V Patagonii dřel proti silnému větru, Aljaška ho prověřila třídenním lijákem. V Austrálii se na dobytkářské stezce brodil přes krokodýlí řeky, na Yukonu se poklonil před pomníkem Eskymo Welzla, v Mexiku projížděl oblastí narkobaronů a marxistických vzbouřenců.
Právě v zemi, která je tak pověstná nebezpečím, se mu kupodivu líbilo nejvíc. „Nádherná příroda! Zatímco Baja California je poušť s kaktusy, ve středu Mexika projíždíte lesy. Celé je to tam úchvatná míchanice kultur: Aztéci, Toltéci, Mayové, Olmekové, do toho španělská conquista, která po sobě zanechala krásné katolické katedrály. Mexičané jsou příjemní, žijí pospolitě,“ vypráví. „Zážitkem je i návštěva mexické hospody. Jakmile sednete k baru, už vám odněkud připluje panák tequilly. Gringo, to je pro tebe!“
Jeho vůbec první výprava vedla roku 2002 na Nový Zéland. Začátky byly krušné, deset dnů se za řídítky spíš trápil. A vyhazoval věci, o kterých zjišťoval, že si je brát nemusel: zámky, štětku na holení, knížky.
Adrenalin na penzi
A najednou to bolet přestalo. Nic nemohlo být hezčí než pohled ze sedla. „K čundráctví jsem tíhl odmala. Jel jsem stopem do Maďarska, do Bulharska, v roce 1968 jsem cestoval po západní Evropě. Pak mi ale emigroval brácha a já už se nikam nedostal. Až na stará kolena tedy konečně dělám, co jsem chtěl dělat zamlada. Cítím v sobě obsesivní nutkání vyrazit. Potřebuju to.“
Jezdí sám, jen občas se k němu při toulkách někdo připojí. Přespává pod stanem. Jeho výpravy trvají většinou tři měsíce, za den zvládne kolem stovky kilometrů.
Chile, průjezd Národním parkem Villarrica
„Je mi osmašedesát. Jak se v tomhle věku můžu toulat, aby to nevypadalo divně? Stopem ne. A pěšky to zase dlouho trvá. Kolo je ideální. I kvůli bezpečnosti. Ostatní vás mají za chudáka, řeknou si: Dědek starej. Kdyby měl peníze, jede autem.“
Je to trochu nadsázka, lidé se k němu ve skutečnosti chovají spíš mile, zvou ho k sobě na mejdan nebo jen přespat, vyprat si. Ale občas si někdo troufne. Bínovi se v takových chvílích osvědčilo nedávat najevo obavy, chovat se suverénně. Jak to viděl v poušti Kalahari u důstojných lvů s černou náprsenkou. „Z nich vyzařovalo, že ať si tam děláte, co chcete, tady je to zkrátka jejich a basta.“
Minimálně dvakrát se mu „lví“ přístup osvědčil. Jednou, když se kolem jeho kola nápadně pohyboval o hlavu větší Afričan. „Zavolal jsem si ho a říkám mu: Hele, jestli na to kolo sáhneš, tak ti rozbiju držku, žes to ještě neviděl. Čekal jsem, co bude. Odešel! Přitom jsem byl proti němu prcek.“
A podruhé, když šel po Kapském Městě a cestu mu zastoupil mládenec s nožem v ruce. „Abych mu prý dal peníze. Odmítnul jsem a povídám: Ten nůž si strč do pr... Úplně odpadnul. Za chvíli přiběhnul zas, že má ještě druhý nůž. Tak jsem řekl: Ten si tam strč taky. A měl jsem pokoj.“
Jiří Bína na cestách
Jihoafrická republika, mys Dobré naděje
Krása versus utrpení
Aby nevznikla mýlka: jeho vyprávění v drtivé většině není o tom, jak je svět nebezpečný, ale jak je nádherný. Jako ladně přebíhající antilopy s přímorožci v Namibii. Jako pagody a chrámy v Japonsku. Jako cesta solnou plání Salar de Coipasa v Bolívii. Kolo tam svištělo deseti centimetry slané vody, ve které se odrážela blankytná obloha s mraky. Břeh v nedohlednu, člověk si sto kilometrů připadal uprostřed vší té modři jak v nebi.
Než se tedy voda zvedla a měla najednou půl metru. Tehdy se Bína zděsil: „Co budu dělat, až jí bude po pás?“ Obalený krustou soli se nakonec dokodrcal až k hranici pláně, ale zasolená ložiska mu pak ještě dlouho dělala problémy.
Velikonoční ostrov, jízda okolo Ahu Tongariky - největšího souboru soch moai
Namibie, rozčvachtaná Salt Road
Tak už to chodí: krásy světa bývají spjaty s trochou utrpení. Za úchvatným pohledem na Andy z náhorní plošiny Altiplano stálo stoupání do téměř pěti tisíc metrů. Toulání po chilském národním parku Villarica bylo vykoupeno tím, že se po zapadlé stezce dostal do půlmetrových sněhových závějí. A v nádherné Bolívii byl nucen dávat si teplou vodu do spacáku. Zatímco přes den hicovalo 35 stupňů, v noci padla teplota k minus 15.
Víkend DNESČlánek je převzatý z magazínu Víkend DNES. V novém sobotním vydání, které vyjde 17. ledna, se můžete těšit mimo jiné na téma: |
Přírodu se při cestách naučil respektovat. V Austrálii dávat pozor na slanovodní krokodýly. V Kanadě a na Aljašce na medvědy. Nocovat aspoň sto metrů od místa, kde jste si vařili večeři. A být připraven na chvíli, kdy huňáče beztak potkáte.
„V noci je slyšíte, když kolem čenichají,“ popisuje Bína. „Když jsem je potkal, platilo na ně, jakmile jsem se na kole postavil – měli mě za většího a neútočili. Blbé je, pokud se dostanete do kontaktu s medvědicí, která má s sebou mláďata. To se mi přihodilo v Britské Kolumbii. Stála u silnice, cítila mě a já kolem ní nemohl projet. Vrátit se? Nesmysl. Na 500 kilometrů to byla jediná silnice pustinou. Musel jsem počkat půl hodiny, než jelo auto a od medvědice mě odclonilo.“
Pak znovu nasedl na kolo a zabral. Metr za metrem. Tak jako před dvanácti lety, jako včera, jako snad i zítra. Za dřinou, za dálkami, za krásou. Za svobodou.
Cesta Jiřího Bíny2002–2014: 11 výprav Kolik mu bylo: 56–68 Způsob: na kole Počet kilometrů: 61 400 Více: www.kolemkolem.cz |
