Tvrdí, že celý život žije v Náchodě, ale berte to s rezervou, vždyť jako průvodkyně tráví stejně velkou část roku na cestách. "Na cestování mě nejvíc baví poznávání nového, setkávání se s lidmi - s cestovateli i s domorodci. A pak jídlo. Každá země má jinou příchuť, a když neochutnáte to, co jedí místní, tak zemi dobře nepoznáte," říká Pavla Teichmanová.
* Na poznávacích zájezdech provázíte české turisty už sedmnáct let. Lišily se v něčem zájezdy ze začátku 90. let od těch současných?
Po revoluci bylo možné i nemožné leccos. Hodně se jezdilo po Evropě, spíš pod stan, často se i bivakovalo se stravou z vlastních zásob. Příklad: pokud jsme jeli autobusem, všichni měli kafíčko od řidičů, z domova se vezly řízky... Dneska si lidé zajdou na kávu na pumpách, koupí si občerstvení. A to mluvím jenom o tranzitu.
Přibylo zemí, kde pro Čechy není problém najíst se v restauraci. Tam, kde si lidé vaří sami, už není nutné vozit jídlo s sebou, v supermarketech nakoupí prakticky to samé, co u nás. A aspoň jednou týdně si zajdou někam na večeři, přestože třeba na Korsice je docela draho. Ale pokud jde o země jako Řecko, zajdou i každý den. To dřív rozhodně nebylo.
* Je to jen tím, že vyděláváme víc, nebo i proto, že jsme se naučili dovolené víc vychutnávat?
Ceny se hodně vyrovnaly, to je jasné, a lidé se s tím vyrovnali taky. Dřív ty peníze prostě neměli. Teď jsou jednoduché pobytovky - i ty v zámoří - s cenou tak nízko, že třeba Tunisko vás vyjde levněji, než když pojedete na Slovensko, a to i s letenkou.
Ale je tu další trend, pokud dnes lidé mají peníze, tak mají málo času na to, aby jeli na měsíc poznávat Jižní Ameriku, jako to bývalo dříve. Teď jezdí na osmnáct dní.
* Spousta Čechů považuje za ideální dovolenou válení se deset dnů někde na pláži v Chorvatsku. K těm vy ale asi nepatříte, že?
Ale takovou dovolenou už jsem taky absolvovala. Jen jsem si ji musela ozvláštnit výlety. Odpadl mi jednou na jaře nějaký zájezd, tak jsem využila nabídky na pobyt v Tunisku. Bylo to laciné, možná 3 990 plus taxy na týden s polopenzí. Víc jsem nepotřebovala. Byl to hotel s bazénem, slušný, jenom trochu plonková sezona... Tak jsem si na místě sama zorganizovala výlety tak, že jsem za týden viděla všechno, co cestovky v Tunisku nabízejí, a to po vlastní ose. Vlakem do Tunisu, do Kartága, nočním autobusem do pouště. Dávám prostě přednost poznání před pobytem.
* Na jaké nejdelší cestě jste byla?
Nejdelší zájezd, kde se mnou klienti byli po celou dobu, byl do Latinské Ameriky a trval jedenatřicet dnů.
* Jak rychle si na takovou cestu sbalíte kufry?
Tak ty si balím jenom výjimečně, většinou je to batoh a balím ho opravdu úsporně. Už v tom mám systém, bydlím na cestách - pár hodin na to musí stačit.
* I na třicetidenní zájezd?
On v tom není velký rozdíl, ty věci jsou stejné.
* Když jste třeba i 200 dnů v roce pryč, asi zmeškáte spoustu událostí - ať už rodinných nebo například i politických.
Ale to je vždycky tak. Například letos na jaře jsem zůstala doma, protože jsem čekala své první vnouče a dcera mě potřebovala. Občas se stane, že zmeškám volby, ačkoli bych k nim jinak určitě šla. Jenomže to mi nemůže zabránit v tom, abych neodjela zájezd. Je to moje práce.
* Jak to udělat, aby hned na začátku zájezdu vznikla dobrá atmosféra?
