Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


I když mi šlo o život, toulat se nepřestanu, říká cestovatelka Holcová

  1:00aktualizováno  1:00
Dobrodružná povaha Mileny Holcové se projevila už v dětství, na první toulky se vydala, když jí byly čtyři. Ve třiceti se začala toulat stopem po světě, projela čtyři kontinenty a na cestách zažila i strach. To když se s manželem ocitli v Afghánistánu ovládaném Talibanem.

Milena Holcová v Afghánistánu | foto: archiv M. Holcové

Zvládla byste organizovanou cestu ve stylu Účastníků zájezdu?
Už jsem ji zažila. Člověk k tomu musí přistoupit jako k zážitku, který nemusí být příjemný, hlavně že je silný.

Kde jste takhle byla?
Zájezd to vyloženě nebyl, trávila jsem týden v Egyptě, v hotelu se službami
all inclusive. Jeli jsme s manželem kvůli vnučce, které tehdy bylo šest, a vydrželi týden. Dalo se tam ležet na pláži, nic jiného. Mohli jsme se potápět, ale i ta hejna ryb byla pořád na stejném místě.

Nemohli jste ven z hotelového komplexu?
Mohli, ale kam? Kolem jen štěrkovitá poušť. Půl roku nato jsme vzali vnučku a jeli stopem na Kypr, kde jsme nevěděli, kam se vydáme, spali venku a bylo to mnohem zajímavější. Víte, mně je těch lidí v přímořských letoviscích až líto. Přes den leží a jedí. Večer korzují. Ženy nové šaty na spálených zádech, děti lížou zmrzlinu, v pozadí se táhnou zničení chlapi…

Předpokládám, že v Bibione jste nebyla.
Jednou jsme tam přespali při cestě do Benátek, mimo sezonu. Itálii mám moc ráda, Benátky obzvlášť, ale člověk se musí naučit, kdy tam jezdit. V létě je to zoufalství.

Obvykle se nevracíte na stejná místa. Máte ještě nějakou výjimku?
Vracíme se do jedné jeskyně v Chorvatsku. Spíme přímo v ní, zažíváme moře jako živel. Brzo ráno, v noci, klidné i rozbouřené. Taky nás to už několikrát z jeskyně vypláchlo. Jsme tam sami, protože je z břehu zdánlivě nepřístupná, našli jsme ji náhodou. Ovšem problém je, že se v Chorvatsku nesmí divoce tábořit, a jednou už nás kvůli tomu zadrželi a odsoudili.

Zavřeli vás do cely?
Chtěla jsem, ale vyřešili to pokutou.

Milena Holcová na Kavkazu

Milena Holcová na Kavkazu

Milena Holcová stopuje v Turecku s dcerou Pavlou a synem Petrem (1991)

Milena Holcová stopuje v Turecku s dcerou Pavlou a synem Petrem (1991)

Cestování s dětmi stopem

Kdy se poprvé projevila vaše dobrodružná povaha?
Byly mi čtyři a jeli jsme do Polska. Skamarádila jsem se tam s holčičkou, se kterou jsme vyrazily na výpravu a ztratily se ve skalách. Dostala jsem tehdy demonstrativně na zadek, přestože mě rodiče normálně nebili.

Cestovali s vámi i potom?
Ono se v té době moc cestovat nemohlo. Když se otevřely hranice, začali jsme jezdit s manželem, ale zase jsme byli limitovaní tím, že už jsme měli děti. Jezdili jsme stopem a museli se jim podřídit.

Kde vezmou do auta stopující rodinu s dětmi?
Napoprvé jsme vyrazili do Turecka a byla to dobrá volba. Je to přátelská a zároveň exotická země, která ctí kult rodiny. Když nás viděli u silnice, nabrali nás všechny, děti si různě posedaly na klín. Byli jsme takhle i ve Francii, na Korsice, v Řecku. Zároveň jsme chtěli, aby se děti při cestách nenásilně vzdělávaly, tak, aby je to neotravovalo. Takže jsme památky navštěvovali v noci. Prostě přes plot. Mezi sloupy svítí úplněk, není tam vedro ani lidi, jen cikády a zvonec nějaké zbloudilé ovce, dlažba je teplá, má to stejnou atmosféru jako ve starověku. Když do toho dětem vyprávíte něco z mytologie, má to úplně jinou sílu.

