Čeští bratři v berlínském Rixdorfu

Uprostřed berlínské čtvrti Neukölln, nejhustěji obydlené části města, sotva pár minut chůze od rušné Karl-Marx-Strasse, se dodnes nachází „česká vesnice“, bývalý Böhmisch Rixdorf. Místo, osídlené v 18. století českými náboženskými exulanty, si i poté, co ho dávno pohltilo rozrůstající se velkoměsto, dokázalo uchovat svůj téměř venkovský charakter. Ostrůvek klidu doplňuje svébytná Komenského zahrada. Procházka Rixdorfem vede po Böhmische Strasse, Jan-Hus-Weg, ještě intimněji působí ulice pojmenované po místních usedlících – Schudoma Strasse, Wanzlikpfad. Nechybí ani Herrnhuter Weg, ulice nazvaná po hornolužickém Herrnhutu, ve kterém byla v 18. století obnovena činnost Jednoty bratrské. K té se hlásila většina místních.

V Rixdorfu našli útočiště po často strastiplné a nebezpečné cestě, na jejímž počátku byla touha uniknout tvrdému pronásledování nekatolíků v rodných Čechách. Díky zvyku sepsat ke konci života vlastní životopis se o pohnutkách i životních osudech exulantů dochovalo mnoho informací. „Často jsme se schoval někde pod střechou a modlil se, aby se nade mnou milý Spasitel smiloval a mne vykoupit ráčil. Tenkrát jsem často myslil na to, zda by mi někdo mohl ve světě ukázat takový lid, který by žil tak, jak jsem od svých rodičů slyšel vyprávět o Českých bratřích,“ vypráví o svých 13 letech například Tobiáš Jireček. 

Po životu nebezpečné cestě přes pohraniční hory se krátce usazují ve Slezsku nebo  Sasku. "Putovali jsme pouze v noci. Přes den jsme se zdržovali v lese, kde jsme leželi ve sněhu na nasbíraném chvojí. Odpočívali  jsme tak dlouho, dokud jsme to navzdory zimě mohli vydržet. Pak jsme opět vstali, zahřáli se během a večer jsme šli zase dál. Podařilo se nám dojít ke krajanům do Gerlachsheimu. Tam nebylo k vidění nic než čirá bída," líčí tuto etapu Václav Němec. V sousedním Prusku se právě v té době Fridrich Vilém I. snažil dosídlit zemi a kolonisté zde byli vítáni. 

Značná část Čechů se proto vydává znova na cestu, na jejímž konci konečně nacházejí novou vlast. Ani tady neměli právě na růžích ustláno, ale to, po čem toužili, nakonec přeci jen našli: „Nikdy nezapomenu, jak mi bylo při první večeři Páně v rixdorfském kostele a také při večeři ve starém sále zřízeném ve stodole, slavené po bratrském způsobu. To všechno se slovy ani nedá popsat,“ píše Tobiáš Jireček, jeden z prvních sedmi českých osadníků v Rixdorfu. První česká svatba se zde konala v roce 1737, o rok později bylo pokřtěno první české dítě.

Většina přistěhovalců v Rixdorfu byla ostatně sousedy už v Čechách, pocházela z  Čermné u Ústí nad Orlicí. Poměrně uzavřená komunita si dlouho uchovala znalost češtiny. Ve dvacátých letech 19. století se ještě mluvilo výhradně česky a o 100 let později byla čeština ještě používána při bohoslužbách. Poslední Čech, který téměř neuměl slovo německy, zemřel v roce 1925.  V roce 1940 pak zemřely poslední dvě ženy, které ještě česky mluvily.

