Co vše pozorují duše předků

- Lehké ranní mrholení nemění zavedený běh věcí. Bouchají dveře nízkých dřevěných domků a lidé z vesnice spěchají k nedělní bohoslužbě. Domorodá dívka sleduje kapky trudnomyslně bubnující o plechové střechy. Vao, jediné větší sídlo na tichomořském ostrůvku Ile des Pins, se probouzí do nového dne. Bílé stěny církevního stánku vymezují průčelí proti tmavě rudé hoře v pozadí.
Na ušlapaném plácku před portálem se sjíždějí automobily neuvěřitelných značek. "Bonjour," říká domorodá dívka zdvořile neznámým lidem, kteří tak špatně ovládají kostelní písně. Kněz je kapelníkem velkého sboru, který nepátrá po textech. Slova nejsou složitá, melodie nasávají volnost okolní krajiny. Měkké tóny se ohýbají jako kmeny aurakárií rostoucích okolo. Venku se jasní. Malá přeháňka tady netrvá déle, než by člověk vypil sklenku papájového džusu. "Jdete k mohyle?" obracejí se na sebe příbuzní na konci církevního obřadu. Je to takové nadbytečné ujištění, každý se dá po cestě do kopce. Domorodá dívka kráčí v čele procesí. Je dcerou kostelníka a zdá se jí v pořádku, že všemu tak nějak velí. Klikatá cesta křižuje úbočí hory, které déšť mění v záludnou skluzavku. Procesí nevyvede nic z rovnováhy. Ani nejstarší babičku nenapadne vzdát cestu klouzavým bahnem. Nedozírné rozhledy na vrcholu jsou pro každého příliš všední, nikoho nezajímají. Přišli promluvit se svými předky. Skromný vesnický hřbitůvek ožívá barvami svátečních šatů i čerstvých květin. Všichni postávají u netečných náhrobků a vzpomínají. Dívka vysvětluje, že hřbitov je křesťanský. No jistě, ale jsou katolíci? To není důležité, odpovídá. Nevadí ani dřevěný totem na kraji srázu. Tady se to všechno nějak toleruje. Mladá maminka s poplakávajícím novorozenětem u vyřezávaného reliéfu odpočívá. Nechce, aby pláč ostatní rušil. Jinak ale stráví celý den se svou početnou rodinou. "Každý Evropan myslí v první řadě na sebe," říká o chvíli později mladík opřený o vysloužilého renaulta. "U nás se nikdo nesmí cítit hůř než ostatní," vysvětluje výhody tichomořského rovnostářství. Pár set kilometrů od pobřeží Austrálie se cítí melanéští Kanakové ztraceni v nekonečných vodách Tichého oceánu. Tři čtvrtě hodiny letu to mají lidé z Ile des Pins na hlavní ostrov zvaný Grande Terre, Velká země. Tam leží i Nouméa, metropole Nové Kaledonie. Dál už nic, ať se člověk otočí, na kterou chce stranu. Domorodá dívka ví, kde leží Paříž i jak vypadá Eiffelovka. Zametá spěšně podlahu po bohoslužbě. Zítra ji čeká pár hodin školy, kam chodí vcelku ráda. Je jí jen trochu smutno, všichni její sourozenci odrostli a nevidí je teď moc často. Možná také jednou odejde, ale netěší se na to. Přijde o bílé opuštěné pláže, o večery u ohně i o společné oslavy. Duše předků, které jsou neustále přítomné všemu dění ve vesnici, se příliš neradují z některých nových věcí. Sledují opuštěné dřevěné domky ponechané napospas osudu. Ano, lidé z vesnice znovu objevují staré zvyky a opatrují památky předků. Současně však odcházejí do bohaté metropole za prací a staleté pořádky se hroutí. "Nemají peníze nás navštěvovat, říká shrbená babička, která si musí sama chodit nakupovat. Celá její rodina už odešla vydělávat do padesát kilometrů vzdálené Nouméy. Domorodá dívka to nechápe. Civilizační vymoženosti jí moc neimponují. Taková lednička s mrazničkou jsou hezké předměty, co však s nimi, když bouře občas přeruší elektrický proud? A to si představte, že někteří rybáři už vyrážejí na moře s tím divným příručním telefonem. Zavolají rodině, co ulovili, takže má to potom vůbec