"Sama bych nejela," směje se Lucie Kratochvílová.
"Jsem nezávislá cestovatelka a to mě baví," říká mladá žena, která v Praze vystudovala management cestovního ruchu a nějaký čas v této oblasti působila. V roce 2005, když nepočítá krátké zájezdy po Evropě, však poprvé poznala omamné klouzlo dálek. Byť to ještě nebylo na bicyklu.
"Přes internet jsem se dala dohromady s partou vrstevníků, kteří chtěli strávit měsíc na Kubě. Byl to skvělý zážitek - s batohy jsme chodili pěšky nebo cestovali starými americkými bouráky. Kubánci, byť měli zakázaný styk s cizinci, si rádi přivydělali. Třeba za cestu dlouhou 120 kilometrů si řekli stejně tolik dolarů v tamních konvertibilních pesos, a to je třeba jejich půlroční plat. Oni se o ta auta starají jako o členy rodiny, jen jednou se stalo, že autu upadlo kolo a spravovali jsme. To byly moje první zážitky z nezávislého cestování," vypráví.
Setkání s Ivanem Mrázem
Ve zmíněné partě se seznámila s přítelem, s nímž v dalších letech absolvovala dvě cesty do Střední Ameriky. Poprvé projeli Kostariku, Nikaraguu, Panamu a Belize, dva roky nato znovu Kostariku, Mexiko a Guatemalu.
"Podruhé jsme v Kostarice byli proto, že jsme tam při první cestě poznali bývalého fotbalistu Sparty Ivana Mráze - žije v San José s manželkou a pořád trénuje malé fotbalisty, i když je mu přes sedmdesát. Pokaždé nám poskytl zázemí, je to úžasný člověk, ze kterého jsme byli úplně paf."
Vrátila se, rozešla se s přítelem i s cestovním ruchem, a začala pracovat ve firmě, která prodává zdravotní oblečení. "Byla to dobrá práce, měla jsem víc času na koníčky." Tím největším je hra na saxofon. Dodnes, když je v Praze, působí v dechovém orchestru Pra-lin-ka. "Znovu jsem si našetřila peníze a chtěla někam vyrazit, a vzpomněla jsem si na Zbyňka Vintra. To je cyklista, který jezdí na kole po světě a kterého jsme kdysi potkali v Belize. Napsala jsem mu, že bych to chtěla zkusit na kole taky, ale nemám odvahu."
Netušila, co přijde. "Před více než rokem mi napsal, že se vrací do Prahy a plánuje cestu z Bělehradu do Malajsie a potom do Austrálie. Na kole, samozřejmě. Tak jsem se rozhodla."
Prodala auto, opustila zaměstnání, pomohly peníze ze stavebního spoření. "Řekla jsem si, že cyklistika je ideální způsob, jak hodně cestovat a poznávat nové země - vyrazíte, nejste omezeni časem a je to za málo peněz. To je hlavní, útrata při takovém cestování je minimální. Taky bych si mohla začít kupovat sedačku a podobně, jako ostatní, ale to se mi ještě nechce."
Lucie Kratochvílová s přítelem cyklistou Zbyňkem Vintrem na loňské cyklocestě z Bělehradu do Číny
Na hostině u mafiána
Na Apríla 2013 sedli v Praze na vlak a druhého dubna vyrazili z Bělehradu. Srbsko, Bulharsko, Turecko, Gruzie, Ázerbájdžán, trajektem přes Kaspické moře, Kazachstán, Kyrgyzstán, Čína. Tolik toho zvládla. Osm tisíc kilometrů za čtyři a půl měsíce.
"Chtěli jsme jet přes Írán, ale byly tam volby a uzavřeli hranice," mrzí ji i dnes, ale hned přidává další dojmy. "Turecko - hrozná placka, den co den jízda po ubíjející rovině. To bolí všechno - zadek, ruce, záda, člověk toho má plné kecky. Gruzie - nádherná země plná zeleně. A potom Ázerbájdžán."
"Tam jsme byli za hvězdy. Už třetí den nás zastavili lidé z televize a točili s námi reportáž. Pak nás všude vítali a hostili, fotily se s námi celé rodiny. Dokonce nás jakýsi mocný pán pozval do svého paláce - to byly nehorázné hody. Přišlo mi, že ten člověk musí být nějaký mafián, což asi byl, ale my jsme si to užívali."
Už v Kazachstánu začaly její potíže. "Začalo se projevovat moje vyčerpání, měla jsem nechuť k jídlu, zhubla jsem o deset kilo. Došlo mi, že už bych celou Čínu nepřejela, vždyť kolo i s brašnami a pitnou vodou váží čtyřicet kilo. V Urumči jsem to zabalila a letěla domů. Zbyněk pokračoval, na samotu je zvyklý, ale já musela do Prahy, kde jsem pak absolvovala operaci."
Otázka, zda měla dost peněz na cestu, ji nezaskočila. "Když vyrazíte na takovou trasu, tak vždycky musíte počítat s cestou zpátky. To je zásadní věc. Abyste měli co vybrat z účtu."
Lucie Kratochvílová na své loňské cyklocestě z Bělehradu do Číny, na snímku u vesničky v Kyrgyzstánu
Je to osvobozující, říká
Už dávno mají naplánovanou další cestu. Se Zbyňkem, který už je pro ni víc než spolujezdec, se sejdou v Buenos Aires.
Patagonie, Chile, Peru, Venezuela. "Bude to kolem devíti tisíc kilometrů, mělo by na to stačit pět až sedm měsíců. Sedm proto, že si možná ještě zajedeme do Paraguaye."
Strach prý nemá. "Pravda, hlavně v Kyrgyzstánu po nás děti házely kamení, což jsem nechápala, a proto jsme každou vesnicí projížděli hodně rychle, ale v Jižní Americe nás to snad nepotká. Letím tam s respektem, ale ne se strachem. Spíš se bojím psů - projíždíte tureckou vesnicí, na návsi sedí obrovský hafan a nevíte, co udělá," řekla ještě před odletem.
Má jasno i v tom, proč to všechno dělá. "Je to o poznání, ale nejen světadílů a nových lidí, ale také o poznání sama sebe. Na kole může člověk hodně přemýšlet, je to takové osvobozující. A když člověk šlape a vyvíjí fyzickou námahu, tak je mu dobře. Nějak mě to prostě chytlo. Až se vrátím, najdu si nové zaměstnání. Pak se možná usadím, ale ještě nevím. Taky proto, že mám úžasné rodiče, kteří mě do ničeho nenutí."
Případné vyčerpání už ji taky nestraší. "Mám natrénováno," usmívá se.
