Karlův most.

Karlův most. | foto: Aleš Berný, iDNES.cz

Neběhá za tramvají, nesnáší fronty a nepozře blafy. Co by Pražák neudělal

  • 382
V Praze je všechno jinak. Jsou tu nejvyšší platy i nejvyšší životní náklady, žije tu nejvíc bezdomovců i nejvíc milionářů. Polovina Čechů na Prahu nadává a ta druhá do ní jezdí za prací nebo po tom hrozně touží.

O Pražácích koluje řada pověstí a část se zakládá na zkušenostech s pravověrnými obyvateli matičky měst, omývaných Vltavou. Berte následující příspěvek s humorem a nadhledem, neboť bez něj podobný text nešlo vytvořit.

Když Pražák zpívá

Pražáci mluví jinak než zbytek republiky. Přestože rozličnosti v nářečí a dialektech v posledních letech výrazně umazala televize, stále platí pravidlo, že Pražáka podle mluvy hned poznáte, protože zpívá. To je to neustálé protahování slov se stoupající intonací, na kterou je zbytek republiky tak háklivý, hlavně pak střední Morava, kde se zachovala nejspisovnější mluvená forma češtiny.

Pražáci obecně nejsou v republice příliš v oblibě, což jednoduše ignorují a na oplátku pohrdají zbytkem republiky. Ať je někdo z Brna nebo z Plzně, pro Pražáka je to vesničan, který neumí jezdit metrem a bojí se na jezdících schodech.

Pohrdání zbytkem republiky dobře znají všichni fotbaloví fanoušci: třeba na Spartě se na venkovské týmy pokřikuje hanlivý slogan „seno a vidle“.

Polévka za 240 korun

Pražané jsou v posledních letech doslova posedlí jídlem. Okupují náměstí i náplavky, kde se konají farmářské trhy, honí se za sezónními potravinami od jarního medvědího česneku až po podzimní dýně. Kolikrát to vypadá, že vedle jídla už nemají další koníčky. Ostatně vždycky se říkalo, že v Praze je blaze a to teď platí víc, než kdy jindy.

V pražských ulicích se najdou podivné artefakty. Na Kampě čurají dva chlapi na zbytek republiky, v Lucerně visí zdechlý kůň sv. Václava a v Dlouhé stojí rozkročená šestimetrová matróna z oceli...

Pro turisty z venkova obyčejný park. Pro starší Pražany kultovní místo, kde stál zelený a posléze růžový tank a kde mnoho z nich skládalo svůj pionýrský slib.

„Když se sejdou chlapi, tedy alespoň v mém okolí, tak se už nebavíme o ničem jiném než o ženách, jídle a víně. Auta či fotbal, to už se moc nenosí. Když o tom tak přemýšlím, jídlo a víno budou na prvních místech, pak přijdou na řadu ženy a pak až to ostatní,“ podotýká jeden z nejlepších pražských šéfkuchařů Jan Punčochář.

Ostatně, asi nikdo z Bruntálu či z Vyškova nepochopí, jak je vůbec možné, že někdo v Praze zaplatí za jednu polévku 240 korun. Přesně tolik stojí kulajda v restauraci na Malé Straně. „To je přece naprostá zhovadilost. Ale těm Pražákům to přeji,“ durdí se inženýr Martin Černý z Hradce Králové.

Zítra ráno v půl dvanácté

Pražáci odmítají vstávat před sedmou a pracovat před devátou. Zatímco zbytek republiky se drží komunistického modelu pracovní doby a mnohde se stále pracuje od šesti či od sedmi, v Praze začíná pracovní doba často až v deset hodin, tedy v době, kdy lidé z Ústí či z Opavy mají už dávno po svačině.

Terasy a zahrádky kam se podíváš. Některé jsou turistické, jiné slouží především Pražanům. Jen se podle nové vyhlášky zavírají nesmyslně už v deset hodin.

