Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Cestou po aljašském národním parku

  17:43aktualizováno  17:43
Národní park Wrangell - St.Elias, který byl založen v roce 1980, sahá od Aljašského zálivu až po hranici s Kanadou a se svými 53 tisíci km2 (jen o polovinu méně než Česká republika) je největším národním parkem USA. Na území parku se stýkají tři horská pásma - Wrangell, Elias a Chugach - která vytvářejí zbrázděný, těžko přístupný terén; kromě druhé nejvyšší hory USA Saint Eliasu (5 489m) je zde tolik vrcholů, že (podle brožurky vydávané správou parku) většina lidí rychle opustí snahu zapamatovat si jejich jména.

Park obsahuje i největší seskupení ledových polí a ledovců, kterých je přes sto a některé patří k největším a nejaktivnějším na světě (například ledovec Malaspina, stékajíci do vod Aljašského zálivu, je větší než stát Rhode Island).
 

V parku žije větší počet a rozmanitější druhy zvěře než kdekoli jinde na Aljašce - patří mezi ně především losi, černí i hnědí medvědi, Dallovy ovce, horské kozy, vlci, rosomáci a tři z jedenácti aljašských stád karibu, na čemž má bezpochyby zásluhu i fakt, že park je velmi těžko přístupný. Vedou sem pouze dvě šterkové cesty - jedna ze severní strany od obce Slana (ležící na silnici Tok Cutoff Highway přibližně 100 km jihozápadně od města Tok) a druhá, delší a známější, která začíná u městečka Chitina na západním okraji parku (přístup po Edgerton Highway, jež odbočuje z hlavní Richardson Highway, spojující město Valdez v Aljašském zálivu s  vnitrozemským Fairbanksem) a končí u bývalých hornických městeček McCarthy a Kennicott.

Do parku Wrangell-St.Elias jsme se vydali 1. října. Po příjemném týdnu, stráveném na poloostrově Kenai jižně od Anchorage, jsme si s pokročilou roční dobou příliš hlavu nelámali. Přívětivé klima poloostrova doprovázené krásným počasím nás totiž zmátlo. Teplý podzim, hýřící barvami (jaké jsem snad viděl jen v Nové Anglii na východě USA) zřejmě doprovázelo i babí léto, protože sluníčko mělo takovou sílu, že jsme se dokonce i koupali v jezeře.

Tudíž jsme optimisticky naladěni vyrazili ráno z Valdezu (terminálu aljašského ropovodu, který zde ovšem příliš není vidět; samo městečko je poměrně ošklivé, zato je obklopeno krásnými horami) po Richardson Highway směrem na sever. Počasí nám nadále přálo, kolem hory a výhledy - prostě nádhera. Po zhruba 130 km jízdy jsme odbočili na Edgerton Higway  a neméně hladce jsme urazili dalších 50 km do Chitiny, kde jsme u poslední benzínky doplnili nádrž, přejeli přes mohutné, převážně vyschlé řečiště Copper River a ocitli se na území parku. Pak to začalo.
 

Téměř stokilometrová štěrková - spíše však vozová a někde hodně nevozová - cesta byla suverénně nejhorší silnicí, po které jsme dosud na Aljašce jeli (i když podle Milepostu, bible motoristů na Aljašce a Yukonu, tento nechvalný primát patří Denali Highway, my jsme s tímto názorem rozhodně nesouhlasili). Přispěla k tomu i roční doba; Aljaška přece jen ukázala zuby. Zjistili jsme, že začátek října v parku Wrangell-St.Elias už patří do zimy.

Když naše obstarožní Subaru po pětihodinovém úsilí cestu nakonec zvládlo (a ke slovu přišel i náhon na čtyři kola, který jsme u tohoto auta dosud považovali  za kosmetický prvek bez valného praktického významu), a dojeli jsme ke břehu Kennicott River, jako bychom se octli někde v horách uprostřed zimy. Pořádná vrstva sněhu - někde i půlmetrová - ležící na okolní krajině, rozhodně nevypadala jako první poprašek sezony. Když jsme vyšli na most, či spíše lávku - další cesta už byla jen pro pěší - a spatřili pod sebou balvany, pokryté ledem, uvědomili jsme si, že noc bude dost dobrodružná.
 

