Slečna Klímová.Tatínek našinec, matka domorodka, sestra provdaná v Praze. Přišel tatínek, vážený místní občan, radní konšel, studnice jak francouzského šarmu, tak českého smyslu pro humor a s mateřštinou důkladně zachovanou. Spřátelili jsme se, pustil jsem se do zpovídání. Dozvídám se, že první Češi přijeli na Tahiti začátkem dvacátých let. "Bylo jich aspoň sto. A co že dělali? Plno z nich hrálo v biografech, to víte, tehdy ještě byly němé filmy." Vida, ze Šumavy se chodilo vyhrávat s cirkusem po světě a teď tady tato tahitská varianta. "No jo, vždyť Češi byli známí muzikanti," přitakávám. "Buď muzikanti, nebo zloději," zpřesnil znalec a pokračoval: " Brzo se rozlezli, zakládali plantáže na Raiateia, na Huahine, ale pak to chcíplo. Naráz. Prvního ledna 1926 přišel velkej cyklon a všechno jim to zničil." Připravil českou pionýrskou obec o živobytí a rozprášil ji. Postižení odešli do Austrálie, na Nový Zéland, Novou Kaledonii, pár se jich uchytilo na Fidži. "Kolik Čechů tady zbylo? Čtyři. Já, legionář Vychodil, fotograf Valenta a Očenášek. Byl u mě správcem na Markézách, vozil tam Tahiťáky na práci, poněvadž Markézák, toho jste k práci nikdy nedostal. Očenášek to s Tahiťákama uměl, měli z něj strach. On je to velkej chlap, vyučenej kotlář ze Škodovky, tam od vás z Plzně." Krajan Očenášek přivezl ze staré vlasti moravskoslovácké kroje, navlékl do nich své čokoládové vnoučky a vyfotografoval je pod palmami. V telefonním seznamu v Papeete je teď už celá řada Očenášků. Jeli jsme ke Gaughinovu muzeu podél golfového hřiště a dopravní značky varující, že v místě padají parašutisté. Průvodce Klíma zastavil před benzinovou pumpou s modrým nápisem SLAVIA. Toť čerpadlo našince Očenáška. Ne že by se musel na stará kolena takhle plahočit. Je vlastně velmož, vlastní ledacos včetně osmnácti hektarů ostrovního břehu - obrovský to tam majetek. Ve francouzské Polynésii, kam se svého času vydal bádat Milan Rostislav Štefánik, zbyli tedy jen čtyři Češi/Moraváci s potomstvem. "Jo, poslyšte," vzpomněl si pan Klíma. "Je tady pátej. Ne tady, ale na jednom ostrově dost daleko. Ale víte, je to zajímavý, že umí česky. Přišel sem jako dítě, když mu bylo osm. Ne osm roků, Osm měsíců." Dal jsem si tehdy závazek, dosud nesplněný, krajana s tak zarputilými vlasteneckými kořeny jednoho dne vyhledat. "Příště až zas přijedete, ať vás ani nenapadne bydlet v hotelu! Mám tady prázdný barák, budete ho mít k dispozici," slíbil můj průvodce. Leč nemělo se tak již stát. Vyměnili jsme si pár dopisů, až pak přišlo úmrtní oznámení. Zemřel Rudolf Josef Tadeus Klima, narozený v Zábřehu na Moravě, správce Společnosti des Marquises, meteorolog, knihkupec v Papeete, nositel řady českých a francouzských válečných a občanských vyznamenání. Jménem pozůstalých manželka Rosa, děti Rudy, Manuella, Mila, Conchita, Misla, Philippe, Sylvana, vnoučata Valja, Mirku, Rudla, Slávek, Pascal, Karel, Vanina, Taute, Raitahi, Temehani, Líba, Hina, Moe, Růžena, Minihoa, Radek. Pozoruhodný život pozoruhodného člověka, a kolik pokračovatelů tady zanechal.
 I na Tahiti se najdou čeští "usedlíci". |
