Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Devizák i podezřelé pozvání z Bundestagu. Jak se cestovalo za totality

  1:00aktualizováno  1:00
Naše děti vůbec nechápou, jak mohly být doby, kdy jsme nesměli přes ostnaté dráty na Západ. A občas na to zapomínají i mnozí pamětníci.

Devizový příslib jen pro vyvolené

Kdo chtěl na Západ, musel vždy do konce ledna podat do banky tzv. žádost o devizový příslib. Koruny totiž nebyly volně směnitelnou měnou, takže zájemci o dovolenou na Západě museli nejdříve získat z banky potřebný příděl západní měny. Žádost museli schválit a podepsat v zaměstnání šéfové na třech úrovních. Během jara se pak v bance rozhodovalo o zamítnutí, či schválení žádostí.

Jenže do zahraničí se nesměly vyvážet žádné peníze nad limit, o kterých stát nevěděl. A právě ty celníci na hranicích rádi hledali. Dobře věděli, že téměř každý si přilepšení na cestu sehnal. Oblíbeným úkrytem tajně převážených bankovek byly kazety od filmů, plastové kořenky a slipy. Moje maminka nejraději vozila valuty u sebe. V podprsence.

Fotogalerie

U nás v rodině jsme měli výhodu, že s mou maminkou hrála volejbal sympatická paní Olga z banky a ta nám jednou za čas zařídila aspoň devizový příslib do Jugoslávie. Kromě západních zemí se totiž muselo úplně stejně žádat také o jugoslávské dináry, neboť i Jugoslávie byla jakousi svobodnější socialistickou zónou s volně směnitelnými penězi.

Ale ani po získání příslibu procedura nekončila. Abychom mohli vycestovat, museli ještě komunisti v podniku, případně svazáci ve škole a následně pak státní policie souhlasit s vydáním tzv. výjezdní doložky. A tu každému jen tak nedali.

Podezřelé oficiální pozvání z Bundestagu

Kam se jezdilo před rokem 1989

  • V tehdejším Československu bylo povoleno pouze pět státních cestovních kanceláří: Čedok, Sportturist, CKM, Rekrea a Autoturist. Prodávaly v drtivé většině jen zájezdy do zemí socialistického bloku, cestování na západ bylo velmi omezeno.
  • Jezdilo se k moři do Bulharska, Rumunska (hlavně na poukaz ROH), na Balt do NDR i Polska. Oblíbeným cílem i maďarský Balaton.
  • Výjimkou bylo období v letech 1962 - 1972, kdy byla možnost cestovat i do Jugoslávie, pak se však jugoslávský režim přiklonil k Západu a cesty českých turistů do Jugoslávie byly následně velmi omezeny.

Režisér a herec divadla Sklep Milan Šteindler mi jednou vyprávěl o svém tatínkovi. Za okupace se sice Stanislav Šteindler dočkal od nacistů hlavně útrap, ale po válce si udělal jako odborník na západoevropskou ekonomiku právě v Německu hodně kamarádů.

Jedním z největších jeho přátel byl i poslanec Spolkového sněmu a pozdější německý kancléř Helmut Schmidt. Spolu se, pokud to okolnosti dovolily, občas navštěvovali. Když pak byl starý pan Šteindler během normalizace po osmašedesátém z politických důvodů odevšad vyhozený a dělal vrátného, Helmut Schmidt se stal spolkovým kancléřem. A zval svého kamaráda k sobě dál.

Jenže aby člověk tehdy mohl vycestovat, potřeboval výjezdní doložku. Na policii panu Šteindlerovi řekli, že nejdřív musí přinést oficiální zvací dopis. Vrátný Šteindler tedy o něj Helmutovi Schmidtovi napsal. Obratem mu přišlo pozvání s hlavičkou Bundestagu.