Pavla TeichmanováPrůvodkyně Pavla Teichmanová (53) vlastní malou jazykovou a cestovní agenturu a je průvodkyní na volné noze. Poprvé provázela turisty v roce 1992 na Korsice, tu má také nejradši. Projela 77 zemí, nejdál byla v Ohňové zemi. V současnosti spolupracuje hlavně s CK Poznání. Hovoří anglicky, francouzsky, španělsky, italsky a rusky. Má dvě dospělé dcery, které cestovatelskou vášeň zdědily po ní. |
* Viděla jste film Účastníci zájezdu?
Viděla. S průvodkyní Pamelou se sice osobně neznám, ale shodou okolností se teď při zájezdu na Korsiku jmenovali oba řidiči Karel, stejně jako v tom filmu. Já jsem Pavla, tak jsem se jen omluvila, že sice kytaru nemám a zpívat neumím, zato ráda mluvím.
* Kvůli tomu filmu je prý hláška s hnědými podšálky, které se musí ihned vracet řidičům, slyšet na zájezdech často.
Stejné to je, když počítáte lidi v autobusu: pokaždé někdo řekne, že se Hliník odstěhoval do Humpolce. To jsou takové české bonmoty. Ale scénku s podšálky jsem zažila taky, dokonce hned při prvním zájezdu. Jeli jsme zahraničním autobusem, byly tam přesně tyhle hnědé podšálky a v nich bílé plastové kelímky...
* Vypozorovala jste, že se mezi účastníky pravidelně vyskytují určité typy lidí? Kamarádka, která provází cyklozájezdy v Provence, mi říkala, že se vždycky najde nějaký - cituji - prudič, který do ní čtrnáct dní rýpe.
Stává se to. Jsou třeba takoví, kteří do všeho mluví a předvádějí se. Pak není nic lepšího než jim dát příležitost a půjčit jim mikrofon. Já se s nimi o pozornost klidně rozdělím...
* Kdo bývá víc "v pohodě"? Mladí, nebo spíš starší lidé?
Vždycky říkám, že u cestování není věk nejdůležitější. Nejstarší klientka, která se mnou byla v Číně, byla osmdesátiletá patoložka. Velmi osobitá, ale už jsme přece jenom na ni museli trošku dávat pozor. Jsou lidé, kteří cestují celý život, třeba i pod stan, vědí, do čeho jdou, baví je to a mají úžasnou kondici - i psychickou. Naopak jsou mladí lidé, kterým zájezd třeba zaplatí rodiče, cestují na druhý konec světa a špatně to snášejí, jsou zklamaní, netrefili se do způsobu cestování.
* Když je tam někdo, koho zájezd vyloženě nebaví, je nespokojený a kazí ho ostatním, co s ním?
I to se stává. Už na letišti vám třeba řeknou, že jsou tam zavlečeni svým partnerem, s tím nic nenaděláte. Někdy se najdou i lidé, kteří obtěžují celou skupinu. Většinou je odhadnu brzy, často se nějak projeví už při nástupu do autobusu. Na konci zájezdu je vždycky anketa, hodnocení. Jedna agentura tam měla otázku: Pojedete s námi příště zase? A jeden klient napsal: "S touhle cestovkou už nikdy nikam nepojedu ani zadarmo, jestliže pojede paní XY."
* Průvodce jsem vždycky obdivoval - za všech okolností usměvaví a energičtí i v situacích, kdy ostatní už sotva pletou nohama. Neříkejte, že se někdy nemusíte přetvařovat, když už toho taky máte dost.
Diplomacie neškodí nikdy... Co se týká dlouhých zaoceánských zájezdů, člověk se musí naučit odpočívat, když je k tomu příležitost. Myslím si o sobě, že jsem dostala do vínku docela dobré "základní vybavení" na cesty, můj organismus to snáší dobře. Nemívám problémy s přeletem, změnou časového pásma, teplot, nadmořskou výškou. Průvodce musí být v pohodě, aby se mohl postarat o ostatní.
