Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Projela Irák, Afghánistán i Afriku. Češka, která cestuje, fotí i pomáhá

  4:00aktualizováno  4:00
Skoro by se dalo říct, že tohle by možná zvládl spíše drsný chlap. Lenka Klicperová úspěšně šéfuje časopisu Lidé a Země a je nadšenou cestovatelkou i fotografkou. Ráda vyhledává zajímavá konfliktní a téměř neobjevená témata.

Surmové byli překvapení, že mě jejich život zajímá víc do hloubky, že mi nejde jen o to, udělat fotku. Nakonec jsme se docela sžili. | foto: archiv L Klicperové

Píše o ženské obřízce v Africe či albánských pannách. A k tomu nyní vydává 2. díl knihy Afrika v nás.

Vidím, že se vám cestování promítá do každodenního života. To jsou náramky Tuaregů?
Ano. Vždycky si přivezu něco, k čemu se vážou mé vzpomínky. Navíc jsou to často originály. Mám třeba úžasné náhrdelníky z Keni, které mi daly ženy, o nichž jsme točili film o ženské obřízce. Tady ten náramek je zase z Čadu. Vlastně na sobě nemám nic drahého, ale mám pěknou řádku bižuterie z takovýchto cest.

Fotogalerie

Pamatujete si na svoji první dobrodružnou cestu?
Na tu nikdy nezapomenu. Jela jsem po moři na vydlabané replice člunu z neolitu. Chodila jsem v Hradci Králové na seminář experimentální archeologie a hrozně mě to bavilo. S partou třiceti chlapů jsem vydlabala z jednoho kusu stromu člun a pak jsme o prázdninách jeli na ověřovací jízdu. Z Liparských ostrovů po Středomoří až na Expo do Lisabonu.

Jak to probíhalo?
Pádlovali jsme napříč mořem až do Portugalska. Byl to člun pro deset chlapů a kormidelníka a já si to musela trochu vyvzdorovat. Tak dlouho jsem s nimi chodila dlabat, až nakonec souhlasili, že pojedu taky.

Co vás na té cestě nejvíc bavilo?
Že jsem byla dva měsíce na moři. Pádlovali jsme sice podél pobřeží, někdy to ale bylo i 20 mil od břehu. U Francie nás chytla strašlivá bouře, hrozné vlny, prostě peklo. Všichni námořníci byli dávno v přístavech a my jsme vyráželi na plavbu, protože jsme chtěli vyzkoušet, jestli to loď vydrží. Jen jsem seděla, pádlovala a do očí mi šly ty strašlivé kotle slané vody.

A jak to dopadlo?
Nepotopili jsme se, vydrželo to.

Stačila jste chlapům?
Bavilo mě to hrozně právě proto, že jsem si chtěla dokázat, že to zvládnu stejně jako oni. Přežila jsem to, neofrňovala se a měla na zadku stejného vlka. A dopádlovala to s nimi až do Lisabonu na slavnostní zahájení Expa 98.

A pak se s těmi cestami roztrhl pytel?
Tak rychle to nešlo. Po čase mě ale vzali do Lidé a země a začala jsem jezdit na kratší cesty. Musela jsem se naučit i fotit, tak jsme si s manželem koupili foťák a on mě začal učit. V roce 2006 jsem odjela do Etiopie s Františkem Zvardoněm, českým fotografem žijícím ve Francii. To byl můj první velký fotografický učitel.

Na kmenovém území Surmů v jižní Etiopii. Právě probíhá surmská svatba.

Na kmenovém území Surmů v jižní Etiopii. Právě probíhá surmská svatba.

S matkou mého osobního surmského strážce. Kolem pasu mám tradiční opasek pro...

S matkou mého osobního surmského strážce. Kolem pasu mám tradiční opasek pro mladé dívky, který trochu funguje jako pás cudnosti.

Pamatujete si svoji první Afriku?
Byla jsem s ministrem zahraničí Cyrilem Svobodou jako novinářský doprovod. Vládní letkou nejdříve do Angoly. Pak do Namibie, Tanzanie a Nigérie. Byla to sice moc zajímavá, ale zároveň taková luxusní cesta, nešlo to srovnat s tím, co jsem zažívala později. Etiopie, to byla ta první závažnější výprava, z níž jsem už přivezla první pořádné fotky. Za ně jsem tehdy dostala čestné uznání Czech Press Photo, čehož si dodnes vážím, protože nejsem profesionální fotograf.