Dnešní sedmá a osmá generace zde usazených Čechů už nežije na vesnici, ale dávno se stala  součástí multikulturního velkoměsta. Polovesnický český Rixdorf svírají ze všech stran pětipodlažní domy a děti, prohánějící se po ulicích, nezapřou svůj mimoevropský původ. Přesto se všichni kolemjdoucí srdečně zdraví s mým průvodcem, správcem místní Komenského zahrady Henningem Vierckem, na chvilku se zastaví a po venkovsku prohodí pár slov.  Za to, že si jádro Rixdorfu dokázalo uchovat svoji atmosféru, vděčí z velké části skupině lidí, sdružené ve spolku „Förderkreis Böhmisches Dorf“. Ten vznikl v roce 1984, aby zabránil plánu strhnout pár starých stodol v centru bývalé vesnice a postavit tu výškovou budovu. Dnes už  takové nebezpečí nehrozí. Česká vesnice získala v roce 1990 statut „kulturní památky evropského významu“.

Odkaz zbožných českých bratří si v Rixdorfu cení. O tom svědčí i jeden ze soudobých projektů, nově vysazená Komenského zahrada. Jako doplněk české vesnice byla slavnostně otevřena v červnu 1995. Už z plánu zahrady je jasné, že zde myšlenky posledního biskupa Jednoty bratrské berou vážně. Ve shodě s Komenským je zahrada rozdělena do několika částí podle etap lidského života, které jsou všechny předurčeny k učení. Vchod do zahrady označuje kaštan, jako symbol ještě nenarozeného života, pokračuje se etapou školy mateřské, obecné a latinské až k akademii. Na ni přes ulici navazuje dům seniorů a okruh se uzavírá na českém hřbitově, jehož brána je situována naproti kaštanu u vstupu do zahrady.  Množstvím dalších propracovaných detailů zahrada uvádí filosofii Komenského do praxe. Duchovní tvůrce a zároveň současný správce zahrady Henning Vierck je konec konců studovaný filozof a původním povoláním historik vědy. 

„Zahrada je tady pro budoucnost“, vysvětluje. Městské děti tu mají šanci poznat to, co příroda vlastně nabízí. „Nedávno se mě zrovna jeden kluk se zájmem ptal, jestli už nám zrají švestky“, vypráví správce. „Dnešní děti už znají ovoce jen z obchodu, kde se dá koupit po celý rok, nevědí, že švestky se v březnu sklízet nedají. Jindy byli zase děti překvapené, když u nás viděli ředkvičky. Žasli, že rostou pod zemí.“ . Česká vesnice je pro podobný projekt ideálním místem, zahrada tu vnáší do přelidněného velkoměsta lidský prvek a zároveň právě tady má Komenský své místo.

Více informací o Komenského zahradě

Kontakt na Fördekreis Böhmisches Dorf a Komenského zahradu:
comenius-garten@t-online.de

Vesnice uprostřed velkoměsta - uličku Kirchgasse tvoří stodoly dřívějších českých dvorů. Paralelně pár minut odtud probíhají Karl-Marx-Strasse a Sonnenallee, hlavní tepny města.

Komenského zahrada – pomník Komenského, dar Československé republiky, odhalený v roce 1992 Alexandrem Dubčekem u příležitosti 400. výročí narození posledního biskupa Jednoty bratrské

Komenského zahrada – Rosenhein. Brzy zjara kvetou jen krokusy.

Jediný dům českých kolonistů, který se dodnes dochoval v podobě z roku 1737.

Dům postavený roku 1753 sloužil m.j. jako škola. Kalich v průčelí připomíná, že se zde mezi lety 1754 a 1761 nacházel první modlitební sál bratrského společenství. V popředí pomník zakladatele české kolonie Fridricha Viléma I.

Komenského zahrada – orbis pictus.

Modlitební sál, do roku 1874 česká škola.

Ulička pojmenovaná z iniciativy místních v roce 1983 Jan-Hus-Weg. Původně se zde nacházela tzv. Kupkova stodola, první modlitební místo rixdorfských Čechů.

Brána dodnes užívaného českého hřbitova. Náhrobní kameny odpovídají jazykové situaci ve vsi. Starší jsou psány česky, mladší dvojjazyčně, současné německy.

Dům rodiny Kristkových vydržel ve vlastnictví jedné rodiny, potomků jednoho z prvních kolonistů Adama Krystka, dodnes. Dnešní podoba domu pochází z doby po požáru Rixdorfu v roce 1849.