Dala jste výpověď v práci, která vás bavila, a vyrazila na půl roku do Asie. Co bylo tím hlavním impulsem?
Já o té cestě snila asi rok. Nejtěžší ale bylo udělat finální rozhodnutí. Jsem konzervativní člověk, nemám ráda změny, možná i proto mi to tak dlouho trvalo. Přitom jsem neměla žádné závazky, mohla jsem se prostě sebrat a jet. Brzdil mě spíš strach vybočit z vyjetých kolejí.
Už jste někdy předtím něco podobného podnikla?
Právě že ne. Hodně mě ale povzbudila dovolená v Albánii, Černé Hoře a Makedonii, kam jsem se vydala s úplně cizími lidmi, se kterými jsem se dala dohromady přes Facebook. Tři týdny před odjezdem jim někdo vypadl, tak hledali náhradníka. Já jsem se k nim přidala a byla to jedna z mých nejlepších dovolených. Jelo nás devět lidí dodávkou, spali jsme pod širákem, nic podobného jsem nikdy předtím nezažila. To dobrodružství mě hrozně bavilo. A tak jsem si řekla, že takovéhle zážitky chci mít už pořád. A hned po návratu jsem dala v práci výpověď.
Na cestu jste se ale vypravila sama. Byl to záměr, nebo se nenašel vhodný parťák?
Když jsem řekla doma, co plánuju, mamka z toho byla špatná. Tak jsem se rozhodla k sobě někoho najít, abych ji uklidnila, že tam nebudu sama. Napsala jsem do cestovatelské skupiny a ozvalo se mi asi 60 lidí. Některé odradilo, že nemám přesný plán a chci cestovat za co nejméně peněz. Nakonec jsme si sedly s jednou holkou, Pájou, která odjížděla už v listopadu. Domluvily jsme se, že se v Asii setkáme a část cesty pojedeme spolu.
Pouliční stánky - i ty přenosné - české cestovatelce učarovaly.
Asii jste už dřív navštívila jako turistka, bylo to teď jiné?
Rozhodně! Když jedete někam na dovolenou, tak si chcete hlavně odpočinout, užít si, na peníze tolik nekoukáte, ale já byla najednou v úplně jiné situaci. Když byl vstup na památky třeba čtyři stovky, tak jsem si to nemohla dovolit. Bylo to víc než můj rozpočet na den včetně jídla a noclehu.
Začínala jste v Malajsii sama, bez parťačky. Jaké to bylo?
Já jsem vlastně sama nikdy nebyla. Spala jsem v hostelech, kde bydlí batůžkáři z celého světa. Potkávala jsem tam lidi, kteří už cestovali třeba rok a přemýšleli úplně jinak. Mluvila jsem i s těmi, kteří tam žili dlouhodobě a dali mi spoustu cenných rad, vzali mě na místní tržnici a ukázali mi, kde se dá levně najíst.
Michaela Bugrisová
|
Byla jste cestovatel-zelenáč. Udělala byste dneska něco jinak?
Nevzala bych si krosnu, ale jen malý batoh. Táhla jsem s sebou zbytečně moc věcí. Když nesete na zádech v horku velký bágl, je každé kilo navíc znát. Lezlo to i do peněz, někdy jsem při přeletech platila za zavazadlo tolik jako za letenku. Během cesty jsem tedy hodně redukovala a domů jsem jela s malým batohem. Inspirovala mě jedna Turkyně, se kterou jsem se potkala v hostelu. Ta měla jen batůžek lehký jako pírko.
Co letělo první a co naopak v batohu zůstalo?
Na začátku jsem měla s sebou dva ručníky, pyžamo, sedm triček, dvoje kraťasy... Takže první letěl ručník a nějaké oblečení. Vyhodila jsem také opalovací a tělový krém, boty do vody nebo pláštěnku. Ta byla stejně zbytečná. V Malajsii pršelo každý den a byl to takový slejvák, že jediné, co pomohlo, bylo někam se schovat. Zbavila jsem se také křiklavých sportovních triček a místo toho si v second handu pořídila oblečení neutrálních barev. Cítila jsem se tak líp, nechtěla jsem na sebe poutat pozornost. Jediné, čeho jsem se zbavit nemohla, byla elektronika – měla jsem s sebou notebook, telefon, foťák a nabíječky. I když telefon se mi cestou rozbil, ale vlastně mi to vůbec nevadilo a dojela jsem bez něj.
Dařilo se vám hned od začátku držet rozpočet na uzdě? Malajsie zase tak levná není.
Nebylo to snadné. Teprve na místě jsem zjistila, že když se chci někam dostat, dám za lístek na autobus třeba dvě stovky. Říkala jsem si, že takhle to nejde. Bylo mi z toho úplně úzko. A pak jsem potkala holku z Dánska, která prostopovala celou Evropu, a ta si pochvalovala, jak se v Malajsii skvěle jezdí stopem. Tak jsem to taky zkusila. Zvedla jsem palec a hned první auto mi zastavilo.