Vy si se zákonem hlavu moc nelámete, že?
Se zákonem jo, ale nepochopitelné zákazy mě provokují. Jakmile vidím plot, beru to jako výzvu.

Čtení na léto

Kromě rozhovoru s Milenou Holcovou se v letním magazínu Čtení na léto dozvíte, jaké jídlo by si dal gurmán Pavel Maurer, kdyby mělo být poslední v jeho životě. A jaká zmrzlina se dělá v Německu, Švýcarsku či Řecku.

edice DNES, Čtení na léto

Pro velký zájem je opět v prodeji. Za 100 stran čtení zaplatíte 59 Kč.

Měli jste někdy nějaký průšvih?
Už dokážeme odhadnout, co si můžeme dovolit. Ale ve Spojených státech za námi pořád chodil nějaký ranger a říkal: "Tady být nesmíte a tady taky ne." Když už jsme nasbírali moc černých bodů, přejížděli jsme rychle do jiného státu. Pro náš způsob cestování je naprosto nevhodné i Japonsko, pravidly sešněrovaná země, kde lidé jen neradi vystupují z myšlenkových stereotypů. V Japonsku jsem byla s kamarádkou a když nás někdo viděl stopovat, okamžitě nás naložil a promptně odvezl na nádraží. Aby nám jako pomohl. A my se pak v záchvatech smíchu znovu probíjely městem na výpadovku.

Kde se vám na stopu dařilo lépe?
Ráda vzpomínám na Grónsko. Příjemní a hodní lidé, kteří jsou zvyklí i pomáhat. Jinak by nepřežili. Ochotně nás nechávali přespat u sebe doma. Horší zkušenost mám třeba z Irska, kde jsme častěji než jinde naráželi na podezíravost a snahu nevyhovět.

Něco za něco, domorodce nechte přespat ve stanu

Odhadnete dopředu, jak se lidé v té a té zemi budou chovat?

Bude to znít iracionálně, ale atmosféra země na člověka většinou dýchne už na hranicích. Přejeli jsme z Irska do Skotska a všechno rázem šlo. Několikrát jsem si toho všimla v Africe. Atmosféra nové země vás zasáhne hned první den a bývá pravdivá.

Milena Holcová

Narodila se v roce 1954 v Brně, kde se vrcholově věnovala atletice a vystudovala práva. Když poznala svého současného muže Martina, rozvedla se, třebaže měla dvě děti, třetí se jí narodilo se současným mužem. Procestovali spolu čtyři kontinenty, většinou stopem.

Popírá přívlastky spisovatelka a cestovatelka, přestože projela skoro celý svět a napsala již devět knih.

Televize realizovala její scénáře v cyklu Soukromé pasti.

Když jedete do Afriky, je dnes těžké dostat se k domorodým kmenům?
Je to čím dál obtížnější. Až si člověk říká, jestli ta dřina stojí za to. Na krojované domorodce narazíte hned u silnice, ale to je blamáž pro turisty s poplatky za focení. K autentickým Masajům jsme se dostávali pěšky buší padesát kilometrů. S Hamary v Etiopii jsme do jejich vesnice jeli přes noc na korbě náklaďáku, tělo na tělo. To se prostě nedá nesblížit.

Mají vůbec ti, kteří se nefotí u silnic, zájem o návštěvy?
Jsou nedůvěřiví, ale zvědaví. V okamžiku, kdy přijdete do jejich vesnice s báglem na zádech, utrmácení, zpocení, zničení, máte šanci vzbudit důvěru. Je důležité zachovávat princip rovnosti. Žádné korálky a zrcátka, nebo aspoň ne hned. Jestli je zajímá, co máte v báglu, ať si ho prohrabou. Chcete spát u nich v chatrči, nabídněte jim stan, ať si ho zase zkusí oni. Teprve potom můžete vytáhnout foťák. Stanete se miláčkem vesnice, protože jste přinesli vzruch do jinak příšerné jednotvárnosti.

