Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Je to dobrodruh, jaký se dnes už nevidí. Český indián jménem Atapana

  10:03aktualizováno  10:03
Cestovatelů tohoto střihu už dnes moc nepotkáte. V roce 1968 projel s pár dolary v kapse Latinskou Ameriku od Brazílie po Mexiko. Cestoval ještě na lodi. Po vylodění v Brazílii si jako jediný běloch vydělával v hotelu na pláži jako číšník. Spal ve favelách. Známý cestovatel a etnograf letos vydal po 46 letech od první cesty výpravnou knihu "Na cestě za snem".

Před chýší, ve které jsem žil u indiánů Eceeje v roce 1973 na řece Madro de Dios v peruánské Amazonii. | foto: Repro z knihy Mnislav Zelený Apatana: Na cestě za snem

Mnislav Zelený, který žil mezi Indiány a dokonce má i indiánské jméno Atapana, zažil Jižní Ameriku ještě v době, kdy se dalo spát na pláži Copacabana, aniž spícího okradli a zabili. Nebo šlo volně lézt po nejvýznamnějších památkách včetně mayských pyramid, což už je dnes zakázáno.

Fotogalerie

Na cestě se potkal se spisovatelem Jorge Amadem, brazilskou princeznou nebo kostarickým prezidentem a, ač nekomunista, zúčastnil se tajného sezení ústředního výboru komunistické strany Hondurasu.

O své dosud nejvýpravnější knize poskytl jedenasedmdesátiletý Zelený rozhovor iDNES.cz. Na závěr mimochodem byla součástí rozhovoru "indiánská zkouška" a autor rozhovoru dostal z lahve od Zeleného ochutnat pražené zadečky tropických mravenců. Chutnaly trochu jako pražené oříšky a vypadaly jako nové koření.

Můžete shrnout cestu, o které kniha "Na cestě za snem" pojednává?
Jel jsem z Brazílie do Mexika. Mě tam vrhla krásná šedesátá léta. Původně jsem chtěl do Severní Ameriky, ale to by byla pro mě moc veliká civilizace. Vydělal jsem si peníze v Rotterdamu a v Londýně. Koupil jsem si lodní lístek. Do Ameriky se má jezdit lodí, aby člověk pocítil vzdálenost a tradici. Takové klasické lodní spojení už také dnes neexistuje.

Vystoupil jsem v Riu s 65 dolary a čekala mě roční cesta. Nevěděl jsem, jak to dopadne, byl jsem absolutně bez plánu. Dnešní cestování, kdy je vše zajištěné, už se mi ani nelíbí. Byl jsem odkázaný na lidi a na trh, co tam zbylo.

Potkal jste se ale se spoustou slavných lidí...
Ano, s kostarickým prezidentem. Šlo to bez problému. Se spisovatelem Jorgem Amadem jsem se viděl. Má krásný dům a on je velký znalec a sběratel folkloru. Potkal jsem princeznu Cristinu, představitelku císařského rodu Brazílie (byť ve skutečnosti už tehdy byla Brazílie republikou). Poznal jsem i slavného peruánského archeologa Luise Lumbrerase.

Horský indián ve svém tradičním rudém pončuu ekvádorské Riobamby.

Horský indián ve svém tradičním rudém pončuu ekvádorské Riobamby.

Dnes už by asi podobná cesta z mnoha důvodů zopakovat nešla. Nebo ano?
Já si myslím, že by se dala zopakovat. Obyčejní lidé jsou tam pořád stejní a já se pohyboval hlavně mezi nimi, i když jsem občas zabrousil mezi osobnostmi. Snad by to šlo, i když je tam vyšší kriminalita jako všude. Ale Latinoameričan se nemění. Je usměvavý a vždycky se s tebou rozdělí, aniž by tě nějak znal a je mu to jedno. Evropa je vyděšená, každý se tu stará o sebe.

V Latinské Americe lidé čas mají, my ten čas honíme a snažíme se ho využít. V jedné recenzi mě zkritizovali, že jim fandím takovým, jací jsou, protože nedělají nic pro to, aby se jejich situace zlepšila. V Jižní Americe ale lidé nestrádají, jídlo a střechu nad hlavou mají, i když jsou podle našich představ chudáci. Ale jsou šťastní a tak si myslím, že život prožívají mnohdy lépe než my.

Ale v šedesátých letech tam jezdilo evropských cestovatelů ještě málo a lépe vás přijímali, protože jste byl také rarita?
Jasně, když jsem přišel do bájného Machu Picchu, tak jsme tam byli dva. A dneska se Peruánci bojí o osud Machu Picchu a postupně se podle mě bude zavírat, jako už se zavřela jeskyně Altamira (a chodí se do její kopie - pozn.red.).