Když to viděli policajti, jen zírali, protože nechápali, co to má být a kdo si z nich dělá srandu. Ten zvací dopis měl totiž všechny náležitosti státní listiny, razítka, znaky a tak podobně, jen místo formálního textu tam bylo napsáno: „Milý Stando, přijeď na kafe, Tvůj Helmut Schmidt.“

Fronta na zájezdy před CKM

Fronta na zájezdy před CKM

Kempování v 70. letech. Češi mívali skromné stany, maximálně s jednou či dvama ložnicemi. Němcům jsme záviděli obrovské stanové apartmány, přilepené k přívěsům.

Kempování v 70. letech. Češi mívali skromné stany, maximálně s jednou či dvama ložnicemi. Němcům jsme záviděli obrovské stanové apartmány, přilepené k přívěsům.

Cesty do Jugoslávie

Příloha k 25. výročí sametové revoluce

Poprvé jsme jeli do Jugoslávie v roce 1969, když mi bylo osm. Tatínek ležel několik víkendů před dovolenou pod autem a dával do pořádku naši obstarožní oktávku. Babička pro nás vařila domácí sirupy a marmelády. Maminka nakupovala konzervy, paštiky, knedlíky v prášku, trvanlivé salámy a sáčkové polévky. Nejraději jsme se sestrou měly lovecký salám, vepřová játra, čočkovou polévku, lančmít, lívance v prášku a paštiku Májku. Nejhnusnější mi připadalo hovězí ve vlastní šťávě, protože v něm byly samé kližky, a salám imitace, co měl imitovat uherák, který jsem zbožňovala, ale byl moc drahý. Snila jsem o tom, jak si budu v dospělosti kupovat celé štangle. Také jsme milovaly Vitacit, který jsme místo rozpouštění ve vodě cucaly a soutěžily, kdo má barevnější jazyk. Favoritem byl malinový.

Ráj nákupů

  • Rájem nákupů bylo Maďarsko, kde se tehdy dalo sehnat žádané oblečení, jako např. džíny. „V roce 1986 jsme zajely do Budapešti s mojí spolužačkou a já si přivezla tehdejší módní klenot, bundu typu parker. V kupé vlaku s námi nazpátek jela paní, která na svém vlastním těle „pašovala“ čtyři kožené kabáty. Pro jistotu je nesundala ani po celní kontrole a potila se v nich až do Prahy,“ vzpomíná Libuše Tomanová z iDNES.cz.
  • Boty (hlavně dětské), mixéry, kráječe chleba, mandle, gumové bonbony, atd. se vozily z NDR.

Dva dny před odjezdem se všechno začalo kupit před autem. Kromě proviantu na tři týdny bylo třeba naložit i plynový vařič s náhradní bombou, kanystr na vodu, hrnce, pánev, kempinkový stoleček a židle, stan, spacáky, nafukovací matrace. Nesměl chybět ani gumový kajak, pádla, volejbalový míč a badminton, protože u moře nebyly žádné sportovní půjčovny. A na tom všem ležela ještě kytara, neboť za „totáče“ se lidé bavili po večerech u táborových ohňů sami, takže hudební nástroj byl nezbytným a zároveň skvělým doplňkem dovolené.

Aby se to všechno vešlo, vezli jsme na zahrádce obrovský koženkový vak připoutaný gumicuky a rozpláclý po celé střeše oktávky. Pod nohama jsme jako děti měly tašky s oblečením, zatímco maminka se tísnila vedle propan-butanového vařiče. Kytara ležela na zadním okně a konzervy byly napěchované v každé škvírce, pod sedačkami i v rezervě. Dodnes nechápu, jak je možné, že naše auto neprasklo ve švech.