Kolik lidí už spalo ve vašem stanu?
Mnoho. Jsou špinaví, takže ho často zablátili. Někdy to tam i smrdělo. Vy ale nemůžete kleknout a začít stan drhnout. Prostě se musíte povznést.

Nevadí jim, že narušujete jejich soukromí?
Pokud projevíte ochotu sdílet s domorodci jejich životní podmínky, radují se. Dokážou ocenit, když umíte něco, co oni ne.Třeba v Mongolsku plavat. Nebo jako žena u Masajů jezdit na kole, umět vyléčit zánět spojivek. Ale chce to čas a trpělivost.

Udělala jste někdy chybu při komunikaci s domorodci?
Jasně že ano, ale nijak fatální. Ovšem za jedno faux pas se stydím dodnes. K Himbům v Namibii jsme dorazili terénním autem a chvíli jsme nechápali, proč komunikace nefunguje. Brali nás – není divu – jako bohaté turisty a podle toho se k nám chovali. Co nám dáte? Kde máte ty pytle s moukou? A proč vám to trvalo tak dlouho? Oni byli naštvaní, my otrávení. Všechno špatně. Ale nejspíš naše chyba. O pár týdnů později u Křováků už jsme byli poučenější.

Nejsou nedůvěřiví vůči vetřelcům?
Křováci jsou bytostně vlídní lidé, kteří se mají rádi mezi sebou, pomáhají si, na všem se domlouvají kolektivně, ženy nejsou ušlápnuté. Brebentí, smějí se,všechno včetně vás osahávají. Celá vesnice se snaží poskládat větu v lámané angličtině, aby s vámi mohli mluvit. Jsou milí a zoufalí, protože se musí stěhovat do měst, kde jen živoří.

Afghánistán jsme podcenili, tam šlo o život

Byla jste i v Afghánistánu. Tam se vám také podařilo přiblížit k domorodcům?
To je země, kde nešlo nic. Byli jsme tam v době, kdy se tady ještě moc nevědělo, co je Taliban. Rok před útokem na USA. Připomínalo mi to pohádku Pyšná princezna – přecházíte ze svobodné země do království, které je potažené černým suknem, je v něm ponuré ticho. Přejeli jsme hranice do Afghánistánu a venku najednou jen muži. Na hranicích jsme potkali auto s humanitárními pracovníky. Jeden z nich mě varoval: "Nevycházej na ulici. Pokud budeš muset, tak zahalená se sklopenou hlavou. Nikdy se nedívej muži do očí. Nemluv!" Přišlo mi to přehnané, ale ukázalo se to oprávněné.

Fotogalerie

Proč jste proboha jeli do takové země?
Nevěděli jsme, do čeho jdeme. Potřebovali jsme přes Afghánistán projet do Íránu.Tušili jsme, že to bude nepříjemné, ale tohle jsme nečekali. Že jsme se ocitli v pasti, jsme pochopili až tam. Nevěděli jsme, jestli se z ní vůbec někdy dostaneme.

Dokázali jste vůbec mluvit s některým z Afghánců?
Vjeli jsme nejdřív do Kandaháru, té nejhorší části země, kolébky Talibanu. Lidi se s námi báli mluvit, nebylo kde se ubytovat. První týden jsme jedli jen salátové okurky a pili kolu. Nic jiného jsme nesehnali. Pokoušeli jsme se první noc  přespat u Červeného kříže. A jestli prý máme souhlas talibů. Tak jo, tak se zeptáme. Přišli dva ozbrojení chlapi v turbanu a řekli prostinké "NE". Venku začínající písečná bouře, mlha, že není na krok vidět. Oni na nás míří, že máme vypadnout. Hodně blbá situace. Zatímco s nimi můj muž zkoušel  vyjednávat, mě si gestem odvolali nějací dva lékaři. "Víte, kam jste vlezli?  Do pekla! Okamžitě se obraťte a vraťte se do Pákistánu. Pěšky jste tam za dva dny." Jenže to už nešlo.

Cesta zpátky nebyla?
Skončila nám pákistánská víza. Museli jsme Afghánistán přejet napříč.

Vy si nezjišťujete dopředu informace o zemi, kam jedete?
Cestovatelé mi to občas vyčítají, ale nedělám to. Chci si utvořit názor sama. Obecným informacím se samozřejmě nedá uniknout, ale hlouběji nic nezjišťuji. Osvědčilo se mi to.

