Charles de Gaulle: Jediné místo pod sluncem, kde je mi dobře

Pan Fernand Roethlisberger je v Colombey - lesDeux-Églises považován za zdejšího největšího znalce života generála Charlese de Gaulla. Všichni tady vědí, že to byl právě pan Roethlisberger, kterého si ze všech místních zvával generál nejčastěji do své vilky La Boisserie na kraji vesnice a že si se vzájemnou úctou říkali »mon Général« a »mon ami«, příteli. Pana Roethlisbergera také generál požádal, aby v roce 1948 nesl rakev jeho dvacetileté dcery Anne na hřbitov. »Pojila se v něm prostota a velikost,« říká pan Roethlisberger o de Gaullovi.

Znali jsme se od prvních válečných dnů, i když nejprve to bylo jen písemně,« vzpomíná ještě stále čilý osmdesátník na rok 1940. »Byl jsem tehdy mladý voják, chtěl jsem po generálovi, abych mohl - jako rodák z 'jeho Colombey' - sloužit u něj. Nakonec jsem válku prožil jako válečný zajatec, a generál vedl zápas s Němci z Londýna.« Paměť mu slouží výborně. Ostatně stále se u něj střídají životopisci de Gaulla a žádají ho o korektury svých prací. »Víte, je jen málo skutečně pravdivých knih o de Gaullovi. My jsme si ho velmi vážili i proto, jak skromně žil a jak se on a rodina krásně chovali k jejich dceři Anne, která byla mongoloidní.« Pan Roethlisberger s úsměvem vzpomíná, jak v roce 1961 měl do Colombey přijet německý kancléř Konrad Adenauer na soukromé setkání s de Gaullem, aby podpořili usmíření obou zemí. »Vesnice byla obklíčena novináři, čekalo se na příjezd kancléře několik hodin on i jeho doprovod totiž dojeli do jiného Colombey, vzdáleného zhruba sto kilometrů. A když Adenauer nakonec přijel, generál to přešel úsměvem.« Ani pan Gérard Natali, také rodák z Colombey, nikdy nezapomene na generála. Je majitelem i šéfkuchařem místní vyhlášené restaurace Auberge de la Montagne a skoro před třiceti lety nesl na ramenou rakev generála. Ukazuje zašedlou fotografii, jak šest mladíků nese prostou rakev. »A tady ten, to jsem já,« říká. »Byl jsem tehdy na vojně, bylo mi jedenadvacet,« dodává. Závěť, kterou de Gaulle sepsal v lednu 1952, osmnáct let před svou smrtí, v době, kdy na něj Paříž - pouze dočasně - zapomněla, byla splněna do puntíku. »Přeji si uložit ostatky v Colombey, obřad bez pompy, hudby, ministrů a prezidentů, bez projevů a čestných salv. Rakev nechť nese šest vojáků...« U kovové branky do parku La Boisserie na kraji Colombey upozorňuje mladá průvodkyně: »Příští týden sem přijede admirál Philippe de Gaulle, syn generála, který La Boisserie zdědil. Jezdí sem i generálova dcera Elisabeth s manželem a vnoučaty. Ve vilce prosím nemluvte a nefotografujte,« dodává pietně ztišeným hlasem. O domku La Boisserie, obklopeném tříhektarovým parkem, kdysi de Gaulle řekl: »Je to jediné místo pod sluncem, kde je mi dobře.« Usedlost koupil ještě jako mladý důstojník ve třicátých letech. Za války v ní byli Němci a když se sem v roce 1945 - už jako premiér vrátil, našel ji vypálenou. Poté zde psal paměti v šestiboké věži, kterou si dal postavit (šestiúhelník věže prý na připomenutí obrysů Francie). Zažíval zde i smutek a hořkost chvil, kdy na něj politická scéna zapomněla. Právě odsud z Colombey jej ale Paříž znovu povolala do úřadu premiéra, když v roce 1958 vypukla naplno alžírská krize. Sem se vracíval i na víkendy jako prezident a definitivně se sem vrátil, když odstoupil v roce 1969 z funkce. Útěchou tomuto takřka dvoumetrovému velikánovi v té době zůstala zejména rodina, literatura a umění. A tady i 9. listopadu 1970 zemřel. Přístupné místnosti v přízemí - jídelna, obývací pokoj, knihovna a pracovna - do posledního detailu připomínají dobu, kdy zde generál žil. Dárky z celého světa, desítky fotografií podepsané snad všemi státníky padesátých a šedesátých let - od Roosevelta, Trumana, Kennedyho až po Čankajška, velký a neforemný televizor Philips a hlavně knihy. Převažují ty o umění a historii, třeba i s azbukou na obálce: Staré ruské ikony v SSSR. Zatímco de Gaullovu La Boisserie diskrétně kryjí listnaté strom y,»jiného de Gaulla« připomíná zdaleka viditelný lotrinský kříž. Přes 44 metrů vysoký kříž z růžové žuly se dodaleka tyčí na kopci hned za Colombey. »Ať se po mé smrti zbuduje žulový lotrinský kříž, který bude vidět odevšad,« přál si prý generál v roce 1958. Lotrinský kříž, kdysi symbol de Gaullova odporu proti nacismu, byl vztyčen v roce 1972 a nyní vévodí malému památníku, který byl postaven na generálovu počest.

Může se hodit

La Boisserie v Colombey-lesDeux-Églises je otevřena po celý rok s výjimkou prosince až února. Zavírací den je úterý. Vstupné činí 20 franků pro dospělé, děti do jedenácti let zdarma. Tel. [phone] De Gaullův památník (Lotrinský kříž) je otevřen denně kromě úterka, vstup pro dospělé 10 franků, děti pět. Tel. [phone]

Více než 44 metrů vysoký kříž, památník Charlese de Gaulla, je vidět na kilometry daleko.

De Gaulle po osvobození Francie v roce 1944. Generál se stal pro své krajany symbolem osvobození země od nacismu.

Pan Roethisberger ukazuje společné fotografie s de Gaullem.

Krajina pod lotrinským křížem, památníkem Charlese de Gaulla, je tichá a zadumaná.

Tady v La Boisserie v Colombey strávil generál de Gaulle nejkrásnější a zřejmě nejkrušnější chvíle svého života.

Malý hřbitůvek za románským kostelíkem Jana Křtitele. Prostý hrob a kříž z bílého kamene - tady je pochován nejlavnější Francouz moderních dějin.