Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Čeští vojáci v zemi nikoho

  14:10aktualizováno  14:10
Výstřel ze zálohy může přijít kdykoliv, zvykli si už na ten pocit. Pět mužů z České republiky dohlíží v barvách OSN na dodržování příměří v Abcházii, v zapomenuté kavkazské válce. Čajové plantáže a mandarinkové háje prý kdysi byly rájem, dnes jsou jen zanedbanou zelenou džunglí, zemí nikoho. "Každou chvíli se může stát cokoliv. Bez varování," říká major Miloslav Rokos, jeden z české pětice působící v rámci stočlenné mise. "Většinou je vše poklidné, ale situace je velmi nestabilní." V červnu zaútočili z ničeho nic muži v maskách na auto pozorovatelů. Neprůstřelné sklo obrněného vozu kulky ze samopalu zastavilo a řidiči se na prostřílených pneumatikách podařilo ujet. Mezi muži pod palbou byl i Jaroslav Kulíšek, jenž prožil v roce 1998 několik dní v zajetí extremistů, kteří mu hrozili smrtí. Každý den vyrážejí mezinárodní posádky v bílých autech do spleti silniček v zóně kolem linie příměří. Zbraně nemají, tak to určil mandát OSN.

"Vysílačka je naší jedinou zbraní," říká major Rokos. V případě ohrožení musí o pomoc požádat ruské vojáky rozmístěné v této neklidné oblasti. Mamba, tříapůltunové obrněné vozidlo, rachotí po rozdroleném asfaltu u vesnic na březích Černého moře, v jedné z nejúrodnějších oblastí celého někdejšího SSSR. Skupina pozorovatelů v neprůstřelných vestách vyráží na pravidelnou patrolu. Za okny vozu ubíhají houštiny stromů s pestrobarevným ovocem, o které se nikdo nestará. Vše je žluté - čajové plantáže i zahrádky u černých kulis vypálených domů pohltilo moře jakýchsi žlutých květů. Žlutá je v Abcházii tísnivější než černá. "Mohly by se tady natáčet horory," říká Rokos. Abcházie se od Gruzie odtrhla - za pomoci ruské armády - v krvavé válce v letech 1992-93. Tisíce lidí zahynuly, čtvrt milionu Gruzínců uprchlo. Mírová jednání nikam nevedou a jen část uprchlíků se odvážila vrátit se do vesnic, které vypálily abchazské jednotky. Občas se ve změti zelených šlahounů objeví hlava navrátilce. "Už jsem to nemohl vydržet, v Gruzii u příbuzných jsem žil jako žebrák. Tady mám dům a zahrádku, která mě uživí," říká Kulveri Džologua, asi čtyřicetiletý muž, jenž se rozhodl pro návrat do nejisté zóny. "Už mě odsud nikdo nedostane." Nastal čas sklizně vína a temně fialové hrozny se vrší v koších kolem dřevěného domečku. Hlavním úkolem pozorovatelů je dohlížet na dodržování příměří a monitorovat situaci v oblasti. Skupinka mužů v neprůstřelných vestách - Švéd, Brit a Čech - postává ve stínu pod mohutným stromem. Usrkávají čaču, domácí kořalku, kterou nelze odmítnout, a kladou vesničanům tytéž otázky jako před týdnem, měsícem i rokem: "Jaká je situace? Střílelo se v noci? Bojí se lidé? Vracejí se?" Místní si jich váží - vkládají v ně své naděje, že konflikt dříve či později skončí. Je to zóna nikoho - gruzínská moc sem nesahá vůbec a pro abchazské vojáky či policisty je to oblast, kde se mohou kdykoliv dostat do palby partyzánů, kteří tam přecházejí přes řeku z Gruzie, či mafiánů, kteří se snaží ovládat zbytky bohatství zpustošené ze mě. Vesnicím vládnou muži se samopaly. Přednedávnem rozstříleli neznámí útočníci přímo na hlavní silnici osobní auto, zahynuly při tom tři ženy. Později se ukázalo, že se patrně spletli - v podobném voze jezdil abchazský pohraničník. To on měl zemřít. "Je pro nás velmi obtížné rozlišit, kdy jde o partyzány bojující proti Abchazům, a kdy o mafiány usilující například o úrodu ořechů," říká major Rokos. Pro pozorovatele OSN to znamená žít v neustálém nebezpečí. "Na Nový rok jsem unikl jen o vlásek," říká podplukovník František Pytela. Jen o kousek minul autem protitankovou minu, kterou někdo nastražil o silvestrovské noci v zatáčce na hlavní silnici. Život mu zachránila obrovská náhoda - v té zatáčce se míjel s autobusem a držel se tedy při kraji. "Kdyby tam nebyl ten autobus, jel bych více při středu a najel bych na ni," říká. Mina tak vyhodila do povětří autobus - zaslechl ohlušující ránu, uviděl obrovský oblak prachu, trosky autobusu a zkrvavené cestující. Dodnes není jasné, kdo a proč minu položil. Čeští pozorovatelé většinou nejsou žádní nováčci - major Rokos prošel Irákem a Bosnou, v Gruzii je již na druhé roční misi. "Nejdrsnější zkušeností bylo nepochybně Sarajevo," říká. "Tady je ovšem zrádná ta neustálá nejistota." Kapitán Stanislav Štefanko zažil nejdramatičtější okamžiky svého života v roce 1994 v Libérii, kdy byl spolu s dalšími vojenskými pozorovateli unesen ozbrojenými povstalci do pralesa. Nakonec tehdy svým věznitelům za dramatických okolností utekli, na hranicích v noci vyměnili džíp za loďku a doveslovali do sousedního Pobřeží slonoviny, do bezpečí. "Zažili jsme toho už opravdu hodně," říká Štefanko v Gali na prostorné terase domku, ve kterém bydlí spolu s majorem Rokosem. Kolem se táhnou pahorky porostlé mandarinkami. "Je tu krásně. Útok ale může přijít bez varování," dodává. Vojenská mise je babylonem jazyků a tváří - ve stočlenné misi UNOMIG (Pozorovatelská mise OSN v Gruzii) je zastoupeno více než dvacet zemí. Vpodvečer na základně, v místnosti honosně nazývané důstojnickým klubem, se nad plechovkou piva baví Švéd se Španělem o nadcházejícím turnaji ve stolním tenise a Turek chválí vojenského lékaře z Německa za guláš, který uvařil pro nedávnou oslavu. Bangladéšan s Maďarem si se smíchem povídají o fenoménu zvaném "přepadení s čačou", kdy jsou důstojníci obklíčeni vděčnými vesničany a nuceni konzumovat značné množství této pálenky. Na stěně v důstojnickém klubu visí plakáty letadel a lodí nejrůznějších armád a terč na šipky. (Pod ním je pečlivou rukou napsáno: "Neházejte šipky jako oštěp z deseti metrů, možná vás to překvapí, ale mohou se ohnout.") "Soužití funguje dokonale, jinak to ani být nemůže, musíme držet při sobě," říká major Rokos. "Rozhodně jsme se tady v té komunitě neztratili," dodává. "Jako Češi máme v mnohém výhodu. Domluvíme se s místními lidmi. Ale také třeba umíme opravit porouchané auto."