cenu je jít vítat na břeh? Ovšem takové auto není zase špatná věc. Po skončení mše se zvedá prach před místním konzumem. Prodává nepřetržitě. Tátové přibrzdí, děti vyskočí pro čerstvou veku, jogurt a máslo. A také návnadu na ryby, odpoledne se pojede chytat. V Nouméy se zatím nedělní dopoledne líně vleče. Číšník oprašuje svůj bílý slaměný klobouk a uklízí stoly po včerejší slavnosti. Bar La Coupole byl jedním z míst, kde se slavil tradiční svátek hudby. Číšník nemá moc jasnou hlavu. Kdo by měl, když si s ním každý chtěl připít. Vzpomíná si dobře na začátek, to mělo vše ještě jasné kontury: klasický hudební kvartet zpíval v rohu, hosté se uměřeně bavili. Jedno z jeho nenápadných lákadel na hosty se znovu osvědčilo: je to tajný recept na úžasný odstín aperitivu kir. Přísadou je ovocná šťáva, jejíž složení zná jen on. Také vymyslel rafinované omáčky, díky nimž jedna a ta samá ryba po celý rok nemůže zevšednět. Jeho kuchyně nabízí i jiné věci: speciality japonské, indonéské, vietnamské, tahitské, alžírské či provensálské. Hosté mají své kořeny leckde. Jenže včera to vše nebylo o jídle. Každý čekal, až vokální kvartet utne své napodobeniny Mamas and Papas a přijde místní spolek bongistů. To je taková móda. Nemůžete být dnes prostě mladým a zajímavým mužem v Nouméy bez důkladné znalosti úderů na některý z vypletených bubínků. Není to však nástroj tak docela vyrostlý z místní kultury. Spíše funguje jakási vzdálená rastamanská spřízněnost. Někdo má tuniský bubínek, jiný zase kubánský, dovoz nástrojů tu docela vydělává. První začal tlouci jednoduchou skladbu učitel hudby, vzpomíná si číšník. Pak se přidávali ostatní. Dál a dál rafinovaně dělili takty a spokojeně sledovali, jak i publikum upadá do transu. Neslavilo se přitom jen v La Coupoule, ale v celém městě. Celé město se teď také dostává z kocoviny. Snad se podívat kus podél kamenného nábřeží. Nad městem se tyčí oblá hora, Ouen Taro. Byla jedním z těch vrcholů, který tak mocně připomínal kapitánovi Cookovi jeho rodné Skotsko, že nazval zemi Kaledonií, tedy pochopitelně Novou Kaledonií. O kus dál se pyšní luxusní vily. "Tady je to přesně naopak: je třeba mít peníze, aby člověk bydlel na periferii," říká pan Igor Lebovič, zřejmě jediný Čech, který zde žije. Vyváří v kuchyni pro místní vojenskou posádku. Jinam by se nestěhoval za nic na světě. Spokojeně vychutnává doutník a přímo z terasy své vily sleduje, jak kopce vrhají stín přes mořský záliv. Večer se blíží i na Ile des Pins. Domorodá dívka sedí s ostatními u ohně a opéká ulovenou rybu. Ráda by si ještě chvíli po večeři povídala, ale všichni mizí ve velké chatě. Na zářivé obrazovce začínají sportovní zprávy. Slavný rodák Karembeu možná zase rozdával góly v daleké Evropě.

Může se hodit

* cesta na Novou Kaledonii je sama o sobě nevídaný zážitek, je to jedna z nejdelších leteckých tras na světě, let z Paříže trvá 22 hodin

* území je stále pod francouzskou správou, platidlem je francouzský frank

* není potřeba vízum, nutné nejsou ani jiné formality

* očkování se nevyžaduje, nehrozí zde žádné infekční onemocnění

* restaurace jsou poměrně drahé, potraviny se vyplatí nakupovat v široké síti hypermarketů

* s ubytováním a dalšími informacemi poradí New Caledonia Tourism: 20 Rue Anatole France, Nouméa tel.: 00 687 24 20 80 http:// www.newcaledonia.org

Kanacká dívka

Na Ile Pins se pěstují společenské kontakty na prostranství před katolickým chrámem.

Podél novokaledonských břehů se rozprostírá druhá největší laguna na světě.

Kanacké obydlí neklade nároky na stavitele.