Co jste v Etiopii fotila?
Zajímavý kmen Surma, který žije na jihu země. Jeho příslušníci nosí ve rtech hliněné nebo dřevěné talířky. Měla jsem skvělého průvodce, který mi o nich dokázal říci skoro všechno. Nakonec z toho byla i docela velká část knížky Afrika v nás. Myslím, že jsem docela pronikla do jejich života. Byla jsem tam s nimi od rána do večera, a když přišlo špatné světlo a nedalo se fotit, tak jsem prostě tahala z našeho surmského tlumočníka rozumy.

Jak jste tam byla dlouho?
Asi tři týdny. Většina mých cest je takhle dlouhá. Ale musí se to připravit dopředu, abych jela už na jistotu nebo aspoň měla spolehlivý místní kontakt.

Jaké jsou vaše nejoblíbenější oblasti?
Kromě Afriky mě baví třeba Afghánistán, Irák. Hodně bych chtěla do Somálska, ale to je velice drahé, zajistit bezpečnost stojí spoustu peněz. Ale pracuji na tom, snad moje kontakty nakonec povedou k úspěchu i bez těch zdrcujících částek.

Jak to děláte? Dopředu si vyberete nějaké téma a za tím tam pak jedete?
Přesně tak. A na tom třeba i rok pracuji. Sháním místní lidi, přes e-maily zajišťuju, aby pochopili, co chci dělat. Jsou to nekonečné hodiny strávené na internetu a psaním e-mailů. Snažím se hodně studovat, dívat se i na práce světových fotografů, co mají za témata. Najít dnes originální téma je skoro nemožné. Nebo minimálně hrozně obtížné.

Patrola v Logaru. Nevýhodou pro novináře je to, že konvoj budí pozornost a...

Patrola v Logaru. Nevýhodou pro novináře je to, že konvoj budí pozornost a časově je práce nesmírně stresující: na vše je vymezený velmi krátký čas z bezpečnostních důvodů.

Lenka Klicperová v burce v afghánském Logaru

Lenka Klicperová v burce v afghánském Logaru

Proč jste si nakonec nejvíc oblíbila Afriku?
Protože je dobrodružná, nevyzpytatelná, z každé hlouposti se může vyvinout závažný problém, člověk musí být pořád ve střehu. Jestli se nezmění situace, jestli se z kraviny nevyvine něco, co může být fatální. Pořád se tam musí improvizovat, člověk musí být schopen si za každé situace poradit.

Takže s jistou nadsázkou nejde vlastně až tolik o Afriku, ale Afrika je prostředek dostat se k dobrodružství?
Já bych to zase nechtěla zúžit jen na hon za dobrodružstvím. Mě ta témata strašně zajímají a baví mě poznávat, jak lidé žijí. A spousta z těch témat je i profesní výzva.

Ráda zpracováváte sociální, konfliktní témata, která souvisejí s civilizačními faktory, nemocemi. Máte pocit, že to dřív nebývalo takhle vyhrocené?
To si úplně nemyslím, třeba ženská obřízka byla v Africe vždycky, jen ji do nedávna skoro nikdo neviděl. Nedostávalo se to do povědomí západní civilizace. To je podle mě jediný rozdíl. Já myslím, že lidé jsou pořád stejní a civilizací se jejich podstata moc nemění.

Nepřijde vám Afrika jako nešťastný kontinent?
Trochu. Tenhle kontinent je plný nerostných zdrojů a to velké bohatství je zároveň prokletí Afriky. Je přitom idealistické říct, my jsme tam neměli vůbec lézt a měli jsme Afriku nechat na pokoji. Takhle náš svět nefunguje. Spíš jde o to, aby se to bohatství začalo využívat aspoň částečně tak, aby z toho měli prospěch i obyčejní Afričani. Nikdy se nevyhneme tomu, aby nedocházelo k exploataci. Bohatství vždycky bude lákat ty, kteří kvůli tomu budou dělat svinstva.

Na druhou stranu začíná být Afrika na vzestupu. Je kus pravdy na tom, že rozvoj tam je nejvíc vidět, protože se odrážejí ode dna a můžou už jenom stoupat. Zatímco evropská civilizace je možná trochu v úpadku, Afričani nabírají malinko dech. Je tam spousta příležitostí. Nevidím Afriku jako úplně ztracený kontinent, ale problémů bude mít ještě pár desetiletí dost.

Tezem, místo, kde se koná jeden z neoficiálních gerewolů a který má...

Tezem, místo, kde se koná jeden z neoficiálních gerewolů a který má neuvěřitelnou atmosféru.

Nomádi z kmene Wodaabe se připravují na slavnost, při níž se tančí tanec...