Kupodivu docela šla. Teplota sice klesla až na -10° C, ale zabaleni do dvou spacáků a ještě deky jsme v uzavřeném autě nijak zvlášť nemrzli. Zato ráno, když jsme přenášeli věci, měli jsme během těch několika minut ruce úplne zmrzlé. Uvařili jsme si čaj a vyrazili přes lávku do blízkého městečka McCarthy, jakéhosi rekreačního doplňku hornického Kennicottu. Vzniklo na počátku devatenáctého století výhradně proto, aby horníkům poskytlo “víno, ženy a zpěv”; jinými slovy zde bylo pár saloonů,  restaurací a nevěstinců. Na vrcholu své slávy mělo město několik set obyvatel, vlastní školu a noviny.

Do dnešního dne se zde zachovaly dvě budovy, které jsou na seznamu národních historických památek. Po bývalé slávě je sice již dávno veta, avšak i dnes městečko přes léto ožívá četnými turisty, kteří odtud podnikají túry do okolí (nejsou tu sice turistické stezky, ale zachovalo se množství cest ještě z hornických dob - nejznámější trasou je třicetikilometrová túra přes Kennicott k ledovci Root Glacier). Druhého října je samozřejmě dávno po sezoně a tak nacházíme zavřené jak malé bistro, tak i stylově vyhlížející (a pravděpodobně velmi drahý) Johnson’s Hotel.
 

Jelikož se slunce stále ještě nevyhouplo přes hřbety okolních kopců, je pořád děsivá zima a tak se dlouho nezdržujeme a vyrážíme směrem na Kennicott. Zhruba šestikilometrová trasa sice začíná slibně silnicí, ale ta po necelém kilometru končí doslova v lese (u obrovského valu zeminy a změti pokácených stromů, jako kdyby tady prostě buldozer zastavil  a konec, dál se nejede), takže jsme  byli nuceni se vrátit, až jsme nakonec našli dost úděsnou vozovou cestu, plnou výmolů, vyčnívajících větví a kořenů, balvanů a občas přerušenou potokem, vhodnou tak leda pro sněžný skútr nebo terénní vozidlo  Náročná chůze měla tu výhodu, že nás  zahřála, navíc i mezi stromy občas problesklo slunce, a když jsme konečně vyšli z lesa a objevila se první stavení Kennicottu, už stálo vysoko na obloze.

Historie Kennicottu se datuje od roku 1900, kdy dvojice náhodně procházejících prospektorů našla v místním potoce stopy mědi. Brzy se přišlo na to, že se jedná o vůbec nejbohatší ložisko měděné rudy na světě: některé žíly obsahovaly až 70 % mědi! Do místa začali proudit prospektoři a horníci. Veškerá naleziště nakonec  skoupila skupina investorů, která nejprve postavila železnici, přes 300 km dlouhou trať vedoucí divočinou až k pobřežnímu městu Cordova.

Pak přišlo na řadu samo město - ve stráni nad Kennicottským ledovcem vznikl komplex červeně natřených dřevěných budov, mezi nimiž byly nejen drtičky rudy, kanceláře, ubytovny horníků, a obchody, ale i škola, divadlo a dokonce i dřevěný tenisový kurt! Mezi lety 1911-38 se v dolech  pracovalo  takřka nepřetržitě, na tři směny, vytěžilo se přes půl milionu tun mědi a zisk společnosti přesáhl 100 milionů dolarů.

Pak přišel neslavný a náhlý konec. V roce 1938, pod vlivem klesajících cen  mědi, nejistých výnosů dolů i možných stávek horníků se firma během jediného dne rozhodla doly uzavřít. Nazítří vedení horníkům oznámilo, že práce končí a poslední vlak odjíždí za dvě hodiny! Vzápětí nastal jeden z nejhromadnějších a nejkvapnějších útěku, které kdy americké město zaznamenalo. S výjimkou dvou lokomotiv téměř vše zůstalo na místě a díky tomu je Kennicott dokonale zachovaným exponátem americké historie hornictví. Většina budov je dnes  v soukromém vlastnictví a prozatím uzavřených, než se podaří získat potřebné investice na jejich rekonstrukci.

Pomalu jsme procházeli tímto podivuhodně zachovalým městem duchů, kde na první pohled nebylo ani živáčka - i několik místních turistických kanceláří, organizujících pěší i letecké výlety do parku,  hotelů restaurací již ukončilo sezonu - a jediným zvukem bylo skřípání sněhu pod nohama a občasný křik dravce vysoko na obloze. Všechno kolem vypadalo, jako by ti lidé odešli teprve včera. Teprve když  jsme přišli k řadě domků vedle cesty a nahlíželi okny dovnitř, případně zkoušeli dveře, abychom si prohlédli dochovaný inventář, ze třetího z nich, právě když už jsem měl ruku na klice, se najednou ozvalo rádio. Teprve pak jsme si všimli úzkého sloupce kouře, vycházejícího z komína. Trochu jsme se pravda lekli, ale vlastně nás to potěšilo. I tahle zapomenutá výspa civilizace tedy má své stálé obyvatele.
 

