Jít na houby, to v Chorvatsku znamená vyškrábat se do kamenitých kopců,

Jít na houby, to v Chorvatsku znamená vyškrábat se do kamenitých kopců, prodírat se mezi skalami, vysokou suchou trávou, křovím. Až hodně vysoko si můžete připadat jako v lese. Jsou tam doubky, habry, borovice. | foto: Jiří Vejprava

Vyrazte na houbové žně do Chorvatska. Jadran je pravého houbaře ráj

  • 39
Když Češi jezdí k Jadranu, míří hlavně za sluncem a mořem. To je pro mě jen dobře, protože já tam jezdím na houby. Najdu tam rarity, jaké se jinde ulovit nedají.

Prodírám se hustým smrčím, všude pichlavé jehličí, a přestože již končí léto, dusí mě příšerné vedro. Vzduch je vlhký, hotová prádelna. Lýtka mám do krve rozdrásaná od ostružiní, sandály podkluzují na drolícím se štěrku, větve mě co chvíli šlehnou do obličeje, vysoká suchá tráva.

Tip na dovolenou

Prodlužte si léto, vyražte do Chorvatska, užijte si moře, sluníčka i houbaření. S dovolenou.iDNES.cz můžete vyrazit ještě dnes.

Značení jsem už dávno ztratil a sešel ze správného směru. Nechápu, co to tady mají za zvyk, že malují turistické značky přímo pod nohy na skalnatou pěšinku. Podrážky desítek a stovek bot udělaly své: na ohlazené skále teď jen tu a tam prosvítá trocha červené barvy.

Hluboko pode mnou je moře. Neláká mě. V batohu mám plastové krabičky, v kapse nůž, v hlavě houbařský atlas. Ano, jsem v Chorvatsku – na houbách.

Balkán na konci léta mne láká jinými plody než těmi mořskými. Miluji zdejší ovčí a kozí sýry, víno – i když vlastně spíš čerstvě vylisovanou hroznovou šťávu. A přezrálé fíky. Ale tím nejdůležitějším jsou pro mne houby.

K houbaření na Jadranu jsem se dostal náhodou. Když jsme před pěti lety doma přemýšleli, kam bychom se mohli vypravit na pár dní k "móři", padl návrh – Chorvatsko, ostrov Krk, a to jeho nejjižnější část, městečko Baška. Teprve později jsme se díky literatuře a internetu dozvěděli, že tato oblast je houbařským rájem. A zrovna tehdy tam bylo díky počasí zaděláno na houbové žně.

Každoroční další výprava do kopců masivu Biokovo je už jen takovou kontrolou nalezišť z minulých let. Ale tehdejší úvodní trojlístek houbařských zážitků na Krku mne "načal", zaháčkoval a už nepustil.

Příběh první: O florbalovém míčku

Stoupáme kamenitou cestičkou do kopce, poměrně rychle se vzdalujeme dovolenkovému cvrkotu. O něco výše už jsou políčka, kamenité zídky ohraničující pastviny prorostlé trnitými keři, skupinky listnáčů, tu a tam rozvaliny dlouho neobývaných stavení, staré olivovníkové háje, vinohrady, fíkovníky. A prastaré obrovské cypřiše.

Houbařské dny

Na ostrově Krk probíhají v následujících týdnech tyto akce:

  • 3. září – zahájení houbařské sezony
  • 10. září – Den hřibů
  • 17. září – Den brambor a hub (společná vycházka)
  • 24.–25. září – houbařský víkend
  • 8.–9. října – houbařský víkend

Všude bělostné, sluncem vyšisované skály, bochánky suché trávy, bodláčí. Na suchém stéblu se ve větříku pohupuje v patřičné nábožné poloze zelená kudlanka. Tu a tam se mihne ještěrka, na kamenech se jistojistě vyhřívají zdejší jedůvky, zmije růžkaté, jenže jakmile jsme na doslech, určitě rychle mizí v trávě.

Vylézáme na značenou cestu, jdeme pořád výš, ale chůze se stále častěji mění v prodírání křovinami. Míříme k zelenému pásu stromů, ale krajina je ještě rozparcelována zídkami sestavenými z ostrých úlomků skal.

Konečně si trochu připadáme jako v lese – dorůstající doubky, habry, borovice. Za těchto okolností jsem za sebou zaslechl hlas přítelkyně Zoji: "Támhle leží nějaký oranžový florbalový míček!"

Zatím jsme cestou neviděli žádné odhozené odpadky ani pet lahve, že by se tu někomu zakutálelo sportovní náčiní? Během chvilky jsem zaslechl vzrušený hlas, že to asi nebude míček, že to asi bude to, co máme nastudováno z atlasů: "... oranžová mřížkovitá koule vyrůstající z blanitého vejce."

Jmenuje se mřížovka červená a byl to můj houbařský sen. Tahle houba se do Chorvatska dostala zřejmě z italských přístavů v žocích s novozélandskou ovčí vlnou. Je krásná a zajímavá, ale docela dost páchne.

Přelézám ohradu, opatrně našlapuju, protože jestli tam je opravdu to, co si myslím, tak to je tedy nález. Pak vidím oranžovou mřížkovitou kouli vyrůstající z blanitého vejce, podobně jako naše hadovka smrdutá, a ten odér. Naše hadovka se s ní nemůže měřit.

Je to ona. Mřížovka červená. Můj houbařský sen. Do teplých středomořských končin se dostala patrně z italských přístavů z žoků s novozélandskou ovčí vlnou.

