Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Nejkrásnější města Jadranu za čtyři dny. Tipy z Chorvatska

aktualizováno 
Přiznávám, že jsem dosud strávil na Jadranu jediný den. Kajícně dodávám, že jsem trochu ohrnoval nos. Před týdnem jsem se však odtud vrátil a mám chuť založit fanklub. Z měst na pobřeží jsem byl vysloveně nadšený, píše Milan Vodička.

Chorvatsko 2012

Šibenik, to je déja vu a vzpomínka na Foglara. Už po dvaceti minutách se začínám rozhlížet, jestli na oprýskaných zdech neuvidím kresbu ježka v kleci.

V uličce, která je tak úzká, že by se v ní dva vzpříčili, mi to najednou docvakne: to jsou přece Stínadla...

Tip na dovolenou

Prázdniny jsou za dveřmi. Vyberte si z bohaté nabídky zájezdů do Chorvatska na Dovolena.iDNES.cz.

Takhle si je představuju. Absolutní chaos uliček tak úzkých, že když do jedné vlezu a potkám kočku, přemýšlím, jak se tam my dva vyhneme. Tajemné průchody, průlezy, které nikam nevedou, kamenné schůdky, střechy a stříšky, vzkazy na zdech. Kostelíky a zvonice. Dvorky a náměstíčka, kde by se ani koloběžka neotočila. Miniaturní zahrádky tak na tři květináče a jednu třešeň. Jen ty průjezdy chybějí. Tady se jezdit nedá.

Starý Šibenik je menší než Stínadla mých představ a vede do kopce k pevnosti, takže bludiště, které navrhl poťouchlý architekt Náhoda, mě zabloudit nepřinutí.
Mají tady dokonce kostel svatého Jakuba jako ve Stínadlech. Je to renesanční bílý slon, který se zvedá nad městem. Kupole je hlava, tělo je chrámová loď. Postranní vchod z náměstíčka hlídají lvi. A vše sledují oči dvaasedmdesáti kamenných hlav přilepených na římse. Tváří se všelijak. Hrůza, radost, zlost, lhostejnost. Některým čas urazil nosy, jedné čelist.

Jdu dovnitř. Ale plánek létajícího kola Jana Tleskače nevidím.

Jdu obhlédnout situaci shora. Vylezu na schody do nebe. To jméno jsem jim právě dal. Lemují dům nad střechami, jsou úzké a končí v prostoru. Zábradlí dávno upadlo. Taky jsou popraskané. Našlapuju jako horolezec na převisu. Přežili jsme oba, já i schody. Nádherný pohled: katedrála, náměstí a japonská výprava.

A pak znovu zapadnu do těch stínadelských uliček. Ještě že netrpím klaustrofobií. Domečky pro trpaslíky. Nizoučké dveře. Zlatá ulička, kterou padesát let nikdo neomítl. Z oken visí prádlo. Dveře do domku číslo 20 v ulici Juraje Dalmatinace jsou okousané časem. Vypadají jako zmenšená dvířka do dřevníku. Bydlí tady pan Vukičevič. Asi už je nezavírá, protože by upadly. Pro mě je to jasné pozvání. Vchod je tak úzký, že se v něm musím natočit i já hubeňour. Maličké schůdky, staré zdi a stropy tak nízké, že se musím přikrčit. U nich natažené dráty jeden přes druhý. Elektrika, asi telefon. Tady se EU nadře... Voní tu rybí polévka. Vyjdu ven, aby mě někdo nenačapal. Horní okenice jsou dřevěné a žluté, spodní plechové a zelené. Trubka ve zdi. Je nahá, protože omítka opadala, a najednou v půli končí.

Nechce se mi odtud. To město je mi milejší než Split nebo Dubrovník. Je opravdové. A poctivé. Má patinu. A život. Tohle je moje perla Dalmácie.
Jak se vracím, koukám, že schody do nebe jsou obsazené. Dvě dívky tam olizují zmrzlinu, shlížejí na Stínadla pod nimi a fotí si je do svých mobilů. Jen Široko se neukázal.

Šibenik má uličky a náměstíčka připomínající foglarovská Stínadla. To hlavní:

Chorvatsko, Šibenik

Trogir, to je tlačenice, jako když v Uljanovsku dostali v roce 1978 párky. Nádhera a moje jediná předchozí zkušenost s Dalmácií – a teď malinké zklamání.

