V okamžiku, kdy jsem obdržela nabídku práce od místní univerzity na pozici lektorky anglického jazyka, začalo mé kuvajtské dobrodružství.
Příjezd byl plný očekávání, a to i přesto, že jsem měla možnost tuto exotickou zemi předem navštívit a moje přípravy na odjezd zahrnovaly důkladné studium dostupných zdrojů o tak netradičním místě.
První dojmy byly smíšené: Kuvajt pro mě v prvních týdnech představoval obrovská luxusní nákupní centra, drahá auta na silnicích a nádherné vilové čtvrti u moře, ale i špinavé a zanedbané pláže, neexistující parky a spoustu chudých přistěhovalců z asijských zemí. A tak jsem se vlastně ode dne, kdy jsem poprvé nastoupila do svého nového zaměstnání, ocitla v permanentním kulturním šoku, ze kterého jsem se neprobrala dodnes.
Kde jsou všichni Kuvajťané?
Hned prvním a velmi důležitým znakem toho, že se nacházíte v Kuvajtu, je paradoxně to, že Kuvajťané jsou ve své vlastní zemi v menšině. Žije jich zde zhruba jen milion, zbytek, skoro necelé tři miliony, tvoří přistěhovalci z jiných arabských zemí, převážně z Egypta, Sýrie a Libanonu, dále pak přistěhovalci z Indie, Filipín a Bangladéše. V zemi je také hodně Evropanů a Američanů, kteří většinou pracují v nadnárodních společnostech či na univerzitách. Země je tedy jakýmsi multikulturním centrem, světem, kde je možné vidět jak ženy zahalené v černých abájích a muže oděné v bílých hábitech, tak Filipínky v minisukních.
Češi ve světě
|
Kuvajt je malá, zato velmi bohatá země. Vlastně se jedná o jedno jediné město obklopené vyprahlou pouští, když nepočítáme několik malých beduínských osad. Ropný průmysl je hlavním zdrojem prosperity. Přináší do státní kasy dostatečné množství financí, a tak placení daní je zde neznámým pojmem.
Turistický ruch tu v podstatě neexistuje. I kdyby se přece jen našel nějaký krajan, který by chtěl do Kuvajtu zavítat, stačí mít v kapse tři kuvajtské dináry (cca 200 Kč) na zakoupení turistického víza po příletu a země je vám otevřena. Zapomeňte ovšem na koupání v bikinách na veřejných plážích, na dlouhé letní procházky podél pobřeží, neboť teplota vzduchu v těchto dnech dosahuje až 50 stupňů, i na svlažení se dobře vychlazeným pivem. V celé zemi totiž vládne přísná prohibice alkoholu a její porušení je tvrdě trestáno vyhoštěním ze země či několikatýdenním uvězněním.
Pokud vás ale zajímají historické památky, nenechte si ujít návštěvu Velké Mešity v centru města. Velkolepým zážitkem je nejen samotná prohlídka s místním průvodcem, pro nemuslimské ženy je to pak i příležitost vyzkoušet si, jaké je to mít na sobě tradiční černý oděv abáju. Krátké kalhoty, sukně, odhalená ramena a vlasy do mešity nepatří. A tak dámy, pokud nemáte abáju vlastní, rádi vám u vchodu jednu zapůjčí.
Jana a část její dívčí třídy
Co s načatým víkendem?
Víkendy v arabském světě patří pátkům a sobotám. Zatímco v Česku naši přátelé stále vyspávají, my se v neděli ráno ptáme svých studentů: „Tak jaký byl váš víkend?“ Týden co týden doufáme, že se nám dostane i jiné odpovědi než: „Spánek, jídlo a nákupy v Avenues“.
Avenues je obrovské obchodní a zábavní centrum, uměle vytvořené, zastřešené, klimatizované ulice plné restaurací, luxusních obchodů, nechybí multikino a dětský park.
A když už vás Avenues omrzí, zaleťte si na nákupy do nedaleké Dubaje. Nízkonákladové společnosti vás do Spojených Arabských Emirátů dopraví za přijatelnou cenu během dvouhodinového letu. Stačí si jen vybrat, který z deseti denních přímých letů se vám zamlouvá nejvíc a víkend je hned pestřejší.
Chataření po kuvajtsku
Místní občané své jmění investují převážně do nemovitostí, a jelikož jsou podle kuvajtského zákona jedinými, kdo zde může vlastnit pozemek či dům, pořizují si rozmanitá obydlí nejen v centru města, ale i na odlehlých místech podél kuvajtského pobřeží. Na takzvaných „chalets“ pak tráví chvíle odpočinku se svými početnými rodinami.