Jistě znáte slavnou Belmondovu hlášku z filmu Policajt nebo rošťák: „Zítra ráno, v půl dvanácté!“ Přesně tak to Pražáci vnímají. „Pražákům se většinou nedá dovolat před desátou. A dopoledne toho nikdy moc neudělají,“ glosuje Klára Chromá, která v Praze několik let pracovala jako šéfredaktorka časopisu, než odešla za prací do Kanady. Pražáci mají podle ní spousty výhod, ať už je to mnohem vyšší plat (ve srovnání se zbytkem republiky) či schopnost zorientovat se ve většině evropských velkoměst, protože jsou na velká města prostě zvyklí.

Objedu to stůj co stůj

Co Pražák nesnáší, je čekání ve frontách. Pražák si myslí, že by mělo být v jeho okolí tolik obchodů, aby nemusel nikde čekat, takže když někde vidí frontu, znechuceně odchází pryč. Stejné je to s čekáním v dopravních zácpách, které vyloženě nenávidí a pokud se do nějaké dostane, snaží se inkriminované místo objet vedlejšími ulicemi, byť mnohokrát najede spousty kilometrů více a často neušetří ani minutu času.

Jenže Pražák si zakládá na tom, že zná zkratky a že pasivně nečeká jako nějaká „náplava“, která se v Praze nevyzná. Prostě vezme situaci do svých rukou a aktivně problém řeší.

Dalo by se říct, že Pražáci jsou namyšlení, bohorovní a netrpěliví. A značně sebevědomí. „Myslím, že Pražáci jsou oproti zbytku Česka méně motivovaní, neboť všechno mají a nemusí se moc snažit. Když jsem se chtěla prosadit jako holka z Moravy, musela jsem makat dvakrát tolik, abych vypadla z vesnice a někam to dotáhla. Musela jsem toho mnohem více vydržet a překousnout spoustu nepohodlí, než jsem se prosadila,“ svěřuje se Jana LeBlanc, která se po několika letech strávených v Praze přestěhovala do Washingtonu.

Ničemu se nediví

Pražák se nikdy ničemu nediví, neboť všechno už někdy viděl, slyšel, vyzkoušel a ochutnal. Proto nikdy neřekne ono venkovanské „Fakt jo? Nekecej...“ Jen lehce pokrčí ramena a pohodí hlavou s výrazem, že přece není včerejší. Každý velký kluk přece ví, že v Praze je všechno možné. Že v Bugsy‘s baru v Pařížské prodávají jeden koktejl za dvacet tisíc, že v Oyster baru mají láhev šampaňského za 60 tisíc a že na Kampě vás vytáhnou v jeřábu do výše padesáti metrů a tam servírují večeři.

Pražák také nikdy neběhá za tramvají a pokud náhodou někoho za tramvají běžet uvidíte, je to buď spěchající turista nebo brigádník z venkova. Každý Pražák se totiž už na základce učí železné pravidlo, že za ženskýma a za tramvají se prostě nikdy neběhá.

Nejkrásnější město světa

Karlův most Pražáky moc nebere. Sice ví, že něco takového v centru stojí, ale z jednoho břehu na druhý jezdí raději tramvají nebo metrem.

Pražáci jsou pyšní na své památky (byť Karlův most přeplněný turisty celoročně ignorují) a všem se chlubí, že žijí v nejkrásnějším městě v Evropě. V tom mají nepochybně pravdu, protože kombinace kopců, řeky, gotických či románských památek, impozantního Pražského hradu a romantického Karlova mostu nemá v Evropě konkurenci.

Současně jsou Pražáci hrdí také na to, že se ve městě čepuje nejlepší pivo, byť je vyrobené v Plzni (což je vlastně, především při pohledu z Německa, takové pražské předměstí). Tradiční hospody U Tygra či U Pinkasů nebo nově vznikající Lokály nabízejí fantastické tankové plzeňské. A protože spousta dalších hospod se v posledních letech předhání v nabídce speciálů z malých pivovarů, Praze se opět vrací titul jedné z nejvýznamnějších pivních metropolí světa.

, pro iDNES.cz