V knize je spousta historek, z nichž mě nejvíc zůstal v paměti příběh o zápasu s indiánem. Vy jste při návštěvě jednoho kmene po desítkách let zjistil, že si vás kmen pamatuje, protože jste přepral jejich indiána při zápase. Jenomže to bylo proto, že jste dělal judo a použil prostě naučený chvat...
Na tom je vidět, jak se tvoří mýtus. Historka se vztahuje ke kmeni Kofánů v Ekvádoru. Za deset let, to už se tam budu v mýtech ztrácet a bude z toho historka o šíleném bělochovi. Oni si ale zkrátka pamatují to, co jim zahrálo na notu a čeho si váží. Tam přijde spousta bělochů, ale oni si váží toho, co se vztahuje k tématu síly a přežití v džungli.

Bájné a mysteriózní jezero Titicaca.

Bájné a mysteriózní jezero Titicaca.

Inti Raymi, nejvýznamnější slavnost inků v období zimního slunovratu 24. června.

Inti Raymi, nejvýznamnější slavnost inků v období zimního slunovratu 24. června.

Vy jste jel v roce 1968 a celou knihou se prolíná otázka, zda po srpnu neemigrovat? Okupace Rusy vás zastihla už na cestě...
To zažili všichni v tom období. Impulzem k tomu se vrátit byla řada setkání s krajany. Každý z nich vzpomínal a já jsem dost sentimentální a vlastenec.

Mnislav Zelený

  • Narodil se v roce 1943. Vystudoval etnografii a zemědělské inženýrství. V roce 1968 vycestoval do západní Evropy a odtamtud poprvé do Brazílie, i když chtěl původně do Severní Ameriky. Po návratu vystřídal různá zaměstnání, dělal třeba horského pošťáka, skladníka, volného novináře ale zabýval se pořád etnografií.
  • Po Sametové revoluci dělal několik let velvyslance České republiky v Kolumbii.
  • Má nadaci, která pomáhá jihoamerickým Indiánům. Do Jižní Ameriky jezdí pravidelně. Příští rok se opět chystá k indiánům Yawalapiti.Tentokrát už se synem a vnukem, protože Indiáni chtěli poznat jeho rodinu. Jenomže mezitím už je potřeba žádat o speciální povolení brazilskou vládu, protože indiáni žijí na uzavřeném území. Ale Zelený hodlá žádat o možnost jet na "rodinnou návštěvu", protože je oficiálním členem kmene Yawalapiti.
  • Nyní píše Dějiny Kolumbie.
Mnislav Zelený Atapana: Na cestě za snem - Vandry Latinskou Amerikou

Mnislav Zelený Atapana: Na cestě za snem - Vandry Latinskou Amerikou

Když jste ale vrátil už do normalizace, asi vás za to komunisté nějak potrestali?
Já byl venku rok a půl a bylo to divoké období. Já se vrátil díky své manželce letadlem do Londýna. Poslala mi letenku. Tam jsem pak ještě měsíc dělal číšníka, abych zaplatil tu letenku. Diskutovali jsme všechny noci, ano, ne, zda zůstat, či nezůstat. Tenkrát ale dala vláda všem v zahraničí takovou lhůtu vrátit se do konce roku 1969 a kdo se vrátil, tomu bylo vše odpuštěno.

V následujících letech jsem měl pár průšvihů. Připravoval jsem jednu expedici a pár dní před odletem jsem byl pozván na StB a vyšetřovali mě, že vyvážíme materiály z osmašedesátého. Tak jsem nikam nejel a místo toho dělal horského pošťáka v Jizerkách. Pak mě jednou kamarádi udali, že mám konto ve Švýcarsku a tak jsem také přišel o účast na expedici.

Další zvrat přišel, když jste se coby bývalý dobrodruh stal diplomatem?
Jako byla krásná šedesátá léta, tak přišla nádherná léta po převratu a po rozdělení se Slovenskem chyběli na podobné posty lidé. Tenkrát mi jak v pohádce nabízeli velvyslance Peru, ale já neměl čas, pomáhal jsem při stavbě fabriky kamarádovi. Pak mi nabízeli Brazílii a do třetice Kolumbii a to jsem měl čas a jel tam. Byl jsem sice kravaťákem, ale stejně jsem tam často cestoval v otrhaných džínech, i když v mercedesu. Kolumbie je teď můj nejoblíbenější jihoamerický stát.

Vy říkáte, že Latinoameričané se nemění, ale bezpečnostní situace se tam hodně zhoršila?
Ale ono jde také o to nevyčnívat. Nenaparovat se jako běloch. Třeba mezi Indiány jsem nemohl vzít nekultivovaného člověka, to by byl konec. Indiáni idiota vycítí. Nemohl bych tam vzít ani ateistu. To by byl pro ně také problém. Záleží také, do jaké zóny ve městě se člověk vydá. Někde vyčnívá více, jinde méně. Měl jsem kamarádku, která byla zvyklá ráno brzy vstát a jít na kopec. Jenomže, když se pohybovala po Bogotě v šest ráno, kdy všichni ještě spí, tak ji přepadli. Samozřejmě i já byl párkrát okradený, ale to k tomu patří. V Peru mi vykradli byt, kde jsem spal a sebrali mi všechny fotopřístroje.