Čeští důstojníci u obrněného vozidla Mamba na základně v Gali: kapitán Stanislav Štefanko (napravo) a major Miloslav Rokos.

Major Miloslav Rokos ochutnává vinné hrozny při hlídce ve vesnici Kanachleba.

Důstojníci UNOMIG (Pozorovatelská mise OSN v Abcházii) hovoří s vesničany.

Autor:




Nejčtenější

Specialized Turbo Vado 4.0
Jak se přilepit hobíkovi na záda. Test elektrokola do města i na výlet

I největší skeptici už vidí, že expanzi elektrokol nic nezastaví. Po velkém průlomu v Německu, Rakousku a Švýcarsku v uplynulých letech definitivně zasahují i...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Karambol v Chorvatsku? Nehodu nechte zapsat a pokutám se nebraňte

Zkazila vám dovolenou v Chorvatsku bouračka? Zkuste nepanikařit a nezapomeňte na záznam o dopravní nehodě. A hlavně zavolejte tamní policii - stačí vyťukat...  celý článek

Provensalské Grasse je hlavní město francouzských parfémů
Kde nos potřebujete víc než oči. Výlet do města, kde voní každá ulice

Letní návštěva jihofrancouzské Provence se nemusí omezit jen na notoricky známá místa a přímořská letoviska. Vyrazte pár kilometrů do vnitrozemí, kde se mezi...  celý článek

Některé turistické stezky a cyklotrasy v Národním parku Šumava jsou po...
Šumavský park chce zakázat vstup do lesů. Na stezky padají stromy

Nevyrážejte do lesů kolem Nové Pece a Stožce, mnoho turistických tras je stejně neprůchodných. Takové varování vydal ráno Národní park Šumava. Silný vítr o...  celý článek

Typický obrázek z německé Rujany: plážové „domečky“ jako ochrana před stálým...
Hrachovka z pytlíku, vlny studené. Jak se za Československa jezdilo k moři

Praotec Čech nás zavedl do středoevropské kotliny, rok 1918 nás v ní hranicemi uzavřel. Výsledek: nemáme moře. A přece jsme po jeho vlnách vždycky toužili....  celý článek

Další z rubriky

Cestou necestou
Puchýře jako dvacka a klopýtání v dešti, to je slavný dánský pochod

Tři dny intenzivní chůze napříč dánským ostrovem Fyn spolu s dalšími 850 nadšenci pěší turistiky, tak vypadá akce nazvaná Fjällräven Classic Denmark. Treku...  celý článek

Typický obrázek z německé Rujany: plážové „domečky“ jako ochrana před stálým...
Hrachovka z pytlíku, vlny studené. Jak se za Československa jezdilo k moři

Praotec Čech nás zavedl do středoevropské kotliny, rok 1918 nás v ní hranicemi uzavřel. Výsledek: nemáme moře. A přece jsme po jeho vlnách vždycky toužili....  celý článek

Podvečerní „poušť“ ve slovenském Záhorie
Jen tak si prožít poušť ve střední Evropě. Záhorie miluje i armáda

Nejrozsáhlejší písečné duny ve střední Evropě jsou tak dokonalou replikou pouště, že si je oblíbili i vojáci a ti, kteří jejich techniku vyrábějí. Vždyť...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.