Byl jsem si tady kdysi po cestě do Kosova oddechnout na jeden den. Pamatuju si, že jsem měl tak velkou zmrzlinu, až jsem měl pocit, že nesu míč na házenou. Město mě nadchlo. I teď čekám, že to bude vrchol cesty. Skoro ano. Ulice pořád klouže jako led. Trogir je vydlážděný bílým mramorem, jejž leštily kroky staletí.
Sotva jsem vešel Lví bránou, po pěti metrech už byla zatáčka. Pak další. I když se tyhle klikatice narovnají, jsou úzké jako chodbičky. Nicméně pořád se sem vejde malíř i se stojanem a paletou. Má plášť tak kropenatý, až mám podezření, že maluje na něj a plátno má jen proto, aby ho nepomluvili.

Maličký Trogir je kulisa pro historický film, k níž nemusíte nic přistavovat.

Maličký Trogir je kulisa pro historický film, k níž nemusíte nic přistavovat. Občas však působí až příliš turisticky. Asi jako Královská cesta v Praze.

Náměstí jako pro trpaslíky. Vylezu na věž katedrály svatého Vavřince. Je to po schodech, ale skoro jako bych lezl na strom. Domečky dole naskládané jako krabičky. Vadí mi vlajka, kterou dali i na kostel. Plácá se mi do záběru.
Ale jinak je to pořád ta samá krása jako tehdy. Někdy však až moc. Příliš "touristy", řekli by Američané. Příliš napomádované, vrstvy make-upu, až moc suvenýrů, restaurací. Málo opravdovosti a běžného života. Asi jako Královská cesta v Praze.

Občas nemůžu jít, kam chci: dav turistů mě nese jako velká voda.

Ale pořád je to krásné město. Kulisa pro středověký film. Navíc maličká, což mám rád. Starý Trogir je ostrov ne větší než půlka Václaváku. Cizinec se zde cítí hned dobře jako někde, kde to zná jako své boty. Je to důvěrné, ale taky až moc načinčané.

Vzduchem se nese chorvatský popík, z melodie čiší Balkán. Střídá ho Let’s twist again. Ale když musím odjet, mrzí mě to. Už je to však jiná řeka než tehdy.

Mapka Chorvatska

Vejdu do Zadaru, města, od nějž nic nečekám, a sotva dorazím na Národní náměstí, chápu, že jsem se spletl. A začínám přemýšlet, jak se chorvatsky řekne dolce far niente, sladké nicnedělání.

Cítím se tady jako v Toskánsku.

Tušil jsem to už před hradbami, když jsem koukal, jak se skifaři honí v zálivu. Na druhé straně byl nový Zadar a vypadal jako tutová Itálie, kterou ostatně do roku 1945 byl. Palmy, domy v bílé, žluté, okrové a benátské červené.

Ale uvnitř je to mnohem silnější. Stavby z bílého kamene, lodžie, balkony, hranaté věže, strohost linií i rozmarnost ornamentů, románské sloupy, gotika, renesance. Mišmaš stylů, tvarů a proporcí. Oranžová strážní věž: Zadar se barev nebojí.
Člověk tu atmosféru čapne hned.

Zadar připomíná stylem, životem, barvami i stavbami Itálii. Hned to praští do

Zadar připomíná stylem, životem, barvami i stavbami Itálii. Hned to praští do očí.

Nejradši by si taky sedl a popíjel dopolední kapučíno, ale musí jít dál. To hlavní teprve přijde. Forum. Samozřejmě jsou tam římské rozvaliny. Jeden sloup si nějak nevšiml, že Řím už padl, a stojí si tady tvrdošíjně dál. Kamení z té doby je tady spousta. Děti mezi ním závodí o to, kdo dřív dosprintuje ke zdi kostela svatého Donáta. Plácnou do něj a je jim ukradené, že je z 9. století. Přímo pod ním si lidičky dávají na sluníčku kafíčko, opodál je kamenná skluzavka, po níž jezdí maminka s dítětem, pes poslušně čeká vedle.