Pozvání na chalet se neodmítá, a tak se první volný víkend vydáváme na jih. Cestou míjíme početná velbloudí stáda, pasoucí se podél dálnice. To jistě musí být kuvajtský venkov, v centru města totiž člověk o velblouda nezavadí. Necelých 300 metrů od saúdských hranic navigace zahlásí ostře doleva. Zastavíme až u malebného domu na pobřeží. Majitel, aniž by nás kdykoli předtím viděl, nás srdečně vítá v tradičním bílem úboru, který připomíná dlouhou pánskou noční košili. Připojujeme se ke skupince odpočívající na stinné terase. Probírají se témata od enormní spotřeby elektrické energie až po cestovatelské zážitky.
Soukromá pláž, i celý dům jsou nám k dispozici a v momentě, kdy kuchař pozve k prostřenému stolu, zažíváme tu pravou arabskou pohostinnost. Ryby, mořské plody a kuřecí maso je servírováno společně s několika druhy rýže, těstovinami i vařenými bramborami. Jen vepřová kýta či pěkně ogrilovaná vepřová klobáska chybí. Jako v každé muslimské zemi je i v Kuvajtu vepřové maso tabu. To ale náš chatařský zážitek nikterak nezkazí, už teď se totiž těšíme na další víkend.
Velkou část země tvoří vyprahlá poušť.
Kuvajtská chata (chalet) je místo, kde si můžete užít soukromou pláž a klid.
Inshallah…
To jsou slova, která uslyšíte od místních téměř na vše. “Sejdeme se o víkendu? - Inshallah.“ “Meeting je v pondělí či v úterý? - Inshallah.“ “Pojedete někam na léto? - Inshallah.“ Vše od počasí přes obchodní jednání až po soukromé schůzky zde řídí Allah. Inshallah znamená v překladu “Dá-li bůh” a je tedy velmi efektivní odpovědí i na dotazy, na které nemáte jednoznačnou odpověď. Pravda, někdy je těžké soudit, zda toto či ono inshallah zrovna bylo ano, ne či nevím. Váš již tak vysoký stupeň frustrace se tedy umocní v momentě, kdy zadáte svým studentům úkol či projekt s datem odevzdání a oni vám odpoví: “Inshallah”.
Máte u vás také služky?
Další známkou toho, že pracujete a žijete v Kuvajtu, je fakt, že zatímco vy jezdíte do práce taxíkem či s nějakým řidičem (neexistuje tu prakticky žádný spolehlivý systém veřejné dopravy), vaše studentky a studenti přijíždí do školy svými drahými vozy. Rodiny zde mají několik aut, řidiče a také několik služek žijících v domácnostech.
Pokud učíte oddělené třídy chlapců a dívek, což je náš případ, od svých studentek se dovídáte, že na praní, žehlení, úklid a vaření je jedna služka, zatímco druhá je na hraní s malými dětmi a třetí rodinám jezdí nakupovat jídlo. Velmi vás pak pobaví, když se vás studentky ptají, zda v Evropě máte také služky a jsou zklamané, ale zároveň i překvapené, když vykládáte historky o tom, jak jste ve 14 letech mamince celkem pravidelně začala pomáhat alespoň s prádlem, o pravidelných sobotních úklidech, kdy se zapojila celá rodina, nemluvě.
Kultura ve světěPoznejte jak žijí lidé všude po světě a přičichněte k jejich kulturním zvyklostem. Vybírejte z ověřených nabídek slev na portále Raketa.cz. |
I přes jejich počáteční zklamání a představy, že musíme být asi hodně chudí, jsou ale místní studenti, chlapci i dívky, velmi zvídaví a stále se vás vyptávají na vaši zemi, kulturu, tradice a podobně. Zvláště některé dívky, které mají spoustu aktivit od svých rodin zakázáno, jsou jako u vytržení, když jim vykládáte o svém studiu, cestování, výletech do přírody a houbaření. Jsou nadšené a přehodnocují, že asi tedy nakonec tak chudí tam v té krásné Evropě nebudeme.
Rozhodla jsem se, že své studentky obohatím o trochu české kultury. Nepředpokládala jsem, že by sláva známých českých tváří pronikla až ke kuvajtským teenagerům. Přesto jsem to nevzdala a trpělivě vyprávěla o Havlovi, Formanovi, Herzigové i Otto Wichterlem. Třídou zaznělo zasněné „aaah“ až ve chvíli, kdy se na projektoru objevila fotografie usmívajícího se Jaromíra Jágra. Druhé „aaah“ následovalo, když se dívky dozvěděly, že tento fešák je svobodný, majetný a stále ve výborné fyzické kondici. (Jaromíre, pokud toto čtete, vězte, že od teď máte i několik obdivovatelek na kuvajtské půdě). Hned se ve třídě rozhořela debata na téma kuvajtský lední hokej a nedávné mistrovství ledního hokeje asijských států, ze kterého Kuvajt vyšel jako vítěz.