Olej na opalování Jadran. Ochranný faktor 1,9 (!). Za 3,50 Kčs sloužil na dovolených věrně

Olej na opalování Jadran. Ochranný faktor 1,9 (!). Za 3,50 Kčs sloužil na dovolených věrně

Maďarský guláš patřil ke gurmánským skvostům. Spolu s lančmítem tvořil základní potravinové zásoby na dovolenou

Maďarský guláš patřil ke gurmánským skvostům. Spolu s lančmítem tvořil základní potravinové zásoby na dovolenou

Trapas se zásuvkou

Když se nějakým zázrakem podařilo vycestovat, všichni většinou jezdili jako klasičtí baťůžkáři se svačinami. Těsně před revolucí, když se během „perestrojky“ objevila poprvé možnost vycestovat na Západ bez devizového příslibu, se našim kamarádům-lyžařům naskytla příležitost noblesní cesty. Známí ve Švýcarsku je pozvali na prodloužený víkend v hotelu s několika hvězdičkami a se snídaní. Čeští lyžaři byli nadšení. Tedy až do chvíle, než si prohlédli ceny v jídelním lístku a došlo jim, že za večeři v tomto podniku by dali půl měsíčního platu. A tak klasicky naložili do auta jako obvykle polévky v pytlíku, konzervy a ponornou spirálu s ešusem s tím, že si tam večer někde uvaří.

Razítko svazu včelařů

Textaři Michalovi Horáčkovi pomohla během studia žurnalistiky v 70. letech nějaká známá k devizovému příslibu do USA. Aby dostal výjezdní doložku, vydal se Michal pro potvrzení na školní výbor SSM. Věřil, že to bude jen formalita, ale předseda SSM byl strohý. Se slovy "Já tě neznám, soudruhu," odmítl žádost podepsat, protože Michal nebyl členem SSM. A tak Michal použil dědovo kulaté razítko Svazu včelařů a svazácké dobrozdání si vyrobil sám. Jenže v Americe se v euforickém opojení svobodou pochlubil svým kouskem nějakému diplomatovi, takže po návratu ho zatkli hned na letišti.

Jenže jeli do Švýcarska a Švýcaři mají jiné zásuvky na elektřinu, než jsou ty české. Navíc přes den bylo na lyžích tak ošklivo, že se v době oběda museli jít ohřát do horské chaty a za čaje s polévkou tam nechali téměř celý příděl franků na třídenní cestu.

Co teď? Šilhajíce hlady se vrátili do hotelu a pokoušeli se švýcarské zásuvce domluvit, aby vpustila do svých útrob masivní českou kabelovou koncovku. Něžná zásuvka chvíli vzdorovala barbarskému násilí české varné konvice a pak praskla. Trapas. Bylo nutné koupit nový kryt. A pak, když už byly dráty obnažené, kamarády napadlo spojit je s koncovkou od varné konvice naostro. Jen kabel bohužel nedosáhl až na podložku, a tak jeden držel u sebe dráty, zatímco druhý člen výpravy s konvicí ve vzduchu čekal, než začne voda vřít. Vypadali prý jako živý obraz, když v tu chvíli vstoupila do pokoje paní uklízečka a ten trapný výjev spatřila a začala se smát. Pak řekla, že je Češka, čerstvá emigrantka a nasměrovala je na recepci s tím, že tam hostům elektrické redukce běžně půjčují.

Rozkošnice v Rakousku

„Rozkošnice" pod Grossglocknerem z roku 1969

„Rozkošnice" pod Grossglocknerem z roku 1969

Dívám se na fotografii rozesmáté mladé ženy, která leží jen ve spodním prádle na sněhu pod Grossglocknerem. Zezadu na obrázek táta kdysi napsal: „Moje rozkošnice“. Na fotce totiž tak svůdně pózovala moje maminka v létě roku 1969. Zatímco my jsme se sestrou nadšeně krmily sviště a rodičů si nevšímaly, táta přes objektiv flexarety zachytil v máminých očích všechno štěstí a radost z naší první a na dlouho poslední cesty na Západ. Nikdy jsem na Grossglockner nezapomněla. Zůstal v mém srdci jako perla, zrnko naděje klíčící navzdory ostnatým drátům na hranicích a zákazu volného cestovní během normalizačních let.

Je prima, že se dnes už těmto všem historkám můžeme jen smát.

Vaše cesty za totality

Podělte se o svoje zážitky z cest za totality s ostatními čtenáři v diskuzi.

Autor: pro iDNES.cz






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.