Lidé ztratili rozum, poslechli a začali se zabíjet. Řekové po desetitisících utíkali na západ, Turci směrem opačným. Byly rozděleny rodiny, ostrov ovládl zmatek, teror a nenávist. Kdo se opozdil, měl smůlu. Chlapi byli postříleni, ženy a dívky před masakrem znásilněny. Když nemocní mocní pochopili, že by brzy už nebylo komu vládnout, dohodli se, že ostrov rozdělí. Stejně tak dopadlo i hlavní město Nikósie. Na jedné straně Řekové, na druhé vlaje půlměsíc. Výstavní město dělí tzv. zelená linie. Chtěl jsem ji vidět. Táhne se uprostřed prosperujícího města a není vůbec zelená. Je to pás země pustý, špinavý s polorozbořenými domy a prorezavělými plechy. Z jednoho osamělého mrtvého domu nedávno upadl balkon.
Času a beznaději odolává železobetonový skelet rodinného domku. Stačilo by vyzdít zdi a postavit příčky. Hromady kamení, kusy zdí, spleť rezavých drátů. To je zelená linie. Jdou z ní chmury, ale i smrt. Na obou stranách linie stojí betonové zdi. Na ní jsou položeny pytle s pískem, mezi nimi střílny. Na druhé straně bojové linie jsou barely naplněné kamením. Nad nimi vlaje vlajka. Červený půlměsíc. Na zemi v oblasti nikoho leží ukřižovaný Kristus. Symbol lásky a naděje. Leží tu beznadějně pošlapaný a ponížený. Úzký proužek země rozděluje pohledné město i ostrov velikosti našeho západočeského kraje. Nikomu nepatří. Ale vstoupíš do něj a kdosi zmáčkne spoušť samopalu. Ve jménu svého národa boha, svobody, civilizace a peněz. Nenese žádnou vinu, nemusí mít výčitky svědomí. Zelená hranice v Nikósii nejenže není zelená, není ani hranicí míru. Tady tě ve jménu svého práva mohou zabít.
 Krásné město Nikósie dělí tzv. zelená linie. Na jedné straně žijí Řekové, druhá patří půlměsíci. |