Nebála jste se, že si někdo něco dovolí? Ať už při stopování, nebo vůbec na cestě?
Za půl roku jsem se do žádné nebezpečné situace nedostala. Jen jednou jsem měla strach. Bylo to právě v Malajsii, kde byli všichni hrozně milí a komunikativní. Tam mi zastavil jeden chlap, který vůbec nemluvil. To mi nahnalo strach. Naštěstí se nic nestalo. Já osobně nemám žádnou negativní zkušenost. Některé turistky ale chodí opravdu divoce oblečené, kraťasy vykrojené do půl zadku a odvážná tílka. To pak muži mohou brát jako výzvu.
Ve Vietnamu se motorka ukázala jako nejpraktičtější dopravní prostředek. Ač se jí Michaela nejdřív bránila, dnes říká, že je tím nejlepším, co ji na cestě potkalo.
Po Vietnamu jste s parťačkou cestovaly na motorce. Plánovaly jste to?
Vůbec ne. Jenže ve Vietnamu je to se stopováním těžké. Většina lidí jezdí na skútru, takže jsme ve dvou neměly šanci, aby nás někdo vzal. Tak Pája navrhla, že si koupíme svoje motorky.
Souhlasila jste?
Nejdřív jsem byla proti. Já měla vždycky z motorek strach, nikdy jsem navíc žádnou neřídila. Přemýšlela jsem, že se budeme muset rozdělit. Pak jsem ale potkala jednoho Vietnamce, který mi dodal odvahu a pomohl nám motorky vybrat a koupit. Druhý den jsme si je vyzvedly, ale vůbec jsme to neuměly řídit. Naštěstí jsme byly na předměstí Saigonu, tak jsme se vydaly po vedlejších cestách do nedalekého města a cestou se učily stroje ovládat. Nakonec jsem na motorce najela za dva měsíce 3 300 km a úplně jsem si ji zamilovala. A ve finále byla to nejlepší, co mě tam potkalo. Kdybych dneska jela na takovou cestu, tak bych na ní projela celou Asii. Dává vám úžasnou svobodu.
Měla jste rozpočet tři sta korun na den. Jak se do něj vešlo jídlo? Nemusela jste se šidit?
Já strašně ráda jím. Takže jsem ochutnávala všechno, co se dalo. Nestálo mě to tolik, protože jsem se naučila jíst tam, kde místní. Také jsem už pak měla slušný přehled, kolik co stojí, a hodně jsem smlouvala nebo hledala levnější variantu.
Co vám v Asii nejvíc chutnalo?
Opravdovým gastro rájem byl pro mě Vietnam. Hned v prvním městě za hranicemi jsme zůstaly týden a chodily jen na tržnici. Pak jsem se dočetla, že je vyhlášená díky rybím specialitám a mořským plodům. Každou denní dobu vypadala jinak. Ráno tam byla snídaňová nabídka, odpoledne a večer zas úplně jiná jídla. Ve Vietnamu jsem si zamilovala také dezerty. Většinou je tam kondenzované mléko a kokos, po kterém se můžu utlouct. A samozřejmě polévky. Na cestách mě také všude provázela káva. Jeden kavárník mi dal s sebou na cestu kilo vlastní kávové směsi s kakaem, solí a máslem. Tak jsem si koupila filtr a vařila ji cestou, třeba v hostelu nebo lidem, u kterých jsem spala.
Ve všech zemích, které projela, se Michaela stravovala v 99 % v pouličních stáncích a na lokálních tržištích.
Ocitlo se vám na talíři i něco, co vám nesedlo?
V Kambodži jsme spaly u rodiny, která nás pozvala do restaurace. Objednali nám místní specialitu - vajíčka s embryem. Já jím hodně očima, tak to jsem nedala. A pak ještě v Kambodži, kde mi obecně moc nechutnalo, tam zužitkují úplně všechno. Třeba slepici uvaří ve vodě, pak ji celou včetně kostí a vnitřností nasekají na kusy a dají do polévky. Tam jsme raději tvrdily, že jsme vegetariánky.
Spala jste hodně u místních, byla to součást nízkonákladové strategie?
Ne, to ne. Mě hrozně bavilo setkávat se na cestě s lidmi. Nejčastěji nás místní pozvali domů v horách, kde jsou zvyklí si pomáhat. Berou jako samozřejmost, že vám dají postel a něco k jídlu.
Kde se dá ještě na cestách ušetřit?
Všude. Je rozdíl, jestli si koupíte kafe za šest korun, nebo za patnáct. Prostě jdete do několika kaváren a zjistíte, kolik kde stojí. Když jedete na dovolenou, chcete si to užít a nešetříte, tak vám připadá jídlo za 70 korun super. Ale já jsem třeba jedla za dvacku a ještě tam měli dvojnásobné porce.
