět viděl z navýsost příjemné stránky.

Zážitek pro mě dokonce začal nabývat i duchovního rozměru. Zřejmě to bylo způsobeno tou podmanivou atmosférou společné večeře, prosté, ale chutné, v družném rozhovoru s kolegy - cestovateli ze všech koutů světa, ve skromném, avšak příjemném prostředí, navíc při romantickém světle petrolejky. Celé to působilo velmi nadčasově; jedli jsme ryby, vylovené z posvátného jezera inků, na ostrově, který byl údajně samým středem světa - chyběl tu snad jen duch Manco Tapaca.  I když kdoví...

Na druhý den při zpáteční cestě po nádherně modré hladině jezera a pod oblohou bez mráčku v nás ještě doznívaly příjemné dojmy z vydařeného výletu. Na střeše motorového člunu - odkud byl krásný výhled na jezero i okolní ostrůvky - jsme se spokojeně vyhřívali na žhavém andském slunci a sbírali síly na následující  náročnou jízdu autobusem do bolivijského hlavního města La Pazu.

Copacabana - začátek Křížové cesty, pohled na město a katedrálu

Autor:




Nejčtenější

Typický obrázek z německé Rujany: plážové „domečky“ jako ochrana před stálým...
Hrachovka z pytlíku, vlny studené. Jak se za Československa jezdilo k moři

Praotec Čech nás zavedl do středoevropské kotliny, rok 1918 nás v ní hranicemi uzavřel. Výsledek: nemáme moře. A přece jsme po jeho vlnách vždycky toužili....  celý článek

(Ilustrační snímek)
Karambol v Chorvatsku? Nehodu nechte zapsat a pokutám se nebraňte

Zkazila vám dovolenou v Chorvatsku bouračka? Zkuste nepanikařit a nezapomeňte na záznam o dopravní nehodě. A hlavně zavolejte tamní policii - stačí vyťukat...  celý článek

Některé turistické stezky a cyklotrasy v Národním parku Šumava jsou po...
Šumavský park chce zakázat vstup do lesů. Na stezky padají stromy

Nevyrážejte do lesů kolem Nové Pece a Stožce, mnoho turistických tras je stejně neprůchodných. Takové varování vydal ráno Národní park Šumava. Silný vítr o...  celý článek

V červnu 2016 byly otevřeny nové turistické stezky v Adršpachu.
Jak vyzrát na Adršpach. Fronty a přeplněná místa přenechte nezkušeným

Adršpašské skalní město praská ve švech pod náporem turistů a fronty se stojí na vstup do skal i na parkoviště. Jak z toho ven a současně si bizarní pískovcové...  celý článek

Specialized Turbo Vado 4.0
Jak se přilepit hobíkovi na záda. Test elektrokola do města i na výlet

I největší skeptici už vidí, že expanzi elektrokol nic nezastaví. Po velkém průlomu v Německu, Rakousku a Švýcarsku v uplynulých letech definitivně zasahují i...  celý článek

Další z rubriky

Typický obrázek z německé Rujany: plážové „domečky“ jako ochrana před stálým...
Hrachovka z pytlíku, vlny studené. Jak se za Československa jezdilo k moři

Praotec Čech nás zavedl do středoevropské kotliny, rok 1918 nás v ní hranicemi uzavřel. Výsledek: nemáme moře. A přece jsme po jeho vlnách vždycky toužili....  celý článek

Tanečník ze Sepiku je připravený na kulturní show v Madangu.
My máme hodinky, oni mají čas. Co udělají mobily s Papuánci?

Martin Soukup letos dostal cenu Neuron, udělovanou nejlepším vědcům. Mimo jiné za to, že sleduje, jak žije asi patnáct set lidí v odlehlém údolí ostrova...  celý článek

Cestou necestou
Puchýře jako dvacka a klopýtání v dešti, to je slavný dánský pochod

Tři dny intenzivní chůze napříč dánským ostrovem Fyn spolu s dalšími 850 nadšenci pěší turistiky, tak vypadá akce nazvaná Fjällräven Classic Denmark. Treku...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.