Ne vše je určeno pro oko smrtelníka, a tak přísné cenzuře podléhají i americké časopisy.
Smartphony a selfíčka tu teď frčí
Probíhá hodina akademického psaní a najednou dívenka v zadní řadě vytáhne svůj vyšperkovaný telefon, natáhne ruku mírně před sebe, našpulí rty, cvak a během několika málo sekund selfíčko putuje na Snapchat. „Fatimo, nemohlo to počkat až na přestávku?“ Následuje puberťácký úsměv a ještě více úsměvné vysvětlení: „Nemohlo, mně to totiž teď dost sluší.“
Focení muslimských žen už dávno není tabu a selfíčka se stala nedílnou součástí každodenního života mladých Kuvajťanek. Nejnovější super chytré telefony jsou pro studenty naprosto vším, nejen fotoaparátem a přístrojem pro komunikaci s okolním světem, ale i jedinou zábavou.
Potřebujete si poupravit make-up? Proč ztrácet čas odchodem na toaletu. Mrkněte do telefonu, je lepší než zrcadlo. Nejednou se stalo, že Fatima, Mariam a Hajer byly místo vyplňovaní gramatického cvičení přistiženy při vyplňování očních kontur.
Vlastnit ten nejnovější model chytrého telefonu je naprostou samozřejmostí, stejně tak jako každý den předvést kabelku z poslední kolekce Louis Vuitton. Posluchárna se 30 studenty se tak rázem stává místem s nejvyšší koncentrací luxusních kabelek, telefonů a intenzivních arabských vůní.
Iva před návštěvou mešity oděna do tradiční abáji.
Iva a její chlapecká třída
Haram aneb ne vše je dovoleno
Místní tradice zakazuje jakýkoli kontakt mezi nesezdaným párem či mužem a ženou, kteří nejsou příbuznými. Navenek je tedy cokoliv kolem muže a ženy tzv. harám, což znamená zakázané.
Některé rodiny zakazují poslech hudby či sport a nutí své potomky do předem domluvených sňatků, takových je ale menšina. Moderně smýšlející rodiny se snaží svým dětem dopřát co nejlepší vzdělaní, a tak jsem poznala i spoustu velmi zcestovalých mladých Kuvajťanů a Kuvajťanek hovořící perfektní angličtinou, kteří jsou velmi pohostinní, žijí moderním životem a většinou zastaralé tradice a ortodoxní islám nenásledují. Proto také na časté a úsměvné dotazy našich přátel neustále odpovídáme, že se opravdu nemusíme zahalovat, ostatně nezahalených Kuvajťanek je tu habaděj.
Kdo má volant, ten jede
Už vím, proč všechna auta na kuvajtských silnicích mají automatické řazení. Provoz na silnicích je totiž tak hustý, nepřehledný a zmatený, že řidič vlastně nemá čas na nic jiného, než sledovat provoz a držet pevně volant. Tří a čtyřproudé silnice jsou věčně plné, ve městě totiž není metro, tramvaje ani spolehlivý autobusový systém. Nemyslím si, že by to někomu příliš vadilo. Cena benzinu je totiž tak nízká, že kdo má volant, ten jede. Plná nádrž přijde asi na 250 korun.
Ceny
|
Vyškolená evropskými standardy, že pravý pruh je pro pomalejší řidiče, jsem toto pravidlo chtěla uplatnit i na kuvajtských silnicích. Ouha, hned po několika prvních kilometrech jsem se setkala s všudypřítomnou dopravní agresí. Blikání, těsné dojíždění, vybržďování … Velmi rychle mi došlo, že za nejpomalejší pruh se považuje ten prostřední. Tentokrát jsem z toho vyšla jen s rozklepanými koleny, příště mi na autě klidně může přistát lahev s vodou.
Nejen řízení, ale už jen samotné získání kuvajtského řidičského průkazu, je složitá procedura, která vyžaduje velkou dávku trpělivosti a především vlivných kontaktů, které mohou celý proces zkrátit z několika měsíců na dva dny. Denně čteme v novinách o tom, kolik cizinců bylo deportováno proto, že řídili bez toho správného oprávnění.
I přesto, že sluníčko tady svítí 365 dní v roce, soukromé pláže jsou opravdu soukromé a dobrým jídlem se tu nešetří, stále mám na paměti „Všude dobře, doma nejlíp“. Brzy tedy na shledanou v České republice. inshallah.
Kuvajt