Stalo se vám někdy, že jste za něco zaplatila nesmyslně vysokou částku?
Ano. A od té doby každému radím, aby si hlídal nejen víza, ale také vstupní podmínky do země. Já to neudělala a vymstilo se mi to. Protože neplánuju a přelety řeším tak, že koupím co nejlevnější letenku. Letěla jsem z Hongkongu na Bali, kam za mnou měli přijet kamarádi z Čech. Byla jsem už odbavená, když mě pán u přepážky upozornil, že mě do země může pustit jedině tehdy, když budu mít zpáteční letenku. Měla jsem dvacet minut na to, abych to vyřešila. Tak jsem si narychlo koupila zbytečně drahou letenku do Bangkoku. Stála mě čtyři tisíce korun, přitom jsem běžně létala třeba za 900 Kč včetně zavazadla. Díky tomu mě dva týdny v Thajsku vyšly na deset tisíc korun. Zatímco třeba v Kambodži jsem žila měsíc za pět tisíc.
Sledovala jste průběžně, jak na tom jste finančně?
Jistě. Každý den jsem si psala do notýsku, za co utrácím. Chtěla jsem to mít pod kontrolou. Každý měsíc jsem si pak spočítala, na kolik mě cestování vyšlo. Uznávám, že jsem asi výjimka. Když se zeptám jiných cestovatelů, jaký mají rozpočet, většina odpoví, že jezdí, dokud jim nedojdou peníze.
V Barmě Michaela cestovala lokálními vlaky a autobusy, kde na cizince moc zvyklí nejsou. Turisté dávají přednost levným taxíkům.
Jak těžké je udržet náklady na minimu?
Nikdo to nemůže jet za stejné peníze. Roli tam hraje tisíc náhod. Záleží na tom, koho potkáte, jestli vás někdo nechá přespat, pozve vás na večeři, ukáže vám místo, kde se levně najíte. Podle mne je to hodně o disciplíně. Ale umím si představit, že když je někdo unavený, stojí dvě hodiny na stopu a nikdo nezastaví, že si ten autobus nebo taxi zaplatí.
Vy jste byla hodně umanutá...
To jo. Já jsem samozřejmě měla na účtě finanční rezervu, ale řekla jsem si, že to pojedu za tři stovky denně. A nakonec, když jsem dělala vyúčtování, tak jsem to odjela za 8,5 tisíce za měsíc. Takže jsem ještě ušetřila.
Musela jste si něco odpírat?
Vůbec ne. Jen jsem se musela víc vžít do lokálních podmínek, které mi nakonec otevřely cestu do domácností místních a zažila jsem tolik úžasných věcí, které by mě nenapadly ani v tom nejdivočejším snu. Stravovala jsem se výhradně asijskou kuchyní, žádná pizza ani hamburgery. Nejezdila jsem na turisticky profláknutá místa, ale naopak každou zemi zažila skutečně takovou, jaká je. Taky jsem pozorovala místní ženy, jak se chovají a co nosí na sobě, abych do jejich prostředí co nejvíce zapadla. V Barmě jsem například nosila longyi, místní sukni, a obličej si natírala přírodní barvou thanaka, kterou zde ženy již tradičně nosí po staletí.
Zažila jste cestou nějakou krizi?
Jediný moment, kdy jsem dokonce brečela, byl hned po příletu do Kuala Lumpur. Dvě hodiny jsem bloudila po městě v lijáku a nemohla najít hostel. Pak už to bylo super.
Kam pojedete příště?
Lákají mě rusky mluvící země. Byla jsem v Gruzii, ale letos bych se ráda podívala třeba do Arménie, Ruska nebo Běloruska. Jsou to pro baťůžkáře hrozně zajímavé cíle, protože to nejsou takové ty typické turistické destinace, mají super kuchyni a nás Čechy tam dobře vnímají.
Finanční nákladyCelkem Michaelu stála celá půlroční cesta (192 dní) po jihovýchodní Asii včetně letenek 69 560 Kč. Z toho zpáteční letenka Praha - Kuala Lumpur dělala 13 183 Kč. Například náklady na Vietnam vyšly celkově na 18 000 Kč (Michaela tam strávila 3 měsíce, jeden měsíc tedy vyšel přibližně na šest tisíc korun). Motorku koupila a pak také prodala za 205 USD (cca 5 000 Kč). Benzin stál asi 17 Kč za litr, celkem za něj dala 1 650 Kč. Drobné opravy stály 480 Kč, výměna oleje celkem asi 200 Kč (vyměněn třikrát). Příklady místních cen (turista obvykle dostane mnohem vyšší cenu): Ceny jsou ve všech zemích smluvní, a tak se může stát, že na jednom tržišti vám nabídnou 1 kg avokáda 2x až 3x dražší než u jiného stánku. Záleží také na lokalitě. Ceny se lišily v rámci měst, vesnic i celých oblastí. |
