Ráno se bohužel často stává, že se několik takových přejetých, nebo zraněných nešťastníků najde. Ti, co měli trochu štěstí, jsou převezeny do jedné z několika australských nemocnic. Byla jsem zvědavá, jak to tam chodí a jak vlastně vůbec takový zvířečí špitál vypadá a tak jsem jeden (WILDCARE ANIMAL RESCUE) navštívila.
Vjíždím k závoře a k místu, které je celé ohraničené jakýmsi pletivem. Ať se podívám kamkoliv, všude stojí a visí značky „pozor klokan obousměrně“. A je to opravdu tak..., hned jsem si jich všimla. Skáčou tam se zavázanýma nohama, ocasem, někteří i s obvázanou hrudí. Po zazvonění jsem vpuštěna dál. Abych nepřišla s prázdnou, přináším ručníky a vlněný svetr, který mi darovali pro tento účel australští kamarádi.
U vchodu do stylové předsíně mě zaujala nástěnka s podrobným popisem o vývoji klokanů. Většina z nás ví, že se jedná o vačnatce, že jsou to býložravci a pohybují se skoky. Ale určitě všichni neví, že život malého klokánka začíná už ve vaku, kdy je to teprve pouhé embryo. Klokanů je něco přes 40 druhů. Největším vačnatcem na světě je klokan rudý (červený), dorůstá velikosti dospělého muže a váží až 85 kilogramů. Po pěti až deseti měsících opouští malý klokan kapsu, ale zůstává u matky až do jednoho roku popř. roku a půl.
Naproti mi přichází usměvavá paní, která se představila a požádala mne, abych jí následovala. Na chodbě, kterou jdeme, visí klece s ošetřenými papoušky a mne přepadá pocit lítosti. Můj dárek paní Watsonovou velice potěšil, prý mi hned ukáže, jakou úlohu vlněné deky, svetry, ručníky, atp. splňují.
Jsme na místě. Nejdříve se překvapivě rozhlížím, co budu dělat v obývacím pokoji. Pak ale vidím několik postýlek, ze kterých vykukují zvědavé oči. Také mne napadla otázka, proč je tam takové množství bedýnek a krabic. Můj údiv nebylo možné přehlédnout a tak paní Watsonová začala s výkladem. Vyprávěla mi, že nemocnice je stará už 15 let. Má za úkol pečovat o zraněná, dehydrovaná, vystresovaná případně ještě nesamostatná zvířátka, jako jsou právě klokani, kteří mě nejvíce zajímali.
V těch bedničkách prý spinkají mláďátka wombatů. Přistupuji blíže k malým postýlkám (když jsem byla ještě malá holka, měla jsem jednu takovou podobnou pro panenky). Teď už moc dobře vidím, kdopak to na mne zvědavě kouká. Jsou to oči klokánků, kteří přišli o maminku a jsou zde uměle krmeni a připravováni na příští život v divoké přírodě. Místo vaku, jsou zamotány v oněch hřejivých materiálech (deky, ručníky, vlněné oblečení). Krmí se z lahvičky, ale pozor, nikoliv kravským, ale speciálním mlékem z prášku.
Venku jsem si potom ještě prohlédla další zvířata, pro některé z nich to byl už poslední den v nemocnici. Při pomyšlení na to, že v Austrálii jsou stále zabíjeni spousty klokanů pro jejich heboučkou srst a maso, mi z toho bylo ještě více smutno. Zde u paní Watsonové a v dalších jiných zvířecích nemocnicích se bojuje o život každého jednotlivce a v realitě umírají po desítkách, zda-li ne po stovkách celé skupiny.
 Opuštěný klokan potřebuje lásku, stejně jako člověk. |
 Klokani v divoké přírodě se nejraději drží po skupinách. |
 Dokonce i vetší mládě klokana zůstává v blízkosti matky po delší dobu. |
 Klokaní mládě leží v postýlce jedné australské zvířecí nemocnice. |
 Těchto vačnatců je mnoho druhů, živí se převážně trávou, přebývají v norách a žijí nočním životem. Mládě se rodí do kapsy, stejně jako u klokana. |