V čem spočívá činnost vaší nadace, která indiánům pomáhá? 
To je trochu zavádějící. Někteří indiáni jako moji Yawalapiti o žádnou pomoc nestojí, ale našel jsem před lety ve venezuelské Amazonii vesnici, která už je rozpadlá a moc nefunguje. Nemají ani šamana a válcuje je civilizace. Tam jsem si řekl, že to je místo, abychom pro ně něco udělali, ale to jsou kapky v moři. Proto jsme platili společně s dalšími deseti známými čtrnácti dětem odtamtud školné, i když už v bělošských školách, a vykupovali jsme jejich tradiční výrobky, které jinak neměli šanci prodat, protože tam jezdí málo turistů. Znovu jsme tak podnítili mladé indiánské kluky, aby začali vyřezávat. Oni to uměli, ale nedělali.

Udělali jsme i dokumentaci šamanských rostlin, ale jen pro ně. Tady to publikovat nechci, protože oni mají strach ze zneužití. Ale pak se tam politická situace zhoršovala a už mi nedovolovali do horního toku řeky Ventuari a Orinoco vyjet. Budu tedy pokračovat u Kofánů v Ekvádoru, kde žije hluchoněmá dívenka a chci ji zabezpečit proto speciální výuku, aby získala pozici v budoucím životě.

Cestovatel Mnislav Zelený Atapana při rozhovoru s iDNES.cz po vydání knihy Na...

Cestovatel Mnislav Zelený Atapana při rozhovoru s iDNES.cz po vydání knihy Na cestě za snem

Cestovatel Mnislav Zelený ukazuje odznak kongresu komunistické strany Hondurasu...

Cestovatel Mnislav Zelený ukazuje odznak kongresu komunistické strany Hondurasu pro rok 1986. Pozoruhodné je, že tamní komunisté už ho měli vyrobený osmnáct let dopředu na konci šedesátých let.

Pořád se mluví o tom, jak domorodé kultury ničí výdobytky civilizace, včetně mobilů. Ale není to tak, že přece i oni mají na ně právo stejně jako my?
Já vím. Je to těžké rozhodnout. Dítě je také zvědavé a chce iPady a my mu je dáváme, protože žije v naší kultuře. Indiána se způsobem života lovce a sběrače v amazonské džungli tyto věci přivádějí k jeho konci a naší civilizaci. V ní ale bude vždycky druhořadý občan. Samozřejmě, ti kteří chtějí odejít, tak odejdou. Tam panuje svoboda. Ale když mají dobrého šamana, který je drží pohromadě, tak neodejdou a území se totálně uzavře. Vláda jim to umožňuje. Lovec nepotřebuje pokrok.

Kde jste se na své první cestě Jižní Amerikou nejvíc bál?
Když v tom člověk jede, tak si spoustu věcí neuvědomuje. Teprve až zpětně si řekne: zatraceně, to byla průšvihová situace. Klidně mě mohli odpravit třeba zlatokopové garimpeiros, se kterými jsem chvíli cestoval, když zjistili, že nejsem jako oni, ale novinář a antropolog. Protože ty tam likvidují na počkání. Ale zachránil jsem si život, protože jsem jim postavil nájezd pro džíp. Nocoval jsem na okrajích měst v zříceninách. Já těm lidem věřil a oni mě v drtivé většině nezklamali.

Jak se to vůbec stane, že indiáni někoho výjimečně přijmou a pozvou do kmene jako člena? Co musí člověk splnit?
Je to hra okamžiku a jiskření, jako když se dva lidé zamilují. Také pak bude někdo těžko rozebírat, proč a jak? Já se choval jako oni, seděl s nimi v prachu, jedl kobylky a tohle oni si vše ukládají do hlavy.

Zbývá ještě v Jižní Americe nějaké nepoznané místo, o kterém sníte?
Já už nemám ani chuť objevovat nové, ale chci se vracet do míst, kde už jsem byl. Chci zjistit, jak lidé, které jsem poznal před čtyřiceti lety, žijí dnes.







Nejčtenější

Východ slunce nad brazilským Rio de Janeirem
V Riu byl zastřelen italský turista, omylem vjel do favely

Omyl při cestě od sochy Ježíše Krista do centra Ria de Janeiro stál život italského turistu. Vjel na motocyklu do favely Morro dos Prazeres, kde jej neznámí...  celý článek

Na ploše několika hektarů roste v Tropical Islands na padesát tisíc rostlin,...
O Vánocích na dva dny do plavek. Tropický ráj jen tři hodiny od Prahy

Zatímco venku vládne mráz s teplotami pod bodem mrazu, uvnitř monstrózního hangáru s objemem pěti milionů krychlových metrů najdete kus tropického světa:...  celý článek

Locarno, výhled na město
Nejdelší tunel světa se otevírá. Sluneční ráj za Alpami máme na dosah

Jižní Evropa je blíže, než si myslíte. Slunný švýcarský kanton Ticino na jižním úpatí Alp natěšeně vyhlíží nedělní start pravidelného provozu v nejdelším...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.