Zpátky, v poledním sluníčku se už šlo naší cestou-necestou mnohem lépe. Zrovna když jsme se zamýšleli nad tím, jak často tudy něco projede, k našemu úžasu se za námi objevilo auto, zcela neterénní, navíc plně obsazené, které nonšalantně,  za mohutného kymácení, skřípání a sténání motoru projelo kolem nás a zmizelo v zatáčce! Nechápavě jsme se na sebe podívali. Buď to byl přestavěný tank nebo jsou ti Aljašané opravdu lidé trochu jiného ražení.

Tak tohle bychom ti, Subaroušku, nikdy neudělali, říkali jsme si v duchu. Pravda i proto, že  nepojízdné auto bychom si oněch sto kilometrů od nejbližší opravny skutečně nemohli dovolit. Taky jsme si úplně oddechli, až když jsme přejeli most do Chitiny, začal opět vytoužený, báječný asfalt a na kalendář se zase vrátil podzim. Na shledanou, parku, ale příště dřív než v říjnu.

Kennicott - zachovalé domky, některé obydlené

Kennicott - zachovalé hornické budovy

Národní park Wrangell-St. Elias - Chitina River a pohoří Chugach

Autor:




Nejčtenější

Typický obrázek z německé Rujany: plážové „domečky“ jako ochrana před stálým...
Hrachovka z pytlíku, vlny studené. Jak se za Československa jezdilo k moři

Praotec Čech nás zavedl do středoevropské kotliny, rok 1918 nás v ní hranicemi uzavřel. Výsledek: nemáme moře. A přece jsme po jeho vlnách vždycky toužili....  celý článek

Zboží s tematikou zatmění 2017
Reportáž: Zatmění slunce vyhnalo Američany na venkov. Přípravu nepodcenili

Jackson, USA (od zvláštního reportéra Technet.cz) Zatmění slunce je astronomická událost, která je (na rozdíl třeba od průletu komety) srozumitelná úplně každému. Američané se už nemohou dočkat, především pak...  celý článek

Některé turistické stezky a cyklotrasy v Národním parku Šumava jsou po...
Šumavský park chce zakázat vstup do lesů. Na stezky padají stromy

Nevyrážejte do lesů kolem Nové Pece a Stožce, mnoho turistických tras je stejně neprůchodných. Takové varování vydal ráno Národní park Šumava. Silný vítr o...  celý článek

Specialized Turbo Vado 4.0
Jak se přilepit hobíkovi na záda. Test elektrokola do města i na výlet

I největší skeptici už vidí, že expanzi elektrokol nic nezastaví. Po velkém průlomu v Německu, Rakousku a Švýcarsku v uplynulých letech definitivně zasahují i...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Karambol v Chorvatsku? Nehodu nechte zapsat a pokutám se nebraňte

Zkazila vám dovolenou v Chorvatsku bouračka? Zkuste nepanikařit a nezapomeňte na záznam o dopravní nehodě. A hlavně zavolejte tamní policii - stačí vyťukat...  celý článek

Další z rubriky

Podvečerní „poušť“ ve slovenském Záhorie
Jen tak si prožít poušť ve střední Evropě. Záhorie miluje i armáda

Nejrozsáhlejší písečné duny ve střední Evropě jsou tak dokonalou replikou pouště, že si je oblíbili i vojáci a ti, kteří jejich techniku vyrábějí. Vždyť...  celý článek

Bunkr Atlantického valu, který Němci postavili za druhé světové války, aby...
Nizozemsko odkrývá nacistické bunkry. A s nimi i bolestnou historii

U pláží nedaleko Haagu pokryl písek bunkry, které tu byly postaveny na Hitlerův rozkaz. Jakoby tento písek schoval i bolestivé vzpomínky, které bunkry...  celý článek

Katar, Dauhá, Katařan, Katařanka
Katar láká turisty, zrušil vízovou povinnost pro 80 zemí, včetně ČR

Katar s okamžitou platností ruší vízovou povinnost pro občany 80 zemí, včetně České republiky. Oznámili to dnes zástupci katarského ministerstva vnitra,...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.