Nomádi z kmene Wodaabe se připravují na slavnost, při níž se tančí tanec gerewol.

Někdo říká, že Afrika má smůlu proto, že se tam lehce přežije, že tam člověk prostě nezmrzne?
To já si nemyslím. Afrika je na přežití dost obtížná. Je tam sice teplo, ale banány nepadají ze vzduchu. V džungli ani v buši žádné nerostou a já bych chtěla vidět někoho, jak tam v těch podmínkách bude snadno přežívat. Vedro je často úplně spalující, znemožňující jakoukoliv fyzickou aktivitu – a není to tak, že místní jsou na to zvyklí. Vedro jim je taky. Kolikrát ani půda není tak úrodná, jak to někdy vypadá. Záleží na oblasti, Afrika je tak variabilní, že nelze paušalizovat. Jsou tam místa, která jsou extrémně úrodná, ale většinou to nenese blahobyt.
 
Proč to tak je?
I proto, že Afričani se hodně drží stereotypů a často dělají věci, které dělali jejich prapředkové a opakují to pořád dokola. Často tam není vidět nějaká invence, vymýšlet něco nového. Navíc úrodné země jsou často v místech, která jsou zmítané válkami, což všechno dost znesnadňuje.

Jak to mají třeba s náboženstvím?
Pro Afriku je hrozně typická synkreze. Jsou schopni se v kostele modlit a pak doma uctívají duchy předků a bohy všeho možného. Ale proč ne. Z každého si vyberou to, co jim sedí.

V Demokratické republice Kongo jsem byla třikrát, tahle fotka je z roku 2009,...

V Demokratické republice Kongo jsem byla třikrát, tahle fotka je z roku 2009, kdesi na cestě po Jižním Kivu.

Tanečníci v táboře nomádského Wodaabe nedaleko Aderbissintu (severní Niger).

Tanečníci v táboře nomádského Wodaabe nedaleko Aderbissintu (severní Niger).

Jací vlastně Afričani jsou? Jak se chovají k bílým?
V zemích, které znám, jako je Kongo, Keňa, Etiopie, Nigérie a Tanzanie… je základní postoj k bílému dán celkem jednoznačně: je to chodící peněženka, kterou je třeba obrat. Neplatí to vždy, ale člověk musí být připravený, že to takto funguje. Nemám jim to za zlé, protože v podmínkách, v jakých žijí, to je pochopitelné. Musejí si urvat co nejvíc můžou, aby přežili.

Ale naopak Tuaregové ze severu Nigeru mě strašně mile překvapili. Jela jsem tam s obezřetnými postoji, že se musím mít na pozoru, aby mě nikdo neokradl, a pak jsem zírala, že jsem v úplně jiné Africe. Host je pro ně stále něco posvátného. A našla jsem tam i přátele.

Máte nějaký návod na bezpečné cestování v nebezpečných zónách?
Zabezpečit si cestu co nejvíce dopředu, najít si místní kontakty, lidi, kteří mi budou schopni pomoct, kdybych se dostala do obtíží. Je dobré mít těch kontaktů víc, aby měl člověk i záložní variantu, když něco selže. A je dobré mít i znalé přátele doma, kteří vám pomohou dostat se z průšvihu jako je třeba únos. A pak se chovat tak, abych neprovokovala. Vědět, kdy už nemá cenu dělat hrdinku. A je nutné mít na ty situace i cit. Problém je v tom, že člověk zase nemůže být až moc opatrný, to by jako novinář nic neudělal.

Je lepší se usmívat, nebo být vážnější?
Já se permanentně směju. Tady i v Africe, mám to docela jednoduché. A většinou to funguje. Lidé jsou překvapení, když se někde jako zjevení objeví běloška rozesmátá od ucha k uchu.

Jak je to s focením?
To je problém, roznětka, která může z normální situace udělat fatální. Viz třeba ona slavná scéna z filmu Argo, focení na íránském tržišti… V Íránu, Africe, Iráku nebo Afghánistánu jsou na to lidé hrozně hákliví. Ovšem každá situace je jiná. Chce to mít cit, zkušenosti. Je rozdíl jet se někam jen tak podívat a malým foťákem něco cvaknout a jet někam s profi výbavou dělat reportáž nebo natáčet. Všechno je hned o sto procent obtížnější a nebezpečnější.