Běh, skluz a srk, to jsou tady nejrychlejší pohyby. Čas je tu líný. Jak kde: na obzoru jsou vidět ještě zasněžené hory, ale na trhu mají třešně a květiny. Obchod kvete dokonce i v krásném kostelíčku na ulici Dalmatinskog sabora, hned vedle pekárny, masny a obchodu se sýry prodávají suvenýry a šperky.

Ale pak narazím opět na něco duchovnějšího. Uslyším velryby.

Je to v místě, kde kotví výletní loď AidaAura, mastodont, který by zalehl půlku starého města a je vyšší než všechny zvonice. To pravé místo se pozná i podle toho, že se tam lidé válejí na zemi. Poslouchají ty velryby. Tak se trochu povaluju s nimi.

Říká se tomu mořské varhany. Dole pode mnou je cosi, co rozeznívají mořské vlny. Zní to něžně a smutně, jako když velryba nemůže najít plankton. Anebo jako zvuky dětského sci-fi časů, kdy Spielberg byl ještě začátečník.

Když vleže přiložím ucho až k otvoru v dlažbě, slyším fujary. Tak nevím, jak to je. Dobrá záminka, proč tam jet znovu. Vadit mi to nebude.

Kdyby to Dioklecián viděl, hodí nás lvům. Jsme v hospodě Lvxor, což je jakoby latinsky Luxor. Je to neuvěřitelný podnik. Na kamenných stupních pár nachových sedáků, jaké se dávají na židle, mezi nimi dřevěné podložky na sklenice. Ale to místo! Sedíme na antických stupních katedrály svatého Dominia, což bylo kdysi mauzoleum císaře Diokleciána. Nad námi antické sloupy a klenby hrobu bývalého pána světa a my přemýšlíme, jestli si dát pivo Ožujsko, nebo Karlovačko. Ale tady to nikoho netrápí.

Split je totiž město vestavěné do Diokleciánova paláce.

Vidím banku, která obestavěla antický sloup. Ten je uprostřed zákaznické haly. Jeden batůžkářský hostel má takové antické průčelí, že by se s ním mohl ucházet o zápis do světového dědictví. I naše hospoda Lvxor je na tom podobně. Ale kdo by se vzrušoval. Čím déle tady chodím, tím mi to přijde normálnější.

Vlezu do jednoho olezlého domu. Špinavá vstupní chodba s otevřenou popelnicí. Ze zdi však kouká antický sloup, opodál je krásná hlavice jiného sloupu. A není to žádný dovoz z Číny.

Split. Tam, kde stál opuštěný císařský palác, si lidé kdysi postavili město. A

Dá se tady chodit hodiny. Jen chodit. Je to tu uzoučké. Zajímalo by mě, co dělají, když potřebují záchranku či stěhováky.

Hned za katedrálou zpívá americký sbor v černém a s motýlky spirituály. O třicet metrů dál jsou poloviční ruiny, dům na spadnutí. Rostou z něj stromečky a květiny. U sousedů už je za oknem značka Pozor, nebezpečí zřícení. Oprava teprve začne.
Pouštím z hlavy, že nejkrásnější hvězdy hoří ve Splitu nad mořem. Tohle je ten nejúžasnější Split.

Tam, kde kdysi císař přemýšlel, jak na vzpurné Galy, se dnes prodávají magnetky na ledničku. A tam, kde si užíval v lázních s konkubínami, teď prodávají sladoled, kopeček za sedm kun.

Život jde dál. Tak na zdraví, císaři.

Dubrovník

Dubrovníku se přezdívá Perla Jadranu. Škoda, že je tak daleko na jihu, a tím
  • Nemůže chybět, protože každý už slyšel, že se mu říká Perla Jadranu. Škoda, že je tak daleko na jihu, a tím trochu z ruky. Krásné město, které je třeba obejít po vrcholcích hradeb. Každý se samozřejmě projde po hlavní třídě Stradun. Dobrý tip: zkuste to bosi, uhlazený mramor příjemně hřeje.

Rovinj

Rovinj, velmi kvalitní reprezentant Istrie. Barvami připomíná Benátky.
  • Velmi kvalitní reprezentant Istrie. Barvami připomíná Benátky. Křivolaké, úzké uličky se ze všech stran poloostrova, na němž stojí staré jádro města, šplhají k jediné dominantě – katedrále svaté Eufemie, což je, jak jinak, kopie kampanily svatého Marka v Benátkách.

