Kvůli němu také zmizel duch chrámu, který století před jeho narozením nechal vybudovat král Slunce, Ludvík XIV. Nábožné obrazy v kupoli stále září barvami a strážní duchové dál pátravě shlížejí na návštěvníky. Ale od dob, kdy sem Napoleon přemístil ostatky největšího vojevůdce královského Francie, maršála Turenna, a naproti němu nechal pohřbít srdce Sébastiena Prestre de Vauban, jenž obklopil svou vlast věncem nedobytných pevností, už to stejně není příbytek Boží.
Zvláště když v tom, co začal Napoleon, pokračovala i republikánská Francie. Ta sem umístila sarkofágy maršála Foche, dovršitele francouzského vítězství v první světové válce, a jeho současníka, maršála Lyauteye. Tento málo známý voják dovršil budování francouzské říše "vzorovou" kolonizací Maroka a vychoval vítězné generály první světové války.
Jen dvě kaple u vchodu narušují soldátskou jednotu královské, císařské a republikánské Francie. Napravo od dveří je pohřben Josef Bonaparte, nalevo Jerome - oba Napoleonovi bratři, kteří se však na poli válečném nijak nevyznamenali.
Nechal je sem přivézt jiný Napoleon, druhý a poslední císař Francie, na nejž slavný spisovatel Victor Hugo napsal ironický pamflet "Napoleon Malý". Tento císař si uvědomoval, že svému slavnému předchůdci nesahá ani po kotníky - vzdor svým vítězstvím nad Rakušany u Magenty a Solferina. Možná si chtěl pomocí Josefa a Jeroma získat alibi, aby tu jednou mohl sám spočinou ve výsluní slávy svého strýce. Po katastrofách u Met a u Sedanu, kde se v září 1870 osobně vzdal pruské armádě, to však bylo vyloučené. A tak dóm patří jen jedinému Napoleonovi - generálovi, konzulovi, císaři a vyhnanci. Dva náhrobky za oltářem u vchodu do krypty dodávají tomuto "zasvěcení" skoro faraonský přídech. Patří dvěma generálům, kteří měli na starosti Napoleonův dvůr. I faraoni se ve smrti obklopovali svými služebníky.
Kamenné výjevy v chodbě k sarkofágu zachycují exhumaci na Svaté Heleně a uvítání ve Francii, jehož se účastnil i tehdejší král Ludvík Filip. Jsou svědectvím, jak se za čtvrtstoletí od protinapoleonského kongresu ve Vídni stala z "korsického tyrana" a "uchvatitele" uctívaná legenda. Tuto proměnu zachycuje i přípis tehdejšího ministra vnitra Charlese de Rémusat, který zdůvodnil uložení Napoleona v Invalidovně, jež byla od časů Ludvíka XIV. domovem pro válečné mrzáky. "Byl to císař a král, který byl legitimním vládcem naší země. Z tohoto titulu by mohl být pohřben v Saint-Denis (hrobce frazncouzských králů - pozn. red.). Ale měl by dál velet a vládnout tam, kde odpočívají bojovníci za vlast," vysvětlil jeho převoz do Invalidovny Rémusat.
A tak Napoleon spočívá v uniformě plukovníka jízdní gardy uvnitř rudého sarkofágu, uzavřen do šesti rakví a obklopen zvenčí kruhem jmen svých největších vítězství: Rivoli - Pyramidy - Marengo - Austerlitz (Slavkov) - Jena - Wagram... V chodbě za ženami s vavříny připomíná série monumentálních výjevů jeho vladařské počiny: velké stavby, správní reformy, vyhlášení napoleonského zákoníku i Řád čestné legie, jehož založení bylo vyhlášeno zde v Invalidovně.
Ve výklenku této galerie předstupuje Napoleon před dnešní generace ještě jednou ve vladařské póze. Desky na stěnách okolo zaznamenávají všechna jeho vítězství - ale ani jednu z řady jeho pořážek, i když každá z nich byla větší než mnohé z uvedených bitev.
Cenu těchto vítězství připomíná kámen u nohou bílé vladařské sochy. Je to náhrobní kámen jeho syna Orlíka, který se ve vyhnanství v Čechách dožil pouhých 21 let. Otec jej viděl naposledy, když mu byly tři roky.
 Uvnitř rudého sarkofágu odpočívá Napoleon Bonaparte v uniformě plukovníka jízdní gardy. |
 Napoleon se vypíná ve vladařském gestu - nad hrobem svého syna Napoleona II. (Orlíka). |
 Neobvyklá výzdoba sarkofágu francouzského maršála Lyauteye připomíná spíše orientální říši. |