Když se zeptáte: Můžu vás fotit, tak to je přece na nic?
To často nejde. Prostě jsou situace, že člověk musí vycítit, kdy je lepší se zeptat, a jsou situace, kdy to musím risknout a zmáčknout spoušť. Když budu řešit něčí souhlas, tak ten okamžik hned zmizí. Chce to mít cit. Já jsem třeba zvyklá v Africe na veřejných místech nefotit. Protože když v Kongu vytáhnu na tržišti foťák, je to jak rozsudek smrti. To je zrovna země, kdy vždy musím řešit souhlas nebo zalézt, aby mě neviděl dav.

Proč to tak je?
Dav je nebezpečný. Na východě Konga panuje k bělochům nenávist. Oni vás nenávidí jen z principu, protože jste bílý a jste tam s drahým foťákem. Focení pro ně mimo jiné znamená, že na nich vyděláte velké peníze. Na jejich úkor a oni z toho chtějí také něco mít. Je to sice iluzorní, ale oni si to myslí. Někdy je jediná možnost, že se s nimi dohodnu a něco jim zaplatím. Když to jde, najdu místního člověka, který je autoritou a do té komunity mě dostane. To je nejlepší řešení. Ale dá se to kombinovat. Dohodnu se třeba se šéfem vesnice, že tam zůstanu den a zaplatím nějaký obnos vesnici. On mě pak nechá fotit si, co budu chtít. To je férová dohoda.

Vy jste dnes nejen cestovatelka a novinářka, ale snažíte se mnohdy v té zemi i trochu pomoci, je to tak?
Spíš se snažím dělat osvětu, i když je to takové školometské slovo. Jde mi o to, aby se prostřednictvím mých fotek a reportáží dané téma dostalo k co možná nejvyššímu počtu lidí. Mohou si přečíst něco zajímavého a k tomu si řeknou, že tam ti lidé mají ještě větší problémy než tady. A třeba se i rozhodnou sami pomoci aktivně přes nějakou neziskovku, která pracuje na místě.

V Africe je dnes velké množství různých organizací, jež se snaží nějak pomáhat. Trvá to desetiletí, ale připadá mi, že se stejně nic moc neděje. Má to podle vás smysl?
Jak co. Když se postaví v Etiopii škola, tak to smysl má. Ale samozřejmě k tomu se musí také investovat, aby tam byl kvalifikovaný učitel, učil a nevykládal bludy. Co já jsem viděla v afrických školách, třeba v Kongu, to byla docela hrůza. Myslím, že to mohu posoudit, protože jsem konec konců učitelka. Oni sice do školy i chodí, ale co se tam naučí a jakým způsobem, z toho nemůže být nějaký zázračný pokrok a rozvoj. Většinou chybí edukační systém pro učitele.

Ale zpět k vám, tohle vás přece baví, objevovat konflikty, psát o nich, upozorňovat na ně…
Ráda bych, aby po mně zůstala nějaká pozitivní stopa. Musím říci, že mi občas přijde e-mail od někoho, kdo si mě přečetl a otevřelo mu to nové obzory nebo ho to na něco upozornilo. Je příjemné to číst, to připouštím.

V Iráku při práci na tématu vražd ze cti. Místní jednotka rychlého nasazení nám...

V Iráku při práci na tématu vražd ze cti. Místní jednotka rychlého nasazení nám přivezla k rozhovoru dva vrahy, kteří zabili své ženy pro urážku rodinné cti.

Afrika v nás II

Výpravná obrazová publikace představuje subsaharskou Afriku, krásu její přírody i mizející domorodé zvyky a tradice. Nevyhýbá se ani palčivým tématům, se kterými se černý kontinent potýká. Lenka Klicperová zavede čtenáře například na slavnost volné lásky Cure salée do Nigeru a představí originální mužský tanec gerewol. Přiblíží i nelehký život obyvatel uprchlických táborů na čadsko-súdánské hranici nebo drsné příběhy dětských vojáků z Ugandy.

Manželská autorská dvojice Olga a Václav Šilhovi představí především přírodní bohatství Afriky. Provedou nás pouští i divokým pobřežím Namibie a ukážou kriticky ohroženou přírodu Madagaskaru. Kniha nabídne také unikátní snímky Václava Šilhy zachycující útok hrošího stáda na krokodýla, které před časem oblétly celý svět.

Jaké jsou vaše další projekty?
Pracuji na dokumentu o problematice albánských přísežných "panen", tzv. burnëshe. Vymírající fenomén, ženy, jež začaly žít mužským způsobem života, protože se staly z nutnosti hlavami rodinných klanů. To proto, že tam jiný chlap díky krevní mstě a dalším faktorům nezbyl. Musely tedy ze dne na den převzít mužskou roli, změnily navenek svou vizáž, začaly samy sebe vnímat jako muže. A také společnost je od přísahy začne brát jako muže. V Albánii jich zbývá hrozně málo, možná 20, a jsou to babičky, či dědečkové, jak se to vlastně vezme. A je těžké je najít. Byla to fakt detektivka.

