Červený proti bílému, hnědý proti černému

- Červený tvrdě zaútočil z levé strany. Vyskočil asi třicet centimetrů a zaťal své ostruhy do těla protivníka. Bílý pod tíhou ataku opět padl k zemi. Tentokráte již nevstal. Dobojováno. Jeden z tisíců kohoutích zápasů v Dominikánské republice je u konce. Diváci se v malé vesnické aréně nedaleko hlavního města Santo Dominga svíjejí nadšením. Řev, který připomíná fanatiky na fotbale, na chvíli přehlušuje hlasatele, který oznamuje vítězství červeného.

Majitel kohouta jej pyšně zvedá nad hlavu a obchází dějiště zápasu. Zvíře vyčerpané desetiminutovým bojem však, zdá se,nevnímá potlesk a křik. Chtělo by podle všeho již odpočívat. Šťastný majitel ještě vybírá vyhrané sázky. Rodinný rozpočet byl vydatně posílen. Jedno divadlo skončilo, druhé právě začíná. Do arény nastupuje hnědý proti černému. Co vlastně kohoutím zápasům předchází a co je provází? »No tak, pánové, pánové, ukažte kapsy. Zanechte tady nože. T aké hole a jiné možné zbraně,« vyzývá před vstupem do arény venkovský policista, který jako by byl vystřižen z nekonečných mexických televizních seriálů. Má tedy knírek, uhrančivé oči a inteligence z jeho tváře nevyzařuje. Hbitě a zkušeně však prohledává příchozí a žádný z Pedrů, Manuelů a Juanů ani příliš neodporuje. Vláda před časem vydala nařízení, že na kohoutí zápasy je vstup »ozbrojenců« zakázán. Několikrát se stalo, že ten, kdo prohrál, nechtěl uznat porážku svého milovaného kohouta nebo odmítl vyplatit sázku. T o pak strkanice přecházely v bitky a horkokrevní Dominikánci sahali po zbraních. Když jsou všichni »odzbrojeni«, následuje rituál vážení. »Nedávej ruku na tu váhu! Jdi dál! Tak vidíš, váží stejně,« křičí jeden z majitelů (říká se jim galleros) na druhého. Ovšem každý se neustále snaží váhu nějakým rafinovaným způsobem oklamat, aby jeho těžší kohout mohl nastoupit proti lehčímu zvířeti. Pak je šance na výhru téměř jistá. V ětšinou se to nepodaří, protože na scénu nastupuje soudce. T en zkontroluje váhu zvířat a k boji připustí pouze stejně vážící jedince. To ovšem není všechno. »Které vybereme?« tak zní častá otázka, kterou je u arén slyšet. Kohouti mají »amputovány« vlastní ostruhy a místo nich se jim před zápasem nasazují či nalepí umělé. A pak opět přichází soudce a s ním zákon. Další kontrola, zda nejsou ostruhy napuštěny jedem a jestli není zvíře nadopováno. Většina kohoutů jsou ovšem borci k pohledání. Praví sportovci. Jsou před zápasem speciálně cvičeni, speciálně krmeni. Navíc jim majitel odstraní hřebínky a červené laloky, vytrhávají se jim peříčka pod křídly, aby se do nich »nepřítel« nemohl zachytit. Nic není ponecháno náhodě. Kohout bojuje, pokud zápas přežije,což je většinou v případě vítězství, od jednoho roku a maximálně se pohybuje v arénách do svých čtyř let. Měsíčně absolvuje pouze dva zápasy, více by nevydržel. Po vážení a nasazení ostruh je vše připraveno k zápasu. Majitelé domlouvají svým miláčkům, jako by šlo o lidi. Šeptají jim rady. Pak sudí odstartuje boj: jeden zápas může trvat maximálně dvacet minut, pokud v tomto čase nikdo nezvítězí, je to nerozhodně. Když kohout po zásahu leží na zemi více než minutu, prohrává na čas. »Do něj! Dělej! Na co čekáš? Ach jóóóó!« Podobné výkřiky protínají teplý vzduch arény. Když ovšem jeden z kohoutů zaútočí a boj je tvrdý a rychlý, je v kotli bojiště takový řev, že není slyšet vlastního slova. Obecenstvo je fotbalové, rady boxerské. To všechno ještě přerušují razantní výkřiky: »Sto! Dvě stě! Pět set! T isíc!« Sázející se trumfují. Každou sázku uzavírají pouze dva muži mezi sebou. Vše je strašně rychlé, beze smluv a dalšího dohadování. Hraje se často o velké peníze, ale spoléhá se hlavně na čest. Ostatně jediný ozbrojený m už - policista - je připraven zasáhnout, kdyby někdo nechtěl zaplatit. Ne každý zápas je stejný. Jednou je o vítězi rozhodnuto rychle, jindy se boj táhne a m ůže být i nudný. Zvláště když se sejdou soupeři, které to, alespoň se to tak jeví, »nebaví«. T o je pak obecenstvo nespokojeno a dává to patřičně najevo. Milována jsou naopak jednoznačná a rychlá vítězství. »To je borec. T en mu to dal,« komentují pak diváci výkony soupeřů. Při kohoutích zápasech však je s vítězstvím mnohdy spojena smrt. Poražený je často zasypáván tak tvrdými údery,že přímo v aréně umírá. Není to nijak pěkný pohled. Jenže to, co vadí cizincům, Dominikánci téměř nevnímají. Mrtvý kohout je totiž okamžitě sťat, oškubán a je připraven na polévku. Toho mnozí z diváků využívají. Má to jedinou podmínku: nesmí jej snít majitel, protože se traduje, že to nosí smůlu. »Jak se vám to líbilo?« ptají se občas Dominikánci cizinců. Odpovědí na právě skončená krvavá jatka je mnohdy jenom pokrčení ramen. »Nechápu, proč se vám to nelíbí. Vždyť je to tak vzrušující, to je ta pravá zábava,« nedají se však domorodci. A kdo je další na řadě? Bílý proti hnědému. Kohouti totiž nemají jména, říká se jim jenom podle barev.


Může se hodit
JAK SE TAM DOSTAT
Když pojedete do Dominikánské republiky individuálně, tak vás letenka přijde asi na 20 000 korun. U nás pořádá do této karibské země zájezdy několik cestovních kanceláří.

KDE SE ZÁPASÍ
Arény pro kohoutí zápasy jsou na mnoha místech země, tedy prakticky v každém městě, ale i ve velkých vesnicích. Jejich vybavení je nejrůznější - od nejjednodušších až po komfortní, jako je ta v hlavním městě Santo Domingu. Naprostá většina soubojů se odehrává v neděli odpoledne, někdy také v pátek či v sobotu.

VAROVÁNÍ
Kohoutí zápasy skutečně nejsou podívanou pro každého.Například Dominikánky na ně téměř vůbec nechodí a tuto »zábavu« většinou nenavštěvují ani zahra niční turistky.Mnozí lidé, často oprávněně, považují podobný druh zápolení za krvavá jatka, která podle nich nemají v civilizované společnosti co dělat. Proto dobře zvažte, zda jste psychicky připraveni na jejich návštěvu. Místní muži však ko houtí zápasy bezmezně milují a nedají na ně dopustit. Zápasy prý vypovídají mnohé o jejich národní povaze.

Kohoutí zápasy patří k nejoblíbenější zábavě Dominikánců.