Horký den na jedné z hlavních silnic centrálního Jemenu. Do metropole Saná zbývají už jen asi dvě hodiny jízdy. Na silnici před sebou vidíme hromadu kamení, stejně jako mnohokrát předtím. Jenže po zpomalení vyskakují z křoví bojovníci s kalašnikovy, vystřelí do vzduchu a vytahují řidiče zpoza volantu terénní toyoty. Bleskově naskakují do auta, odbočí na křivolakou cestu mířící do hor a člověku dochází, že to, na co se při cestách do nestabilních částí světa snažil připravit, s čím se prostě musí počítat, se právě děje.
Jenže jak se připravit a co dělat? Nabízení peněz nikam nevede, únosci nejsou banda výrostků z ulic evropských metropolí. Jejich akce má vždy jasný cíl a rozhodně jím nebývá pár dolarů z kapes cestovatelů.
V našem případě bylo cílem získání výhody při vyjednávání o propuštění vězňů a možná také nějaké výkupné, které však měla zaplatit centrální jemenská vláda, nikoliv naši příbuzní. Šlo totiž o kmenový únos, při kterém vesničané uneseným zpravidla neublíží a naopak je hostí do doby, než se situace vyřeší. Jediné riziko přichází ze strany armády či policie, jejichž vysvobozovací akce nemusí skočit zrovna profesionálně.
Hlavní jemenské silnice jsou relativně kvalitní a je na nich čilý provoz. Ani to však militantům v únosech nebrání.
Jemenští muži jsou téměř bez výjimky posedlí žvýkáním kátu. Za lehce stimulující lístky utrácejí velkou část svých nevelkých příjmů.
Únosci jsou vyděšení, navzájem se překřikují a člověku dochází, že tohle nejsou chladnokrevní vrazi, ale vesničané, kteří jen řeší své problémy způsobem, který jim v místním kontextu přijde normální. Snažím se s nimi mluvit, uklidnit je. Začíná být jasné, že nesmíme udělat nějakou nerozvážnost, šance vyváznout se zdravou kůží existuje.
On-line rozhovor z roku 2011: |
"Mafi miškalá, žádný problém," šeptám vůdci bandy, který na mně zasedl na předním sedadle, jednu z nejčastějších arabských frází, kterou jsem během cest na Blízký východ pochytil. Napnuté rysy jeho tváře se na chvíli uvolní a klidně přitakává: žádný problém, nebojte se.
V tu chvíli začíná mozek konečně trochu pracovat. Kdo ví o tom, kde jsme se pohybovali a kam jsme jeli? Jak dlouho bude trvat, než se dozví, co se stalo? Dostane se ta zpráva domů? Co když tu budu hnít léta?
Naše situace se vyřešila rychle. Díky obrovské dávce štěstí, což je něco, v co se nesmí ani v nejtemnější chvíli přestat doufat.
Po několika hodinách se za zatáčkou prašné cesty náhle objevuje policejní hlídka. Vstupují do cesty a snaží se rozjeté auto zastavit. Únosci zrychlují, najíždějí na policistu, jeho překvapení kolegové na naše auto začínají střílet. Bojovníci rozbíjejí pažbami kalašnikovů okna u vozu a prudce opětují palbu.
To byl ten nejhorší moment: už už to vypadalo, že to bude v pořádku, a teď člověk schytá kulku od policajta, který si myslí, že střílí na ukradené auto.
Vedro, nemoci, hlad. Švýcaři popsali měsíce v pákistánském zajetí |
Jediné, co se nyní dá dělat, je snažit se krýt si hlavu: dostat ji co nejníže, což v případě, když člověk měří dva metry a sedí na něm střílející ozbrojenec, není vůbec jednoduché.
Auto má prostřílené pneumatiky, řítí se však stále dál. Po pár set metrech to únosci vzdávají. Zastavují a rychle mizí z auta. Tomu "mému" se zamotá popruh samopalu do zpětného zrcátka, vztekle se ho snaží odtrhnout a mě napadá jediné: hlavně aby teď ve stresu neudělali nějakou hloupost. Nakonec všichni mizí v oblaku prachu a my se otřeseně potácíme z rozstříleného vozu. Z děravého chladiče vytéká voda, okna jsou vysklená, na sedačce krev. V autě později napočítáme 96 průstřelů.
Proboha, co ostatní? Všichni jsou jako zázrakem v pořádku, krev byla jednoho z únosců. Sbíhají se vesničané, po dalších dlouhých hodinách přijíždějí vojáci a policie.
Unesení Češi se po osvobození rádi vyfotili s místními policisty na stanici.
Příběh má dobrý konec a zůstal by jen mezi námi, kdyby se o věc nezačal zajímat tehdejší (v revoluci svržený) jemenský prezident Sálih a místní média, jejichž prostřednictvím se zpráva po dvou dnech přes zpravodajské agentury dostává do Česka.
Neodsuzujme islám ani lehkovážnost
A paralely s případem Hanky a Tonči? Přestože je Jemen jednou z nejdivočejších zemí muslimského světa, situace v Balúčistánu či Afghánistánu (kam mohly být odvezeny) je, obávám se, poněkud horší.
O jejich osudu dosud nemáme žádné informace, a proto by byl jakýkoliv optimismus nemístný. Paradoxně můžeme doufat v pravidla islámu, ve kterém je vražda největším zločinem, pohostinnost přikázáním a pokud se člověk nedostane mezi fanatiky, může se cítit bezpečněji než v mnoha čtvrtích západoevropských měst.
Česko je národem cestovatelů, rodáky potkáte i v tom nejzapadlejším konci světa. Přes nenávistné diskuze pod články či občasné zprávy o lehkovážnostech není pravda, že by se na cestách chovali nezodpovědně. Právě naopak – prostě jich cestuje do exotických oblastí tolik, že se občas nedobrá zpráva prostě musí objevit.
V naprosté většině jsou všichni na cestu velmi dobře připraveni a dokážou si pomoci i v situací, kdy běžný turista ztrácí hlavu. Důkazem jsou fóra na cestovatelských webech, kde získaly informace i Hanka s Tončou.
Kdo je odsuzuje, je hlupák. Vlna solidarity, která teď okolo jejich případu panuje, dává naději. Dobře pracuje i česká diplomacie, která případ řeší s patřičnou prioritou a může se spolehnout na profesionály na islámábádské ambasádě.
Po našem návratu z Jemenu jsme uspořádali sbírku na opravu rozstříleného auta našeho jemenského průvodce. Její úspěch nás příjemně překvapil. Pokud by mělo v případě unesených Češek dojít na platbu výkupného, určitě by měl přispět každý z nás. Česko totiž scénář na tyto situace vypracovaný nemá.
Ale hlavně: nikdy nevíte, kdy se v podobné situaci můžete ocitnout i vy.