S kolegyní Jarmilou Štukovou se nám jich podařilo najít a natočit osm. Respektive našly jsme jich víc, ale ne všechny nám daly rozhovor. Některé to zkrátka braly jako tak intimní věc, že by o tom nemluvily ani za spoustu peněz (ty jsme navíc neměly).

Také bych se chtěla vrátit do Iráku na reportáž o příslušnicích PKK, Kurdské strany pracujících, jež je považována za teroristickou organizaci. Tyto ženy žijí se svými oddíly v horách iráckého Kurdistánu. Samozřejmě si neříkají teroristé, ale bojovníci za svobodu. A 40 procent tvoří ženy. Spousta z nich říká, že nechtěly žít v konzervativní společnosti, která na ženskou nahlíží jako na něco podřadného. Takže jim to vlastně dává svobodu a ony bojují za lepší svět pro všechny ženy ve světě, který znají. Nejsou to určitě beránci, tedy ovečky.

A na jaře bych se chtěla ještě jednou, už počtvrté, vrátit do Afghánistánu. I když zrovna budou probíhat prezidentské volby, což velmi zhorší už tak špatnou bezpečnostní situaci, chtěla bych s kolegy z našeho minitýmu udělat reportáž o buzkaši, tradiční zábavě, která připomíná koňské pólo. Jen se nehraje s míčem, ale s mrtvým kozlem.

Autor:




Nejčtenější

Pověrčivá Číňanka hodila do motoru letadla mince, zastavila tím odlet. (27.6....
Čínská stařenka hodila do motoru mince pro štěstí, letadlo evakuovali

Pověrčivá stará paní zabránila v úterý odpoledne v Šanghaji startu letadla společnosti China Southern Airlines, když cestou na palubu hodila do motoru hrst...  celý článek

Horní stanice rotující lanovky na Monte Baldo
Jeskynní vodopád, elektrárna nebo dinosauří stopy. Nej místa u Gardy

V okolí jezera Garda najdete spousty pozoruhodných míst, Pokusili jsme se vybrat několik z nich, zejména v jeho severním cípu, která rozhodně stojí za...  celý článek

Letušky byly prvními čínskýmki civilistkami, které se v roce 2016 prošly po...
Vybuduji ostrov, přivlastním si moře. Umělé kusy souše staví hlavně Čína

Je plné ryb, ropy a zemního plynu. A proto rostou v Jihočínském moři umělé ostrovy. Je to území, o které se přetahuje nejméně šest zemí a budování ostrovů má...  celý článek

Orla Perć v plné kráse od Swinice (Zawratu) po Krzyzne
Trek v Tatrách jen pro hodně odvážné: čtyři kilometry za osm hodin

Nejnáročnější, nejvzdušnější, nejexponovanější, nejnebezpečnější. A jistě ještě mnoha dalšími NEJ by se mohla pochlubit Orla Perć, česky Orlí stezka, které se...  celý článek

Ilustrační snímek
K moři po vlastní ose? Cesta v noci je lepší, ale jen pro odpočaté

Za pár dní startuje sezóna dovolených a tisíce Čechů se vydají po vlastní ose autem k moři. Vloni vyjeli Češi na 5 552 000 soukromých zahraničních cest. Na...  celý článek

Další z rubriky

Pozor, pozor! Itálie nám vyhlásila válku a vaší vesnicí projde fronta. Sbalte...
Jak přišli Italové od Gardy za první války až do Česka

Jezero Garda není jen krásná turistická destinace. Psala se tam i velmi zajímavá historie, obdivuhodný příběh válečného exodu a zároveň přátelství mezi Italy a...  celý článek

Oblazy: horní mlýn
Neznámé perly Slovenska. Výlet do krásných soutěsek Chočských vrchů

Vápencové soutěsky Slovenska nadchnou svou divokostí a odvážně vedenými turistickými trasami po žebřících, visutých lávkách a ocelových lanech. K těm spíše...  celý článek

Orla Perć v plné kráse od Swinice (Zawratu) po Krzyzne
Trek v Tatrách jen pro hodně odvážné: čtyři kilometry za osm hodin

Nejnáročnější, nejvzdušnější, nejexponovanější, nejnebezpečnější. A jistě ještě mnoha dalšími NEJ by se mohla pochlubit Orla Perć, česky Orlí stezka, které se...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.