Každý rok se vydávám s batohem na zádech za poznáním různých kultur. A protože chci zažít země takové, jaké skutečně jsou, snažím se prožívat s místními obyvateli jejich každodenní život.
Ne vždy je cestování místní veřejnou dopravou či spaní v soukromí pohodlné nebo jednoduché, přesto mi to přináší výjimečná poznání i setkání. Vloni padl můj výběr na zemi, jejíž kultura patří k nejstarším.
Bambusové vory
Na čínské poměry je Jang-šuo docela malé, má asi tři sta tisíc obyvatel. Když neobyčejnou krajinu v okolí města vidím poprvé, říkám si, jestli ji má šanci ještě něco překonat.
Všude kolem stojí jako němí strážci vápencové homole. Nejde je ani spočítat. Kolik jich může být? Sto? Tisíc? Kam se podívám, všude samá skála. Jedna vedle druhé. Nakonec se dozvídám, že je jich přes dvacet tisíc a každá je jiná.
Krásu zdejší krajiny můžete obdivovat z různých úhlů. Já si na doporučení místních vybrala plavbu na bambusovém voru po řece Li.
Vyrážím brzy ráno a cestu autobusem do „přístavu“ s vory nám zpestří zastávka, během které se můžeme pokochat pohledem na krasové útvary.
Mimochodem většina Číňanů je nosí neustále v kapse. Každý, kdo dostane do ruky dvacetijuanovou bankovku, zná pohled na řeku Li právě z ní a právě odsud. I proto se tady motá tolik lidí s fotoaparátem. Chtějí si místo zdokumentovat, je to přece výzva, udělat fotku na chlup stejnou, jako je obrázek na bankovce.
Ohromující Čína v okolí města Jang-šuo (Yangshuo) v provincii Kuang-si
Teď už ale nasedám na bambusový vor. Ačkoliv je dávno poháněný motorem, bidlo stále zůstává jeho nezbytnou výbavou. Nechávám se unášet na vlnkách a mám pocit, že jsem součástí karavany, která vyměnila skřípání písku pod nohama za šplouchání vody.
Plavba bambusovými vory je masová atrakce, která vyvolává dojem, že jsem součástí jednoho obrovského, nekončícího plavidla. Někdy je jich k sobě připojeno i několik desítek.
Cestou obdivuji krásu vápencových, kuželových vrchů. Jedinečnost a malebnost jsou synonymy pro cestu, která se klikatí v různých zatáčkách ažkútesu, jehož popularitu znásobují básníci a malíři ve svých verších a obrazech. Řeka Li však nabízí další atrakce, které vycházejí z letitých tradic obyvatel, kteří kolem ní žijí.
Na ryby bez háčku
Někdo loví ryby na udici, jiný má k tomu speciálně vycvičené ptáky. Lov pomocí kormoránů se těší velké popularitě, a tak si ho nemohu nechat ujít. Nastupuji společně s další asi čtyřicítkou lidí za svitu lucerniček v černočerné tmě na uvázanou loďku a čekám, co přinesou další minuty v téhle pustině.
Stařičký rybář se odpíchne a dává svému voru, na kterém sedí kormoráni, směr. Má rozsvícená světla, aby mohl pozorovat hladinu a mít úlovky pod kontrolou.
Začíná pádlovat a kormoráni vyčkávají na ten správný okamžik, kdy zaútočí na rybí kořist.Teď... teď! Ptáci se střemhlav vrhají za svými úlovky. Nejrychlejší z nich ponoří zobák pod vodu a lapne po rybě.
Rybář zůstává v klidu a dál brázdí noční řeku. Proč vlastně v noci? Má tak šanci na větší úlovek. Ryby jsou totiž v tomto čase méně „ostražité“. A co kormoráni? Neláká je kořist spolknout, místo aby ji přinesli do lodě svému pánovi? Určitě by si rybu dali, ale mají podvázané vole, takže jim ryba do žaludku nesklouzne.
Dorážíme do cílové stanice, kde se zbylé ryby vytáhnou z hrdel všech ptáků. Otázkou je, jak dlouho ještě bude tento způsob lovu pokračovat, protože umění není pomalu komu předávat. Synové rybářů dnes putují po jiných cestách než jejich tátové.
Dvacet kilo čaje za den
Je ale čas odpoutat se od řeky a vyrazit dál do krajiny, kde se rozprostírají čajové plantáže. Spolu s dalšími čajomilci jsem se vypravila sbírat zelené lístky na plantáž Seven Fairies Peak, která se rozprostírá v tisícimetrové nadmořské výšce.
Vyfasujeme proutěný košík, klobouk a vydáváme se do akce. Čajovníky se na plantáži udržují zhruba jeden metr vysoké, aby se lístky pohodlně sbíraly. Průvodkyně nám vysvětluje, že je dobré uštípnout nehty mladší – a tudíž menší – dva lístky a pupen přímo ze špičky výhonku. Ty jsou totiž kvalitnější.
Bohužel však při sběru nabírá obsah košíku na objemu jen velmi pomalu. I když se ze všech sil snažím, abych natrhala aspoň průměr toho, co takzvaně levou zadní zvládají místní ženy, jsem příliš pomalá. Cíl naplnit proutěný košík dvaceti kilogramy lístků během půldne pro mě zůstává v nedohlednu.
S obdivem k místním sběračkám odevzdávám košík a balím si pár čajových lístků jako vzpomínku do batohu. Začátek cesty čaje, než zavoní v letitém hrníčku, pro mě tedy pomalu končí, i když ne tak úplně.
V místní čajovně ještě ochutnávám nápoje z místní produkce. Lahodnému zelenému, černému či chryzantémovému čaji nemohu odolat. Ačkoliv si doma spíš pochutnávám na zeleném čaji, místní černý jsem si objednala vícekrát. Na jazyku se jen rozplývá lehounká chuť fermentovaných lístků.
Zdejší chryzantémový zase zanechává v ústech na chvilku aroma kouře. Chutná, jako by byl uzený. Když později večer dorazím do svého pokoje, uvařím z lehce zavadnutých lístků ukrytých v batohu ještě jeden šálek, abych si díky jeho vůni ten výjimečný den prodloužila alespoň o pár minut.