To jste neměla potřebu zjišťovat informace ani tehdy, když jste jezdila s dětmi stopem?
Mám pocit, že svět je až na pár zemí bezpečný. Islámské země mají špatnou pověst, ale já si myslím, že třeba takový Írán je bezpečnější než Česko. Je to sympatická země, která je mylně řazena do arabského světa. To by se naštvali. Jsou Peršané! Ale i arabský svět je pestrý. Třeba Omán je velmi příjemný, bezpečný, ukázněný.

Jak se v takové zemi chovají k cizincům?
Přátelsky. Lidé oceňují, že máte odvahu jet sama, bez průvodce, nekrytá, nezaštítěná žádným logem. Vyjadřujete tím vlastně důvěru, to asi každého potěší.

Můžou jet do této země samy ženy?
Pákistán, Libanon, Írán, Omán, dřív Sýrie – klidně. Ovšem Afghánistán nebo i Saúdská Arábie by asi problém byl. Oni totiž se ženami nekomunikují. V Afghánistánu jsem vedle svého muže byla +1. Stávalo se, že nás nějaký talib kontroloval, důležitě zíral do pasu, který držel vzhůru nohama, protože neuměl latinku, pak začal netrpělivě mávat rukou, jako by odháněl hmyz. Nechápali jsme, co chce, až jsme se dozvěděli, že chce odejít, ale nesmí projít kolem ženy.

Co jste dělala? Neuráželo vás to?
Co můžete? Pokorně se sklopenou hlavou jsem poodstoupila. Ale když mě míjel, tak jsem si neodpustila česky drmolit něco o blbečcích.

Milena Holcová se dopravovala po Barmě třeba i na korbě náklaďáku.

Milena Holcová se dopravovala po Barmě třeba i na korbě náklaďáku.

Cítíte strach, když na vás pořád někdo míří zbraní?
To si nesmíte připustit. Když na vás míří rozčilený puberťák s obličejem na prahu demence, máte proti němu jen svoji inteligenci. Musíte být chytřejší. Nesmí poznat, že se bojíte. V Afghánistánu jsme nějakou dobu úspěšně předstírali, že je za námi někdo vlivný a kdyby tušili, to by se divili…! Než nás odhalili, už jsme byli jinde. Ale namířená zbraň není tak děsivá jako trvalá přítomnost abstraktního, neuchopitelného zla. Ta hrozba je vyčerpávající a dusivá.

Je mi líto vyhazovat kalhotky

Dozvídáte se v krizových situacích na cestách něco o sobě?
Teď už ani ne, po dvou třech cestách už se člověk zná.

Co jste zjistila?
Že mám ráda riziko a nesnáším čekání kvůli ničemu. Nemám problém s hladem, vedrem a nepohodlím, ale trpím v zimě a nedostatkem spánku.

Hmyz, prach, špína, špatné hygienické podmínky…
... to patří k věci. Jak řekl někdo chytrý: peněženkou se neumyješ. Ale pokud jsem do něčeho schopná vkládat maximum energie, tak do toho, abychom našli vodu na opláchnutí. I když je vzdálená několik kilometrů, stojí nám ta štrapáce za to. 

Jezdíte po světě především s manželem. Nelezete si na dlouhých cestách na nervy?
No jistě! To je něco, co vás zaskočí na první druhé cestě, pak se to naučíte zvládat. Na cestách platí, že co se ve vztahu rozloží do několika let, tady se vtěsná do dvou měsíců. Naučíte se s tím pracovat, poznáte, kdy připlouvá ponorka a víte, že je to  zákonité. Naštěstí je můj muž flegmatik a je možné mu říct: "Jestli ještě jednou popotáhneš, budu nucena tě zabít." On se zasměje a je klid.

Neumím si představit jednu věc: jak se dokážete na několik týdnů až
měsíců sbalit do malého báglu?
Musíte se naučit na věci vykašlat. Jídlo na dva měsíce stejně nepoberete. A když je tam teplo, tak o co jde? Ovšem když vím, že pojedu do zimy, panikařím a poslední škvíry v báglu vycpávám něčím hřejivým.

