Členové expedice se zabydleli na ledovci

  • 3
1.7 Víkendové práce: Pod horou Qgir (čínsky) padlo jednoznačné české rozhodnutí - nepůjde se "normálkou", nýbrž celá skupina zaútočí na karákorumského obra tzv. Česenovou cestou. Tou stoupají už lezci mezinárodního týmu, který řídí Němci a jsou o pár dní napřed. V sobotu vyrazili už ve čtyři hodiny ráno tři Češi: Radek Jaroš, Zdeněk Hrubý, Petr Mašek. Do výšky 6000 metrů vynesli jeden stan, jídlo,lana a zřídili rovnou první výškový tábor. Zatímco se Mašek vrátil, zbylí dva stateční přečkali kvůli aklimatizaci mrazivou, ale jasnou noc. Ráno se vrátili. Cestou minuli druhou trojici, která s dalším materiálem stoupala do HC 1 High Camp) - Soňa Vomáčková, Josef Šimůnek a Miroslav Caban.

Na čem se všichni shodli
Sklon skal a ledu je dost obtížný a je  těžké přečkat celodenní palbu slunce. Postup prací na kopci zatím sleduje Luděk Ondřej - Bouda, který si ještě doléčuje sedřené paty. Stává se tak pozorným svědkem hned několika menších i větších lavin, které přes den vesele a pěkně nebezpečně frčí z Qgiru dolů k základnímu táboru. Jenomže zatímco paty se  během dvou dnů zacelí,laviny se asi vyléčit nepodaří. Dost nepříjemné překvapení přinesla jen malá namátková inventura materiálu, při které se ukázalo, že v táboře není dost plynu na vaření .Podle všeho je to chyba pákistánské zajišťující agentury, která část zásob plynu opomněla cestou. Hbitě to ale napraví.Pošlou nosiče.

Defekalizace a vůbec takové drobné úpravy
Ten den, kdy jsme dorazili do základního tábora, jsme si ničeho moc nevšímali. Vyplatili jsme nosiče, postavili stany, snědli teplé placky s něčím a zalehli. Ale hnedle s následujícím dobrýtrem jsme si začali všímat drobností, které tady zanechaly předchozí expedice a které kazí chuť k jídlu. A ejhle - tadyhle, tamhle i tady... A tak jsme vzali lopatu a láhev kořalky a se sebezapřením
jsme očistili alespoň nejnutnější prostor. Ale ukázalo se,že jsme neodstranili všechno to, co kazí příjemné spočinutí na kamenitém ledovci pod K2. Hned další ráno jsme přestěhovali pákistánského styčného důstojníka i se stanem o dobrých patnáct metrů dál. Ne,česká expedice není parta ošklivých rasistů. To v žádném případě! Ale když on ten syčák tak chrápe...

Cudnost - v Pákistánu relativní pojem
Pákistánští muži nosí všichni do jednoho kalhoty na šňůrku a přes ně dlouhou  košili. Velmi praktické. Ve vedrech to příjemně větrá a navíc - a to je tady v Pákistánu velmi podstatné - si každý s sebou nosí vlastní pisoár. Vskutku. V Pákistánu je přesně podle bontonu když si osmahlý muž dřepne na bobek - dlouhý podolek vpředu i vzadu vytvoří nejnutnější soukromí - a učiní, co je zrovna potřeba. Cokoliv, kdekoliv. Ve městě, u cesty, vedle stánku s colou, kdekoliv. Cudný Evropan zpočátku trochu trpí. Ovšem když se Evropan v Pákistánu za kamenem daleko od civilizace vysvlékne do naha a po pěti dnech potivého pochodu se rychle ve škopíku omyje, jdou na Pákistánce mdloby.

 

Horolezci věří, že s lepším počasím by výstup nevzdali.