Plitvická jezera

Chorvatsko, Plitvická jezera
  • Klasika dobrá jako zastávka na cestě k moři nebo domů (ale nespěte tam, je tam draho, lépe je popojet ještě třeba dvacet kilometrů). Dobrá rada: nehledejte na Plitvických jezerech místa z Vinnetoua. Zkuste si ty vodopády a jezera užít jen tak. Stinná stránka: lístky stojí 110 kun, děti platí polovinu.

Hum

  •  Taková rarita: nejmenší město světa. Je na Istrii. A taky v Guinnessově knize rekordů. Městečko je široké 35 metrů, hradby měří třikrát tolik. Když sem vezmete děti, nemusíte už do Legolandu.

Mostar

Starý most byl most z 16. století přes řeku Neretvu v Bosně a Hercegovině,...
  • Zatímco Chorvatsko na Jadranu připomíná Itálii, tohle je osmanský Balkán jak vyšitý. Navíc je to jiná země, Bosna a Hercegovina, což jistě láká. Hlavní atrakcí je most přes Neretvu, z něhož skáčou mladíci do hloubky 23 metrů. Nechceme nikomu nic nutit, ale kdo tam pojede, nebude litovat, protože tohle je něco úplně jiného.




Nejčtenější

V červnu 2016 byly otevřeny nové turistické stezky v Adršpachu.
Jak vyzrát na Adršpach. Fronty a přeplněná místa přenechte nezkušeným

Adršpašské skalní město praská ve švech pod náporem turistů a fronty se stojí na vstup do skal i na parkoviště. Jak z toho ven a současně si bizarní pískovcové...  celý článek

Šílený přístav v Bangladéši
VIDEO: Nás nedostanou. Kurz přežití v šíleném přístavu v Bangladéši

Bangladéšský přístav v Dháce je stejný jako celá země. Přelidněný, přeplněný, plný odpadků a boje o přežití. Míchají se zde staré bárky s moderními loděmi,...  celý článek

V Sieře Leone přišlo po masivním sesuvu půdy o život až tisíc lidí. (14. srpna...
Jak bahno utopí tisíc lidí. V přelidněném Freetownu katastrofě sami pomohli

Při masivních sesuvech půdy v metropoli západoafrické Sierry Leone Freetownu zemřelo více než 400 lidí, z toho zhruba sto dětí. Dalších 600 se stále pohřešuje,...  celý článek

Bunkr Atlantického valu, který Němci postavili za druhé světové války, aby...
Nizozemsko odkrývá nacistické bunkry. A s nimi i bolestnou historii

U pláží nedaleko Haagu pokryl písek bunkry, které tu byly postaveny na Hitlerův rozkaz. Jakoby tento písek schoval i bolestivé vzpomínky, které bunkry...  celý článek

Tanečník ze Sepiku je připravený na kulturní show v Madangu.
My máme hodinky, oni mají čas. Co udělají mobily s Papuánci?

Martin Soukup letos dostal cenu Neuron, udělovanou nejlepším vědcům. Mimo jiné za to, že sleduje, jak žije asi patnáct set lidí v odlehlém údolí ostrova...  celý článek

Další z rubriky

Za nevhodné oblečení můžete v chorvatských městech dostat pokutu.
Tak takhle ne. Vysokou pokutu za plavky ve městě zavedli i ve Hvaru

Pokud se během dovolené v Chorvatsku chystáte na prohlídku velkých měst, nezapomeňte si na cestu přibalit i tričko. Odhalení turisté jsou totiž chorvatským...  celý článek

Čeští turisté se koupou na Makarské. K moři do Chorvatska jich ročně míří skoro...
Ne každý dokáže přežít Jadran. Proč v Chorvatsku umírají čeští turisté?

Je teprve půlka sezony a v Chorvatsku už zemřelo tolik českých turistů jako v jiných letech za celý rok. Podle českého konzula za to může i vyčerpání z cesty....  celý článek

Lahodná kremšnita. Kdo jednou ochutná, nikdy nezapomene.
Sedm parádních pokladů chorvatské domácí kuchyně, které musíte ochutnat

Už žádné zásoby s sebou! Přestože jsme měli dlouhá léta pověst paštikářů, kteří si na Jadran vozí hory vlastního jídla, v poslední době se karta obrací a Češi...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.