Já bych neunesla ani svoji kosmetickou kabelku.
Tak s tím mám taky čím dál větší problém. Ta moje s věkem kvasí, už zabírá půl báglu. Komická situace nastává také s prádlem. Nabalím si obvykle něco ošoupaného, co hodlám cestou vyhodit. Ale přece nevyhodím špinavé kalhotky, že? Tak je vyperu. Ale vyprané je zase škoda vyhodit… Takže s sebou už několik let tahám pár 'parádních' kousků, kterých se nedokážu zbavit.

Kde berete na cestování peníze?
Jde o to, kam jedete. Letenky už pořídíte poměrně levně, spíme venku či ve stanu, jíme za pár korun, cestujeme na korbách. Obvykle utratíme míň než doma.

Jak často si říkáte, že máte toho lítání po světě už dost?
Pravidelně po každé cestě. Je to také věkem. Ovšem teď na Srí Lance jsem si říkala, že jde o zemi zaslíbenou. Můžete jezdit s báglem, i když je vám přes padesát, protože takové vyžilé batůžkáře tam běžně potkáváte. Můžete si naordinovat míru drsnosti, je tam krásně a lidi jsou v pohodě. Říkali jsme si, že už budeme jezdit jen tam. Nebo možná taky ne ...

Autor:




Nejčtenější

Ilustrační foto
Židé, prosím, sprchujte se. Cedule v švýcarském hotelu naštvaly Izrael

Malý alpský hotel ve Švýcarsku vyvolal pobouření, když ve svých prostorách umístil cedule s pokyny pro židovské hosty. Po vlně kritiky, ke které se připojila i...  celý článek

Film Dovolená s Andělem trefně popsal odborářské rekreace.
Dovolená nejen s Andělem. Odborářské rekreace dělnický lid miloval

Kdyby v létě 1952 revizor Gustav Anděl nevyjel do zotavovny Jezerka, dnešní generace by zřejmě netušily, jak tehdejší odborářská rekreace vypadala.  celý článek

Na parkovištích v Dolním Adršpachu stálo asi tisíc aut (14.8.2017).
Turisté v autech zahltili Adršpach, policie odkláněla Poláky z přechodu

Stovky turistů v autech zablokovaly kolem poledne příjezdové cesty do Adršpachu a Teplic nad Metují na Náchodsku. Policie odkláněla dopravu na některá...  celý článek

První fotky pořízené pod mořskou hladinou dokazují, že potápění u zříceného...
Dokud je čas. Potápění u zříceného Azurového okna se stalo hitem

Ještě přes svým zřícením do moře bylo Azurové okno na Maltě jednou z největších turistických atrakcí světa. A jak to vypadá, kolaps této nádherné skalní stěny...  celý článek

Čeští turisté se koupou na Makarské. K moři do Chorvatska jich ročně míří skoro...
A zase to Chorvatsko. I letos bude pro Čechy nejoblíbenější destinací

Chorvatsko bude letos podle Asociace cestovních kanceláří opět nejoblíbenější destinací českých turistů - stejně jako loni a spoustu předchozích let. Asociace...  celý článek

Další z rubriky

Z filmu Dunkerk
Natáčení Dunkerku se Francii vyplatilo, chystá se nápor turistů

Natáčení filmu Dunkerk vyneslo severofrancouzskému regionu Hauts-de-France za pět týdnů 19 milionů eur (495 milionů Kč), napsal deník Le Figaro s odvoláním na...  celý článek

Podvečerní „poušť“ ve slovenském Záhorie
Jen tak si prožít poušť ve střední Evropě. Záhorie miluje i armáda

Nejrozsáhlejší písečné duny ve střední Evropě jsou tak dokonalou replikou pouště, že si je oblíbili i vojáci a ti, kteří jejich techniku vyrábějí. Vždyť...  celý článek

Katar, Dauhá, Katařan, Katařanka
Katar láká turisty, zrušil vízovou povinnost pro 80 zemí, včetně ČR

Katar s okamžitou platností ruší vízovou povinnost pro občany 80 zemí, včetně České republiky. Oznámili to dnes zástupci katarského ministerstva vnitra,...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.