Cesta do Nepálu: za námi se bortí mosty

Na pobyt v Tibetu nám zbývá už jen pár dní. Platnost našich víz brzy vyprší a zdejší čínské úřady zpravidla nemají ve zvyku je cizincům prodlužovat. Za každý přetáhlý den hrozí pokuta ve výši šedesáti dolarů. Co nejdříve se tedy musíme dostat do Nepálu. To nám ale značně znesnadňují neočekávané záplavy, navíc - letenky do Káthmándů jsou na měsíc vyprodány.

Kvůli záplavám jsou hlavní silnice do Lhasy často na pár dní úplně neprůjezdné. Mělli jsme velké štěstí, že nás autobus dovezl až do Šigace, 300 km západně od Lhasy. Na zbývajících šesti stech kilometrech tzv. "Dálnici přátelství" vedoucí k nepálské hranici už však žádný autobus až do konce dešťů nepojede.

Naší poslední šancí tedy zůstává jeden z džípů, které pronajímají místní podnikavce a hotely. Ani po dvou dnech strávených v Šigace však nemůžeme najít žádné volné auto.

Další den ráno balíme, rozhodnuti, že do Nepálu dojedeme stopem, i když je to oficiálně zakázáno. Nejdříve se ale jdeme podívat k luxusnímu hotelu Šigace, odkud někdy jezdí poloprázdné džípy nebo náklaďáky. Recepční o ničem neví, ale dva vrátní u brány nám naznačují, abychom počkali.

Po hodině nás vedou ke starému zablácenému džípu, prý jede až k hranici. Vevnitř už sedí tibetský řidič, jeden čínský a jeden tibetský pár. Platíme vrátným dohodnutou sumu a celí šťastní se cpeme na zadní sedadlo.

Za městem řidič tankuje u osamělé benzinové pumpy. Vedle se zrovna probouzí skupinka kočovných Khampů. Přestože teplota i teď v letních měsících v noci klesá k nule, muži většinou spí venku nazí, zabalení do jačích a ovčích kůží. Jeden rozdělává oheň  a ve velkém hrnci vaří vodu na čaj, zatímco ostatní jen vykukují ze
svých kožichů.

SEDM DNÍ V TIBETU

1. Drsná cesta do tibetské Lhasy

2. Lhasa: Buď zdráv, květe lotosu

3. Jak jsem se zúčastnil obsazování Tibetu

Khampové pocházejí z východotibetské provincie Kham. Ještě na začátku století byli považováni za obávané bandity a i dnes z nich vyzařuje bojovná divokost až agresivita. Když se někde ve městě opijí, každý jim jde rychle z cesty. Khampové se snadno poznají podle dlouhých vlasů, které si svazují červenou přízí, někdy opatřenou šperkem z kostí nebo dřeva. Všichni také pod kabáty nosí dlouhé nože zasuté v bohatě zdobených pochvách.

Necelých sto kilometrů dále se doprava zastavuje před mostem zničeným rozvodněnou řekou. Dvě hodiny všichni jen očumují, znalecky pokyvují hlavou a diskutují o tom, co by se jak mělo udělat. Nikdo ani nehne prstem, není přece kam spěchat. Pak přijíždí konvoj devíti nablýskaných džípů s důležitě vypadajícími
Číňany, snad politiky na služební cestě. Očividně moc času ani trpělivosti nemají.

Jeden cosi domlouvá s místními vesničany, kteří se hned dávají do práce. Muži lopatami plní proutěné nůše svých žen zemí z blízkého svahu a ty s ní zaplňují chybějící část mostu. Někdo přináší dva dřevěné trámy a během dvaceti minut stojí
provizorní lávka. Přes ni přejíždí vozy prominentů a ještě i náš džíp, pak dělníci sundávají pomalu kolabující trámy, aby se s nimi další auto nezřítilo.

Cesta se dále spíše zhoršuje, někde hladová řeka vykousla obrovské úseky asfaltky a musíme taková místa velkým obloukem objíždět přes okolní pole. Jinde zase pomáháme tlačit náklaďáky zapadlé v bahně před námi. Odpoledne přejíždíme nejvyšší průsmyk na cestě (5300 m) a na večeři stavíme v Tingri, osadě, odkud je
za dobrého počasí vidět Mt. Everest. O slunečném počasí se nám však může jen zdát.

Slyšeli jsme o cyklistovi, který dojel do základního tábora pod horou a čekal tam šest dní až mraky kolem Everestu zmizí. A nedočkal se.

Za tmy jedeme dál, o 1500 m níž do vesničky Nyalam ležící  30 km před nepálskou hranicí. Tam ve tři hodiny ráno řidič prohlašuje, že dál nepojede, a to ani zítra. Jak se dostaneme dál ho moc nezajímá.

Po krátkém noclehu v místním hotýlku bez elektřiny vyrážíme na pochod k hranici. Klikatá silnice se prudce svažuje podél burácející řeky. Zamlžené hory bují zelení, citelně se oteplilo a přibylo kyslíku. Na půli cesty si stopujeme nákladní auto a jedeme až do Zhangmu, posledního tibetského městečka na hranici.

Dole v údolí je vidět Nepál se svými terasovitými políčky, pomalovanými vozy a dřevěnými chatrčemi. Ani Zhangmu už nepůsobí příliš tibetským dojmem. Ulicemi proudí šerpové s těžkými náklady na zádech, na vývěsních štítech září nepálské nápisy a v hospodě, kde utrácíme poslední juany, běží nasládlý indický seriál.

Čínský celník nám do pasu dává výstupní razítko a tím se definitivně loučíme s Tibetem. Strávili jsme v himálajském království pouhých sedm dní. Bleskovka. Snad nás tam ještě někdy pustí. 

Tibetská poutnice, čekající na vstup do chrámu Džokhang

Žebračka v Šigace

Svíčky v chrámu Džokhang