Cesta na Alipašino Polje

Jedu na návštěvu k tetě na Dobrinju - větší panelové sídliště v Sarajevu a cestou se chci podívat na zdejší nemocnici v Alipašino Polje, která je odrazem nedávné války. Jízda přeplněným trolejbusem mi na náladě zrovna nedodala, ale místní spolucestující a kontrola jízdenek mě nakonec pobavila. Jsem tu už nějakou dobu, ale ještě stále se nevyhnu srovnávání tohoto znovurodícího se státu Bosny a Hercegoviny s Českou republikou.

Proto jsem se musela smát, když jsem si vzpomněla, jak složité je u nás přesvědčit revizora, že jsem si jen zapomněla legitimaci doma, a jak si s kontrolou poradí místní černý pasažér. Když chce po něm revizor jízdenku, prostě jen otočí hlavu směrem k oknu a nevšímá si ho. V průměru každý pátý cestující nemá jízdní doklad a ani občanský průkaz, natož pak peníze na pokutu. V nejhorším případě si vystoupí, a to ještě s pohoršujícím pohledem. Kontroloři jsou v obtížné roli, protože málokdo z nich je tak bezohledný, aby vyhazoval cestující z dopravních prostředků, na které zřejmě vážně nemají, a to je ten skutečný důvod, proč se revize jízdenek stává jen formalitou.

Jízdné dopravním prostředkem třeba jen na jednu stanici stojí  1,2-1,5 konvertibilních marek, místní měny, která se pro lepší orientaci pohybuje v kurzu 1:1 k německé marce (teď už bývalé), takže jedna jízda obyčejného občana BiH městskou hromadnou dopravou v Sarajevu vyjde asi na 25 našich korun. A když jízdné srovnáme s průměrným platem kolem 500 marek (asi 8500 korun) a rodinými výdaji za byt asi jako u nás (záleží na úrovni a lokalitě, ale za panelákový byt 3+1 třeba právě na Dobrinji se jen nájem pohybuje od 250,- marek, což je vážně jedna z výhodných nabídek a jinak poplatky za elektřinu, topení a vodu vyjdou na jednu osobu, která bydlí sama a nikterak zbytečně neutrácí, asi na 80,- marek).

Nezmínila jsem také výdaje za jídlo, které je asi o dvacet procent vyšší než u nás. Z toho si můžeme utvořit obrázek o místním životě a standartu, s tím že jako všude jsou i tady výjimky a extrémy, které buď onen průměr zvyšují nebo naopak hodně snižují.

Cesta na "Alipašino polje" tak díky revizorům utekla celkem rychle. Vystoupila jsem a hned, jak jsem spatřila místní nemocnici, vyndala jsem fotoaparát. Ten rozdíl! Tam dál je vidět opravená, zrenovovaná část a hned za přechodem, vpravo od vchodu je vypálená pět let stará památka na válku a mušku osřelovačů. Co je ta válka! Jaká je to bolest a co teprve ta spoušť, kterou za sebou zanechá. A to všechno pro politické nesrovnalosti, ideje a šílené vize některých…

Šla jsem dál, ale místo abych obešla tuhle budovu, zatoulala jsem se kousek dál do sídliště vedle, abych zvěčnila ještě jeden pohled na minulost. Pak už jsem nemocnici oběhla a zabrala její druhou část, už novější. Možná stojí za zmínku, pohled nad nemocnici… Nalevo vykukuje minaret nové, Araby vystavěné mešity s ještě rozstřílenými panelovými domy a napravo zase vedle opraveného dílu nemocnice vykukují nově zrekonstruované domy.

A jak je to s místními doktory? I když někdo z návštěvníků BiH může právem na tenhle stát pohlížet jako na ještě vzdálený evropskému standartu, návštěvy lékaře se nemusí bát. Doktoři prošli válečnou zkušeností, zejména chirurgové, kteří byli nuceni zachraňovat bez anestetik nebo jiných léku. Jsou tedy zkušenými odborníky. Co ale brzdí místní medicínu jsou léky a lékařské pomůcky, na které chybí finance a zase na to doplácejí občané, jejichž výdaje za léky pojišťovna hradí jen ve výjimečných případech. 
    

Opustila jsem nakonec Alipašino Polje i s jeho znovurodícím se životem, a naskočila do trolejbusu a tentokrát bez jízdenky jsem se svezla dvě stanice k tetě na Dobrinju.

Pohled na sarajevskou sídlištní část Alipašino Polje.

Domy na sarajevském sídlišti Alipašino Polje poničené válkou.

Pohled na nemocnici Alipašino Polje.

Nemocnice Alipašino Polje - opravená část.