Zápach nezápach, kocháme se tou nádherou. Pěnová mřížka vejčitého tvaru je uvnitř vystlána olivově zeleným až černým slizem s výtrusy, zbytky blanitého obalu v zemi tvoří slušivý límeček.

Fotím, ale odolávám touze houbičku vyjmout a okamžitě vlastnit. Je před námi ještě náročný výstup a pravděpodobnost, že by nám ji tu někdo vyfoukl pod nosem, je v tomto terénu a vedru minimální. Všichni potenciální čeští houbaři se sluní na plážích hluboko pod námi.

Je rozhodnuto – půjdeme dál. Mřížovku však pro jistotu zamaskuji větvičkami. Ještě značka z klacíků u cesty, abychom úkryt při návratu neminuli.

Na Jadranu nerostou samozřejmě jen rarity, ale také hřiby praváky, hřiby sametové a borové, křemenáče a spousta dalších hub, které známe z domova. Teď na konci léta začínají například moc pěkné bedly.

Pokračujeme ostrým výstupem do sedla Vratudih a pak dolů až k moři do Staré Bašky. Na opuštěné pláži se vykoupeme, pak se znovu prodíráme skalami vzhůru. V úděsných výškách nad námi tu a tam zabečí zaběhnutá ovečka. Jak se tam mohla dostat? Jak se dostane zpět?

Šlape se nám ale příjemně, ba přímo parádně. Boty najednou vůbec nepodkluzují, hmyz neútočí, teplý a vlhký vzduch nedusí. Vše je totiž ovlivněno jediným: během několika desítek minut se opět dostaneme do míst, kde jsme prožili onen nevýslovně blažený pocit. Snad tam na nás čeká, jen to místo neminout.

Se srdcem až v krku do poslední chvíle, než rozhrnu úkryt – naše kráska je na svém místě. Teď něžně vydloubnout, zabalit do velkých listů a opatrně pokračovat do údolí směr apartmán. Tam ještě jedno potěšení pohledem, nepřipouštět si zápach a šup s ní do lednice. Tohle si musíme vzít domů.

Příběh druhý: O hřibu sírovém

Z vrcholu svatého Ilji je překrásný rozhled. Hřbety pohoří s minimálním zalesněním, zářivě bílá skaliska, moře, na něm miniaturní plachetnice, oblaka. Vše jako na dlani, vzdušno, průzračno.

Úlovek tentokrát ale nic moc. Po návratu a převlečení se z houbařského do koupacího jdeme k nedaleké pláži. Houbám dnes již definitivně odzvonilo.

Už tam skoro jsme, když mi v podvědomí zasvítí varovné STOP. Výstražný vykřičník: co to bylo za žlutou kuličku, kterou periferní zrak zaregistroval, ale mozek vše vyhodnotil až o několik sekund později?

Jmenuje se hřib sírový a je opravdu velmi vzácný. Našel jsem ho v Chorvatsku už dvakrát, což je až neuvěřitelné štěstí. Tenhle kousek jsme skrývali a opečovávali několik dní, protože když jsme ho objevili, bylo to ještě miminko.

Během rychle nazpět. Starý piniový pařez, v jednom místě má odloupnutou kůru a na obnaženém místě se v tlejícím dřevě krčí sotva centimetrová žlutavá bambulka. To snad není možné: hříbek nápadně žlutého zbarvení, který po dotyku neznatelně modrá. Hřib sírový. Neuvěřitelná rarita! To je jako objevit nový ostrov.

Naše sírové miminko je maličké. Takže kůru rychle a opatrně přiklopit, ten mrňous se bude muset nechat "dojít". Je třeba počkat, až trochu – pokud vůbec – povyroste. Ještě že máme před sebou skoro celou dovolenou.

Následují dennodenní kontrolní návštěvy. Příchod k pařezu probíhá v infarktovém stavu z obav, zda je hřib pořád na svém místě. Když po pěti dnech přece jen zvětšil svůj objem a trochu dospěl, spadl mi kámen ze srdce.

Intermezzo: Houbařův Jadran

Na Jadranu nehledám jen tyhle skvosty. Na to jsem založením příliš velký sběrač. Mám štěstí, že když Češi jedou k moři, nechávají svůj národní "sport" doma. Protože na pláži obvykle nic neroste, nenapadne je, že by mohli jít na houby.

A tak mám pocit, že mám jen pro sebe všechny ty hřiby praváky, hřiby sametové a borové, které tu rostou podobně jako u nás od jara do podzimu ve velkém množství pod duby, habry či jedlemi.

Na Jadranu nerostou samozřejmě jen rarity, ale také hřiby praváky, hřiby sametové a borové, křemenáče a spousta dalších hub, které známe z domova. Teď na konci léta začínají například moc pěkné bedly.

Na jaře tu rostou smrže. Tam, kde je nejtepleji, roste muchomůrka císařka. Jedna z nejkvalitnějších hub, kterou už Římané a potom i papežové pojídali jako delikatesu.

Jsou tu pečárky, na konci léta bedly a s počínajícím podzimem slizáky, ve výše položených dubových lesích několik druhů holubinek, na přímořských svazích ryzce a na travnatých pláních třeba pýchavky. Na dřevu některých listnáčů rostou plodnice ucha Jidášova, na spadaných bukových kmenech hlíva.

Abych nezapomněl: pozor na jedovaté druhy, k nejzáludnějším patří muchomůrky jarní, zelená a jízlivá, některé druhy pavučinců a čepičatka.