* Co když na zájezdu někdo onemocní? Musíte umět třeba první pomoc?
Člověk by o tom měl mít alespoň minimální povědomí.
* A je to povinné?
Ne že by vás z první pomoci někdo zkoušel. Je celá řada věcí, které musí průvodce znát, ale když vás cestovní kancelář požádá o spolupráci, nezkoumá to. Když jsem začínala, musela jsem mít osvědčení o absolvování půlročního kurzu a certifikované zkoušky, abych dostala živnostenský list. Dneska je práce průvodce volnou živností, teoreticky ji může dělat kdokoli.
* Jaké bývají nejčastější zdravotní potíže na cestách? Tipnu si: střevní.
Kupodivu ne. Jezdím i do Egypta, kde je zajištěná jen doprava a ubytování v jednoduchých hotelech se snídaní, ostatní jídlo si musí klienti obstarat sami. Není tam draho, tak se stravujeme na ulicích a v restauracích. Jíme teplá jídla, co Káhira nebo jiná města nabízejí, střevních potíží je minimum.
Ono to taky chce dobře ošetřit: speciálně v Egyptě a podobných zemích mít s sebou slivovici nebo jinou dezinfekci a důsledně ji užívat každé ráno.
* Slivovici nikdy nezapomenete přibalit?
To je nutnost. Beru ji bez výjimky na každou cestu, nejvíc právě do exotických zemí. Navíc na ulici je to jídlo čerstvé, takže faraonovu pomstu lidé spíš dostanou v hotelu.
* Neměly by cestovky uvádět slivovici i v pokynech, co vzít s sebou?
Ono to tam leckdy je.
* A co další léky?
Beru celou lékárničku. Do exotických zemí jsou potřeba antimalarika nebo jiné léky předepsané pro tu oblast, ale ty zas tolik neberu, zničila bych si játra a ještě je budu potřebovat. Už mám vytipované, co můžu a nemůžu, ale klienti, co jezdí do exotických zemí jen občas, to musí sami zvážit.
Největší zdravotní problém se nám stal v Peru. Pán nám zkolaboval kvůli výšce a opravdu jsem se obávala, že ho nedovezeme do nemocnice živého. Cestou jsem si ve slovníku hledala odborné výrazy, až se doktor bude ptát na podrobnosti. Mezi jinými slovíčky jsem se naučila, jak se španělsky řekne celková slabost - debilitad global. Tohle by se mělo před pacientem skoro šeptat...
* Zahrajte si ještě na pracovnici cestovní kanceláře a doporučte mi nějaký zájezd na letošní léto.
Určitě bych sáhla do svých osvědčených středomořských vod, s Korsikou člověk nikdy neudělá chybu. Určitě Liparské ostrovy, to je taková zvláštní evropská exotika. A pro toho, kdo má rád turistiku, tak národní parky Řecka, to je velké překvapení. Z Řecka známe hlavně antické památky a vyprahlou krajinu, takže jeho zelené kaňony jsou pro nás objevem. A na závěr si můžete dát třeba výstup na Olymp...
* A co vy? Kde už jste letos byla?
Strávila jsem měsíc v Africe - výstup na Kilimandžáro a Mount Meru, safari v Serengeti a Ngorongoro, se Zanzibarem na závěr. Potom jsem byla s malou skupinou na vinařských stezkách Francie a mám za sebou i svůj první letní zájezd na Korsiku. To je místo, kam jezdím nejčastěji.
* Dovolená však pro vás jako průvodkyni asi moc není, že?
Je to způsob života. Takhle já žiju - pořád na cestách. Letos se chystám ještě na Liparské ostrovy, znovu na Korsiku, tentokrát ve stanech, a do národních parků Řecka. Začátkem října mám ještě v plánu Peru, Bolívii a Chile. A v listopadu Jemen s ostrovem Sokotra.
*Dá se touhle prací uživit?
Muselo by těch zájezdů být za rok opravdu hodně a bojím se, že pak by to bylo už nad lidské síly - fyzické i psychické. Proto mám ještě jazykovou a cestovní agenturu.
